Samsung: Revenant

Díky, že mě nekontrolujete, jak si vedu se svým telefonem.

Člověk všude čte, jak se dneska spotřební zboží a vztahy neopravují, ale rovnou hází do konťáku, tak bych vás jen chtěla ujistit, že i v této zlé době se najdou starosvětské servisy mobilních zařízení, kde vám udělají z mobilu radši sešívanýho Frankensteina, než aby přiznali porážku a nechali vás za stejný prachy vybrat o generaci pokročilejší model, což byl přesně můj plán.

Ale to ne. Můj zjizvenej Samsung je zpátky ve hře s vyměněnou základní deskou. Vsadím se, že cena opravy a lidské práce je mnohonásobně vyšší, než záchrana jeho života, ale určitě to stálo někomu za představu výrazu mého obličeje, až se mi vrátí zpět přesně tři měsíce před koncem záruční doby.

Mám ho zpátky a nebudeme si tady hrát na světlou stranu Síly, spolu s ním mám Facebook, Messanger, mobilní internet a zaplevelenou plochu appkama jako je Atomic Fighter Bomber, Dětská kardiochirurgie a Péče o miminko, co tam naše děcka nastahují  svou pouhou přítomností v okruhu 10 metrů od přístroje, asi na to mají speciální Bluetooth. Viklavej Pižmur spíš aktuálně Notooth. Jen začínám nabývat podezření, že jsme se Samsungem navždy spojeni nějakým neviditelným poutem. Kletbou.

V pátek mě volá Houbič s informací, že jede okolo Korporátu, a jak jsem na tom při té příležitosti s obědem. Zadívala jsem se na prázdnou krabičku od jídla, ve které se ve větru z klimošky převalovaly jen chomáčky plísně s ponurým hvízdáním harmoniky jako v Tenkrát na západě a bez váhání odpověděla, že jsem za pět minut dole. Z toho bylo samozřejmě deset, protože jsem šla ještě na záchod, ale Houbič za patnáct, takže jsme se potkali u recepci úplně stejně nepřesní, vyčůraní a hladoví.

Obědy s Houbičem jsou něco jako jako volný vstup na labutě. Super jízda, ale od půlky už tak trochu cítíte, že byste se měli vrátit zpátky na zem dřív, než se vám začne navalovat z cukrový vaty a šesti zmeškaných hovorů od šéfa. Po jahodách se šlehačkou v cukrárně dokonce už v úplně jiné městské části, než je Korporát, si odpřísáhneme, že pak už fakt jdeme. A já vytáhnu mobil, abych Houbiče přesvědčila o těch šesti zmeškaných hovorech od šéfa. Ale mobil tam není, i když vysypu celou kabelku včetně kaštanů, rozsypaného čaje a děravého krému na ruce. Znechucená obsluha neví, z čeho se při placení pohoršit víc.

„Určitě ho máš na stole“, sází se Houbič, „vyzvání“. Jenže po návratu zjistím, že na stole kromě těch chomáčků plísně v plastový krabičce není vůbec nic. Sednu si a chladnokrevně přemýšlím. Má vůbec cenu obcházet celou trasu Korporát – hospoda – drogerie – cukrárna a zpátky, nebo si rovnou přečíst směrnici na intranetu o ztracených a ukradených telefonech? Radost ze ztráty Samsungu mi hyzdí  otevřený vřed skutečnosti, že budu muset doplatit jeho přemrštěnou zbytkovou cenu. Cenu, za kterou byste si mnohem raději koupili řadový domek s předzahrádkou v Ugandě, nebo zavšivenýho orangutana i s větrovkou a skútrem z dražby zkrachovalýho cirkusu. Na to držgrešle jako já slyší.

S velkou nelibostí tedy začínám vyťukávat první písmenka do intranetového formuláře a chci to celé obalit do zvlášť bulvární historky o loupežném přepadení gangu z přilehlého domova důchodců, aby jediné oko ve skladu mobilů nezůstalo suché. V druhém okně prohlížeče sjíždím nabídku nablýskaných nových telefonů, abych dosáhla úplného rozštěpení osobnosti, když Jarmila rozrazí dveře prsama a hodí mi na stůl mobil. „Hele co jsem našla na záchodě. Vzala jsem ti hovor od nějakýho Houbiče a prý je to tvoje, no není to skvělý?!“

„Fantastický! Máš u mě kilo čokolády.“

„Strašně mě to potěšilo. Neudělala jsem dobrej skutek snad několik let!“

Takže když se mě M. zeptal, jestli jsem si ze své roztržitosti a bordelářství vzala aspoň nějaké ponaučení, beru si z toho fakt, že je někdy potřeba zariskovat a nechat sem tam někde válet mobil, nebo peněženku. Aby měli lidi v dnešním světě vůbec nějakou příležitost ty dobrý skutky dělat.