První školní

První školní den pro mě znamenal až donedávna čínský magnetický penál, oranžovou aktovku a přesvědčení, že mě někdo hluboce zradil, pokud má tohle trvat nejmíň do konce června.

Byla jsem typický případ neurotického dítěte, které si kouše nehty do masa a odpovídá pouze, je-li je tázáno, a to ještě šeptem. Na prvním vysvědčení měli všichni velkou jedničku. Dvojku jsem dostala jen já a Pavlík s vodnatelnou hlavou, která vypadala díky prosvítajícím modrým cévám jako popraskané vejce, ze kterého se klube pták. Pavlík skončil po Vánocích ve zvláštní a já se nakonec protloukala vzdělávacím systémem dalších 17 let. Rozhodně to ale nebyl snadný start (a vlastně ani hladké přistání).

Chápala bych tedy Žmura, kdyby se v pondělí zamknul do skříně s ručníky a neozýval se, dokonce i kdyby protestně snědl všechny šumivé vitamíny najednou a vypěnil do nepříčetnosti. Ale náš skvělý, silný Žmur si přidal chleba k snídani a pak nás, rodiče kousající si nehty u dveří, vyzval: „Dejte mi tu aktovku na záda a přestaňte se tvářit jak zoufalci! Máme akorát tak čas vyjít. Nerad bych přišel poslední.“

No, rozhodně jsme nepřišli ani jako první. Před školou už stály davy lidí u jednotlivých stanovišť. Zjistila jsem, že jsem hrubě podcenila outfit, protože u učitelky s vlajkou I.A se tísnila subtilní skupina vietnamských maminek v kostýmcích z 90. let a rudou rtěnkou, které z druhé strany vytlačovaly statné ruské maminky v plesových šatech a růžovou rtěnkou. Do toho se nad procesím vznášeli jako supi náboroví agenti fotbalových klubů a tanečních souborů. Konečně se masa dala do pohybu jako jedno velké tsunami unášející do školy i zákazníky ve frontě do pekárny ve vedlejším vchodu.

Zatímco se prvňáci přesunuli jako zájezd čínských turistů na obhlídku školy, nám rodičům začala první třídní schůzka. „Než začneme, ráda bych mezi vámi nejdřív vybrala někoho do funkce zapisovatele třídních schůzek“ vyhlásí úča a nastane typická situace v základní škole: všichni štěbetající rodiče rázem ztichnou a sklopí zrak do lavice. „Cháchá, zapisovatelka? No to určitě!“ chichotá se můj vnitřní hlas.

„Snad mezi vámi nebudu muset někoho nedobrovolně vyvolávat?“ prohlásí žertovně učitelka po chvíli, ale ani jedny oči se neodlepí od lavice. „To je trapný, to je trapný… to mi neříkej, že tady není jediná agilní matka?“ ptám se sama sebe. „V každý třídě je aspoň jedna!“

„Chci vám jen říct, že zapisovatele máme v každé třídě a nikdy s tím nebyl problém“ zazní zklamaně a já už ten tlak kolektivní viny nevydržím. Rezignovaně zvedám ruku. „No, to mi spadl kámen ze srdce“, potěší se učitelka. Obratem fasuju sešit, propisku a úlevné opovržení kolektivu. „Doufám, že máte úhledné písmo“, dodává a vy tenhle vtip neoceníte, ale třeba M. se plácal do kolen, když jsem mu to vyprávěla, protože i po třinácti letech společného soužití mívá problém s intepretací ručně psaného seznamu, co má koupit k večeři.

Po hodině se scházíme se Žmurem, který je v dobrém rozpoložení, protože dostal sešity a spoustu nálepek, sladkostí a obchodních sdělení (kterých je nadšený odběratel). Přijde mi, že jsme si prohodili role.

„Vidíš, že je ta škola je úplně v pohodě, a to ses bála“, tvrdí mi Žmur cestou do jídelny. „Já se pořád ještě bojím“, odpovím popravdě. „Dostala jsem tolik formulářů, že to budu vyplňovat ještě další půlrok. Vůbec nechápu ten rozvrh…a to ještě budu muset určitě všechno přepisovat, protože nemám úhledný rukopis!“

V jídelně nám kuchařky s typickým zablemcáním nadělí do talíře rozvařené špagety a naběračku boloňské omáčky. K tomu čaj z várnice a pestrobarevný kompot, co vypadá a voní jako plovoucí kousky lega v misce. Žmur mi milosrdně daruje brokolicovou polévku, abych neměla hlad. „Mňám! Mami a jak tady dobře vaří! To si budu chodit i přidávat…“ Takže je to asi o celkovém přístupu. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem si v karmické loterii jako dítě vylosovala Žmura. A ne sebe.