úterý 1. října 2019

Sardinie: Den, kdy se zhaslo


Sardinie je krásná. Stála za ty dvě hodiny vypjatého letu, kdy jsem se proti strachu z létání bojovala všemi způsoby, co jste mi poradili. Mimochodem jediné, co doopravdy pomohlo, bylo upadnout do hlubokého spánku na způsob strnulé vačice, ze kterého mě eM neustále vyrušoval dloubáním do žeber a poukazováním na kontinenty z té hrůzné výšky, ve které jsme se zrovna nacházeli.

Abychom se nezaobírali jen sardinskými stereotypy, rozbuší se tady srdce i nejednomu zarytému urbexáři a jeskyňáři, mezi něž jak víme, patří právě Psice. Tolik zrezlých koster bývalých důlních strojů, opuštěných vesnic a těžebních tunelů, mě už dlouho nepotěšilo nikde jinde. Ti z vás, kteří se hlásí a nesměle dodávají ještě eMa, mají samozřejmě také pravdu, ale zatímco urbex je schopen eM dávat z upřímného zájmu, jeskyně navštěvuje spíš z lásky ke mně (a taky kvůli tomu, že se mu nechce přešlapovat hodinu venku).

Stejně jako se já děsím létání a výšek obecně, i když jde o trapnou rozhlednu na Ještědu, kam jsem schopná vylézt po čtyřech a přidržovat se kotníků kolemjdoucích, eMa děsí hloubky. Stalagnity, netopýři a pavučiny. Úplně nejhorší jsou krasová jezírka!

Tohle je rekonstrukce našeho rozhovoru před Grotta di Su Mannau:

eM: „A jak je to ksakru hluboký? Z toho plánku se nedá nic vyčíst.“

Psice: „Stálo to deset éček, to bývá ve speleo konverzi tak kiláček pár metrů pod zemí. Za dvacet minut jsi venku a za ruku táhneš pocit, že máš příště na víc!“

eM: „Tyhle motivační bullshity si nech do letadla. Vyhrazuju si právo kdykoliv odejít, když tam dojde kyslík, nebo se mi na záda pověsí vrápenec. A koupíš mi za to zmrzlinu. Dva kopečky“, rychle se z toho snaží eM vytřískat, co to jde.

Psice: „Deal! Prodáno pánovi ve zpoceném tričku!“

Jenže stejně jako v letadle, ani v jeskyni nemáte možnost odejít kdykoliv, kdy máte pocit, že to dál už nedáte. Zvlášť se toto pravidlo uplatní v jeskyni, kde postupujete strmě dolů a vaše jediná opora je zrezlé zábradlíčko pokryté oblemcanou vlhkou plísní. Plus průvodce, co mluví jenom italsky.

„Dál už to nedám. Počkám nahoře.“ eM se loučí asi po dvou kilácích cesty do hlubin země a je to jak dojemná scéna z Titanicu až do chvíle, kdy ho za krápníkovou stěnou slyšíte anglicko-italsky vyjednávat s bodrým jeskyňářem.

eM: „To jsem rád, že vás konečně potkávám. Jen vám chci říct, že tak trochu umírám (nepřirozený smích). Buďte v pohodě, počkám nahoře na vzduchu.“

Průvodce: „ Těší mě, že se vám naše jeskyně líbí. Je to skutečný klenot, za pár hodin dojdeme až k zemskému jádru. Všiml jste si, že ten měkký polštářek, o který se opíráte zády, je spící netopýr?“

eM: „Vskutku! Moc rád bych si s vámi povídal dál, ale jak vidno, skupina se vám rozprchla neznámo kam. Nebudu vás dál zdržovat v práci, arrivederci!“ zařve mu do ucha.

Průvodce (otočí eMa zpět směrem do středu Země): „Rozloučíme se až za dvě hodiny. Teď vám ukážu krasové jezírko s mloky, to vám teprve vyrazí dech.“

„Ahoj“ vítám schlíplého eMa zpátky v pekle. „Ten chlap je šílenec. Kde jsou všichni lidi?“ „Rozprchli se asi po deseti kilometrech dalších chodeb“, přiznám mu popravdě. „Potřebuješ obejmout?“

A v té chvíli se zhaslo.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o ten známý průvodcovský tríček „...a teď si ukážeme, jak vypadá absolutní tma“. Jako, přišlo mi to trochu creepy, zhasnout rovnou bez varování.

Minuta se vlekla jako viskózní povlak na zábradlí. Pak nám to v jednom okamžiku došlo. Výpadek proudu.

„Rychle pryč!“ zařval muž, který před rokem slíbil, že se mnou zůstane v dobrém i ve zlém, rozsvítil svítilnu na mobilu a během pár sekund zmizel za skalní stěnou. Objala mě znovu tma.

