Věci, které se začnou stávat, když máte doma předškoláka

Jestli jsem si připadala někdy starší, než když mi byl v kožní ordinaci diagnostikována stařecká skvrna, nebo u nás v krámě, kde mě vedoucí oslovuje „paninko“, tak to bylo dnes odpoledne, kdy Žmurovi dorazila obří krabice. Líbilo se mi, že někdo v expedici zřejmě zareagoval na titul Hrabě před jménem a příjmením v objednávce, protože v olbřímí krabici byla ještě jedna, další menší a teprve v ní školní batoh a penál. A je to tady. Přišel čas přestat si lhát do kapsy, že máme malé děti. Mít doma předškoláka je navíc stigma, které přitahuje řadu podivných okolností.

1.  Rozlučka a šerpování ve školce

Akce ještě o stupeň víc bizár, než vánoční večírek. Rozsadíte natěšené rodiče na dětské židličky ve školce a dlouho se kromě skřípění a rozpadání těchto miniaturních kusů nábytku nic dalšího neděje. Potom vystoupí učitelka s proslovem na potrhaném výkresu a v polovině první věty se začne zalykat. „Já se omlouvám, ale tohle se mi prostě stává každý rok“, zmuchlá definitivně proslov a to už s ní brečí i všechny babičky. Když vstoupí do třídy pochod vytrémovaných dětí, dojetím popadají ze stoliček i otrlé kusy, jako zarostlý fotr ve slunečních brýlích a tričku Rammstein.

2.  Výměna hudebních a kulturních vzorů

S tím, že jsme se rozloučili s Želvy Ninja a Spidermanem, fakt nemám problém. Nově je to partička Avengers a hlavně Black Sabbath a ACDC. Těm teda Žmur konečně přestal přezdívat „Ejbísídý“, zato je pouští tak pekelně nahlas, že to ve mně vyvolává karmicky zasloužené pocity mojí mámy, která se marně pokoušela přeřvat kazeťák a podle důležitosti sdělení občas vytrhávala kabel ze zásuvky.

3.  Jídlo a oblečení

Pocit, že nás Žmur bude chovat na maso, nebo budeme muklovat na kamenitém políčku, pokud klesne naše životní úroveň, mám už pěkných pár roků. V posledních týdnech se k tomu přidružil pocit, že zanedlouho přestanu nosit ponožky, protože Žmurovi už jsou, stejně jako moje menší trička. O zbytek oblečení přijdu až za pár let s Čičman.

Psice a Žmur, rok 2057

4.  Třídní schůzky

Na ty první byl vyslán diplomat naší rodiny M. Nakonec jsme je absolvovali v plném počtu, protože když jsem ho byla před koncem vyzvednout s dětmi, vyhmátl nás při zevlování před školou školník a s výkřikem „To si přece nenecháte ujít!“ nás nahnal svinským krokem do jídelny. Tam jsem se chvíli utěšovala, že školník nedobrovolně agitoval i náhodné kolemjdoucí a turisty. Několik stovek rodičů včetně vzdálených příbuzných bylo poskládáno i ve výdejním okénku obědů a úplně vzadu seděl ztrápený M. s mnohastránkovým Schindlerovým seznamem školních potřeb, přihlášek do družiny, kroužky a stravování. Na konci povinného hlášení bylo nabídnuto interview s učitelkam, které byly v následujících deseti vteřinách pravděpodobně udupány. Získali jsme z toho s M. marný pocit, že nám ujel vlak, pokud Žmur neobdržel první sešity a kružítko ještě v šestinedělí.

5.  První příznaky šprtounství

Na dobu, kdy jsem se chystala poprvé do školy, se docela pamatuju. Vím, že mi šlo hlavně o to, že už nebudu muset chodit spát po obědě a otírat páchnoucí drožďovou pomazánku na spodní hranu stolu. Možná mi šlo ještě o pár hmotných statků, jako fungl nový anilinky a slíbený kolo. Rozhodně si nevzpomínám na to, že bych se rozkošnicky válela v úkolech pro předškoláky. „Až budu mít ty domácí úkoly, to si užiju“, vzdychá u toho slastně Žmur. „Myslíš, že jich budeme mít dost už v první třídě? Abych to neměl hned hotový“, strachuje se nad předposlední stránkou „Opište 200x písmeno B“