Ranní orál s Hugem

Brownies po francouzsku

Dřív jsem si myslela, že prázdniny v Korporátu jsou jeden dlouhý festival promarněných dnů mravenčí práce, kdy se přes škvíry v žaluzii smutně usmíváte na lidi, co se bezstarostně prochází po ulicích odění v havajských vzorech.

Letošní léto začalo tím, že se k nám do na prázdniny přestěhoval Hugo. Francouzský buldoček vypadá jako senior v podstatě od narození, ale Hugo důchodce opravdu je. Táhne mu na deset a tváří se, že je tohle léto a tenhle kancl jeho poslední štace. Pokud nechcete, aby přišel natáhnout bačkory pod váš stůl, nezbývá než se rozdělit o svačinu, nebo dezert, aby šel pro výpalné zas o židli dál. A když jste vegetarián, dost často se vám takhle Hugo nespokojeně navalí celou vahou přes chodidla, artriticky si vzdychne a prudce zasmrdí, jako když přišlápnete fretku. Kolega Jarda, který chodí Huga do našeho korporátu pást, tvrdí, že je Hugo nezištně přítulný a nemá to zapotřebí, protože má doma balík superprémiového krmiva pro geronty, aby se mu leskla srst. Ale minimálně já a Hugo víme, že lesklá srst je poslední, o co tady jde. Chce se přežrat k smrti, aby mu pukly střeva nafecovaný lentilkama, pršutem, mrkvovým dortem a metanem, protože to je daleko blaženější představa, než žrát dalších deset stařeckých let granulované omega nenasycené tuky.

Jako na zavolanou jsme v době, kdy lze do nejvyššího pracovního tempa zařadit kromě stalkingu kolemjdoucích přes žaluzie i zálivku pokojových rostlin, dostali posilu. Danušku jsme zdědili z jiného oddělení a podle mě má kromě věku i celou další řadu motivací a cílů nastavených úplně stejně jako Hugo. Třeba jsem si skoro jistá, že kdyby Hugo dovedl mluvit, probíhaly by jeho telefonáty netrpělivým obchodním partnerům úplně stejně: „Halóó? Dobrý den! Komupak že to vlastně volám? Hihihi!“

Ale nemyslete si, že Danuška nemá silné stránky. Třeba pečení. Nikdy v životě nebylo po stolech rozmístěno tolik závinů nasladko, naslano, nahořko i nakyselo. Kromě toho tady Danuška se svými vlhkými, poctivými bábovkami a wannabe nedbale ob knoflík zapnutou halenkou rozvířila atmosféru erotického dusna i u kolegy Pavla, který mi doteď vnitřně neodpustil, že jsem se infiltrovala do divize a sdílím stůl s jeho nejmilejším serverem. Tolik dvojsmyslných poznámek na buchty a pekáč jste neslyšeli ani v Prostřenu a červenám se při pomyšlení, co bude následovat, až se Danuška jednou pustí do věnečků s krémem.

Včera večer jsme se s M. trochu zapomněli u vína až do jedné v noci, takže jsem ráno vstala s přesvědčením, že dnes nebudu snídat, ani kdyby byla na stole rybízová bublanina. Tím spíš, když jsem našla v poloprázdným kanclu na porcelánovém talířku se zlaceným okrajem hnědé kvádry z hmoty, která mi ze všeho nejvíc připomínala jelito z ovčí krve a loje, kterou jsme si s M. omylem koupili na Islandu.

„Asi brownies?“ ptám se Huga, co přes tu atritidu vždycky rád vstane, když jde o jídlo. Dnes si pro něj ale buď přijde zubatá, nebo je to fakt hnusný, protože nabízený kvádr vyplivne a rozdrobí pod stůl. Což mu morálně vůbec nezabrání ten druhý kousek aspoň olízat a štědře natřít slinama, co mu neustále lítají kolem huby jako mokré koupelnové závěsy.

„Hugo, dopr…“ nechám si zbytek pro sebe, protože když máte doma dvě malý děcka, tak bývá v těchto okamžicích defaultně nastaveno, že neřeknete „do prdele hnus“ a místo toho úslužně běžíte pro ubrousky. Když jsem se vrátila, hromádka drobků pod stolem ještě byla. Zasliněný druhý kousek právě mizel v Pavlovi. „Danča ji má dneska pěkně vláčnou“ pochrochtává si Pavel a víte co? Jsem krysa, ale tohle tajemství zůstane jen mezi mnou a Hugem.