„Psice? Jsi tady někde?“ vrací se eM za chvíli, když se mu po „bojuj, nebo uteč“ zapojila do provozu zbývající mozková centra a došlo mu, že by se musel sám postarat o naše děti (a taky, že mohu posloužit jako razicí štít, co bude zachycovat oživlé vrápence do vlasů místo něj).

Potkali jsme skupinku francouzských turistů a spojili svítilny. Potkali jsme skupinku německých turistů, kteří spořádaně čekali na místě, protože nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. A někde v půlce tmy jsme potkali našeho italského průvodce, jehož bodrý smích se nesl přes několik podzemních pater.

Nikdo si nebyl jistý, co vlastně povídal, když vedl naši připosranou skupinku k východu, až na jednoho z nás. „Říkal, že celou tuhle hrůzu zinscenoval jenom kvůli mně a v té tmě mu rudě žhnuly oči“, tvrdí eM dodnes. 

Těma očima si teda nejsem úplně jistá, ale stálo mě to spoustu zmrzliny – a taky se obávám, že odteď se v našem partnerským směnným kurzu kurva prodraží i návštěvy blbejch Koněprus.


Důvěřivý eM na cestě k zemskému jádru
První půlka trasy
Druhá půlka trasy




                                   


18 komentářů:

  1. To je perfektní, připomíná mi to návštěvu jeskyně na nějakém řeckém ostrově, kde zhasli ve 12,00 protože byla obední přestávka a rozsvítili v 15:00. My turisté jsme pochodovali ztemnělými chodbami a schody asi 2 hodiny. Ale zase jsme nemuseli platit :-)) protože nikdo nebyl u vchodu a nevybíral vsstupné

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Já jen jestli by nebylo levnější zaplatit psychoanalytika... akorát předtím to bylo s hrubkou jako kráva

    OdpovědětVymazat
  4. Jste odsouzení zůstávat na povrchu!

    OdpovědětVymazat
  5. Ratka: A to se vyplati:) Nahodou mne by prohlidka jen se svitilnou docela vyhovovala, pokud se nejedna o mizerny svetlo z mobilu.

    Prezi: Levnejsi urcite, ale asi by u toho nebylo tolik zabavy:)

    Quanti: To je desive proroctvi! Snad se nenaplni, jen musim s eMem zacit pekne od zacatku, od der a prohlubni nenapadne do nejakeho utulneho cernouhelneho dolu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Svítilna? Co tě nemá, zhasli prostě ve dvanáct. Všichni jsme tam někde zůstali v totální tmě. prostě vypli elektřinu a šli pryč. To ještě nebyla doba světélkujících mobilů. Teprve nahoře jsme objevili ceduli, že je oběd nebo něco podobného těmi jejich klikyháky.

      Vymazat
    2. Chapu, v Recku je obed proste posvatny. Neradno byt okolo poledniho treba na operacnim sale, nebo uprostred pozaru:)

      Vymazat
    3. Asi se přestěhuju do Řecka - máloco mě vytočí tak, jako když mě někdo (ehm, děti, ehm) zvedá od oběda!

      Vymazat
    4. Přesně. Zvlášť třeba s pištěním, že na to chtějí kečup a jestli jsme ho nezapomněli koupit, protože mi to připadá zneuctění, jako když se dobrej rum míchá s kolou:)

      Vymazat
  6. no vida! takže dárek k příštím narozeninám je jasný - eM se nebude muset trmácet od čerta k ďáblu, ale dostane poukaz na kurz speleologie!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, skvele zapada do eMovy sbirky obskurnich narozeninovych darku. A poukaz dostane az po unosu tou ukrajinskou dodavkou...

      Vymazat
  7. To zavěšené schodiště je famózní - úplně pukám závistí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prala bych ti navstivit - dobrovolne by ses k vychodu urcite nehnal:)

      Vymazat
  8. Docela mne překvapili Němci úplně nepřipravení na to, že by se Italům mohlo něco posrat...
    Ale jinak je to hezká jeskyně - jít tam s dětma, hnědý kalhoty jsou povinnost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem si tam okamzite vybavila ty nase dva kousky a byla jsem dost rada, ze tam muzu ve tme honit jen vydesenyho eMa! A tos nevidel fotky vezdejsich netopyru pred vlezem do jeskyne, bohuzel selhala moje dokumentace:) Ale Cicman by se mozna neprenesla ani pres tu vyvesku:)

      Vymazat
  9. Obdivuju netppýry, že nejsou oslizlý, když ty stěny jeskyně bývají takový volezlý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si je naopak představuju jako příjemně chundelatý. Možná je to i fajn pocit, mít takovýho heboučkýho netopýra v náručí! Proti tomu hraje fakt, že smrděj. Hodně.

      Vymazat
  10. to je ale nadhera! Davam si na seznam mist k navstiveni. Chudak eM, ale co by jeden pro druheho ve vztahu neudelal ze? :D

    OdpovědětVymazat