středa 23. srpna 2017

Jáchymovské nebe, peklo, ráj


Hotel Berghof: Práce osvobozuje
Tábor Rovnost: Rodinný lágr na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor
Jáchymov jsou pro mě dvě vzpomínky. Poprvé jsme tam byli s M. ještě v období před dětmi někdy před deseti lety. Venku byla taková zima, že jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu přejít přes náměstí, aniž bych u toho nepřišla o poslední články prstů. Ohnisko nočního života bylo tenkrát v hospodě, který by se teď hipstersky říkalo fusion club. Tenkrát to byl prostě výčep osvětlený blikajícími automaty a nahoře jste ve stejném pološeru ostražitě hledali dveře svého pokoje mezi priváty prostitutek a skladem fejkových kabelek.
Jáchymov mám spojený i s vyprávěním táty: můj druhý děda měl být na konci padesátých let pracovně nasazený právě sem. Tomuhle druhýmu dědovi zůstane přívlastek „tamten druhej“ možná nespravedlivě, ale asi až na věčnost, protože nehrál na harmoniku, nebyl hrdina a neměl tajnou sbírku erotických fotek svých bývalých milenek jako můj první děda. Navíc se neangažoval ani v dobrodružných profesích řezníka a potulného šumaře a místo toho pracoval jako úředník v pojišťovně. Takže než ho začnete litovat: kompenzací za Jáchymov mělo být povýšení na oblastního ředitele, ale tenkrát zasáhla babička. Zamáchala svýma dlouhýma řasama, slepenýma od slz a dala mu ještě s dvěma batolety v náručí ultimátum. Děda sklapnul podpatky, vybalil si pečlivě poskládané vlněné spodky zpátky do skříně a až do konce kariéry razítkoval uzavřené pojišťovací případy u nás v Maloměstě. Škoda, mohla jsem být ještě větší Sudeťák, než jsem – anebo si rozjet živnost u dálnice na Německo. Třeba stánek s padělanýma kabelkama.
O víkendu jsme vzali do Jáchymova poprvé děti. Žmura jsem předvzdělala dokumentem o politických vězních, kteří tam v 50. letech těžili uran, v lágrech až příliš podobným nacistickým fabrikám na smrt. V průběhu sledování jsem se kousala do rtů, jestli jsem to trochu nepřestřelila, ale Žmurovým velkým objektem zájmu je teď druhá světová, uniformy a psychopati, takže stejně nebylo možné odlepit ho od monitoru.
Na začátku naší stezky padáme srázem do lesa ve snaze najít vchod do bývalé šachty. Ten je podle všeho utopený ve změti ostružiní, takže to po chvíli zralé úvahy nad sbíráním trnů a klíšťat vzdáme. „Všichni sém!“ zařve Žmur, takže zakopáváme přes kořeny opačným směrem. Žmur stojí na haldě vytěžené rudy a před sebou má čtyři parádní bedly. Jedna z nich má průměr klobouku přes třicet centimetrů a M. začíná blouznit o bedlovém řízku na chlebu. Radioaktivní houby z haldy jim zarazím stejně radikálně jako moje babička stěhování do Jáchymova a pokračujeme dál.

Nóóó! A ty jsi nám to zakázala!“ začíná vzpoura na lodi Bounty, když v lese míjíme dvě seniorky prohýbající se pod košíkem plných hub.

Hele, lidi jsou schopný jíst úplně všechno“ odpovím a jako nahrávka na smeč se před námi vynoří areál lágru Rovnost.


Lidi jsou totiž schopný i bydlet úplně všude“ doplňuje mě M. před jedinou wanabe zachovalou budovou bývalé ošetřovny. Dnes je to bezzubá vykotlaná ruina a jen pár metrů od ní jsou nedočkavě postavené rekreační chaty. U jedné z nich visí čerstvě vyprané prádlo a děcka bezstarostně ryjí bagrem v pískovišti. Možná si hrají na i na Palečkově hradu, který je odsud pár kroků. Vlastně tak trochu vypadá, že ho klidně mohl postavit ten můj první děda, nebo všichni vaši pohádkoví dědečkové, kdo jste je kdy měl, nebo ještě máte. Ve skutečnosti vznikl na zakázku velitele tábora Albína Dvořáka přezdívaného Paleček. Příběhy o jeho sadismu překročily ostnatý drát lágru a bývalí vězni na něj nezapomněli dodnes. Hrad si nechal postavit od vězňů jako stylovou dekoraci na apel platz.

Fakt si tady nechci hrát na skautku, ani Miladu Horákovou, ale vy byste považovali za nutný postavit si chatu přímo na místě, kde před šedesáti lety nuceně těžilo uran několik tisíc muklů? Jejich naděje, bolest, svědomí, nebo vzpomínky na rodinu na samotce. Ne, že bych byla příznivce karmy místa, která zůstává navždy, ale tohle mi přišlo už daleko za čárou.
Jestli by vás na zápraží lakované chatky s kostkovanýma záclonkama v bývalým lágru taky mrazilo v zádech, tak si představte, jak divoký sny by se vám zdály v hotelu Berghof.

Tady už si majitel totiž nehraje vůbec na nic a svůj hotýlek v alpském stylu postavil přímo na místě bývalé ubytovny vězňů. „Rodinný hotel na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor“ píše se eufemisticky na webu a pokračujeme v PR jízdě: „Hledáte vhodné místo pro Váš svatební den? Náš hotel nabízí vše co očekáváte a pod jednou střechou. S ničím si nemusíte dělat starosti, dokážeme zajistit téměř nemožné.  Nabízíme velký pozemek s udržovanou zahradou.” Hohó!
V sekci „O nás, zážitky a tipy v okolí“ vás podle mě zbytečně skromně personál hotelu Berghof posílá až na 7km vzdálený Klínovec, přitom dostatek silných zážitků najdete doslova na zahradě.
Samozřejmě neodoláme a jdeme se tam podívat. Číšník vyčítavě típá nedokouřenou cigaretu do koše před restaurací. „Jídelní lístek je na baru a svíčková už není. A nevybírejte dlouho. Za půlhodiny mi přijede zájezd Němců, tak by to muselo odsejpat
Tak radši sypeme domů. Divný místo, tohle Jáchymovsko. „Já jsem to říkala“, řekla by na to moje babička.



10 komentářů:

  1. Přímo v Berghofu jsme bydleli loni nebo předloni, už mi to splývá - a jen tě poopravím, že to nebyla ubytovna vězňů, ale hlavní táborová budova (proto je před ní ten krásný rovný prostor, kde se mohlo do úmoru stát v pozoru). Když jsme tam jeli, tak jsem historii budovy a jejího okolí vůbec neznal, zjistil jsem to až na místě - a měl jsem z toho stejně divný pocity jako ty. I z těch chat okolo. A to nemám divný pocity často.
    Na druhou stranu - dětem se tam líbilo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díyk za dopřesnění, s tím velkým rovným prostorem to dává smysl. A věřím, že v zimě tě na tom plácku před restaurací klidně nechají kvůli gurmánským zájezdům z Německa čekat na oběd i těch 56 hodin po kolena zabořenýho ve sněhu, jak vypráví pan Štěpán Vašíček z Paměti národa.
      Mimochodem dětem se tam taky líbilo. Stejně jako v Mathausenu.

      Vymazat
  2. Divný to je. Horší než v případě řady budov, kde sídlily (jen) různé fašistické úřady za války.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No je fakt, že třeba Petschkův palác se taky využívá normálně dál. Ale nikdo se tam aspoň nechodí rekreovat:)

      Vymazat
  3. Jáchymov mám rád, ale kdykoliv tam jedu, dostanu depresi. Silueta těžní věže dolu Svornost naštěstí chmury rozhání.
    Je to prostě velmi složité město:-(
    Mimochodem velmi silně působí tábor Vojna v Příbrami. Ubikace jsou sice postaveny nově, podle původního vzhledu, a to tak depresivně nepůsobí. Zato betonová samotka je původní a tam teprve dostane člověk pecku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na Vojně jsme byli tenkrát asi s ročním Žmurem, ta korekce je drsná. Jáchymov mi připadá v něčem horší - možná právě v tom, jak z toho všeho zůstávají jen haldy a fragmenty jako ten Palečkův hrad.

      Vymazat
  4. Koukám, že vymetáme podobný kouty :-) ale my jáchymov jen projeli, protože primární cíl byl klínovec, nicmene tema politických vězňů zaujalo i u nás a slíbila jsem, že se tam zajedeme podívat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stojí to za to. Obzvlášť temno tam bude, až začne opravdový mlhavý podzim:)

      Vymazat
    2. myslím, že temno bude i ve škole :-D budem si muset počkat na nějaký prázdniny :-/

      Vymazat
    3. To mi povídej! My jsme si teď docela zvykli na prodloužené víkendy bez ohledu na to, jestli jsou prázdniny, nebo ne...

      Vymazat