Hanibal

Nedávno jsme na tréningu improvizace dostali zadání na tvorbu záporných postav podle jídel, zvířat a lidí, který nesnášíme. Paradoxně jsem zjistila, že umím zahrát houževnatě nesnášenlivou pokladní z Tesca na volnou asociaci hovězí kližky, ale neumím zahrát sadistickou vrchní sestru z domova důchodců podle skutečnýho člověka, kterýho nenávidím. Žadný takový totiž neexistuje.

Cestou domů jsem o tom přemýšlela a byla jsem hrdá na to, že postava sadistické vrchní sestry mohla být inspirována pouze mými (dobře skrývanými) nechutnými povahovými rysy, a ne skutečnými vztahy.

Ráda na své vztahy myslím v hezkém. Jak mám ty vztahy s okolím pěkně nastavený. Jak moje hřejivá přítomnost v kolektivu občas spontánně vyvolá vzájemný omluvy, objetí a slzy úlevy. Znáte ty lidi, o kterých ostatní tvrdí, že jsou to sluníčka? O mě to ještě nikdo neřekl, protože umím být víc, než jen sluníčko. Velký třesk laskavosti.

„Ehmhuákcheh“, zakuckal se při mých úvahách eM. „A co Hanibal? Rád bych žárlil na to, že jste se s úlevou objali, ale myslím, že k tomu zatím nemám žádný důvod.“

Hanibal nastoupil jako nový hospodář naší školy v září. Vyplnil prázdné místo za paní Suchánkovou, milou starou paní, co vám přidala ke každému formuláři nějakou nestydatě vylhanou lichotku a recept na dýňový koláč. Hanibal byl podle všeho ředitelův strategický tah, jak jednou provždy odstranit rodiče, co se věčně camrají po chodbách školy a potom posílají otravné e-maily na plíseň na zdech, nebo na to, že z družinářky táhnou cigára, když řve po dětech, že jsou nevychovaní smradi.

První setkání s Hanibalem nastalo, když jsem šla na začátku září nahlásit Čičman obědy. Před jeho kanceláří se tvořila dlouhá bzučící fronta a na jejím začátku se mísil pláč nemluvňat s vyšilováním matek, které podle všeho nebyly schopné vyplnit přihlášku k odběru stravování.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že jsem do jeho omšelého kumbálu vešla bez předsudků.

„Dobrý den“, nasadila jsem hned ve dveřích úsměv, který používám na úřadech a na eMa, když něco poseru a on o tom ještě neví. „Tak tady máte tu přihlášku ke stravování a já vás snad ani nebudu dál rušit“, vykroužím oblouček kolem stolu a mizím.

„Počkat!“  zahuláká Hanibal. „To se musí šecko zadat a překontrolovat, to není jen tak, paninko.“

Potom jsem svědkem zrůdné scény, jak Hanibal ukazováčkem s vystrčenou špičkou jazyka zadává něco do programu, který pamětníkům nápadně připomíná T602. „Tak a tady mi to podepíšete“, zabodne po dvaceti minutách kostnatý ukazováček do kolonky s nadpisem Jiří Nováček.

„Já ale žádnýho Jiříka nechci,“ odmítám právně převzít do péče cizí dítě. „To je z toho, že do mě pořád hučíte!“ seřve mě Hanibal, rozsápe přihlášku na cáry a loktem si vylije čaj. Lepkavá tekutina vytváří mendry kolem pouzdra na brýle a pomalu se vpíjí do Čičmaniny přihlášky.

Minulý týden mi přijde mail, že Čičman bude odhlášená ze školního stravování, protože jsme přes opakované upomínky nedodali přihlášku. Tentokrát jsem k potěše dětí nešetřila ošklivými slůvky, takže se případu ujímá diplomaticky talentovanější eM.

„Pan Hanibal je úplně normální starší pán, co má rád svůj systém“, napsal mi po jeho návštěvě. „Na stole má rodinné balení kloubní výživy a přípravku Depress. Myslím, že ho bere hlavně kvůli vám, šíleným matkám“, zakončil to eM poměrně nešikovně, za což jsem ho po právu vyzvala, aby si na sebe převzal všechny školní záležitosti včetně školního parlamentu a dobrovolného úklidu vajglů na školním dvoře.

Než jsem stihla vypsat výčet všech školních aktivit, kde se může eM angažovat a porýpat se za starého pána svém vlastním špatném svědomí, přišel mi mail od Hanibala. „Toto je poslední výzva“, píše Hanibal a připojuje srdečný pozdrav od školní jídelny.

„Dobrý den“ vlítnu do Hanibalovi kanceláře s maniakálním úsměvem, který jsem dosud nepoužila, ale kromě této vzácné příležitosti se hodí na přepadávání banky a reklamace zboží v Albertu.

„Jdu sem skrz tu ztracenou přihlášku“ cedím mezi zuby a asi vypadám fakt zoufale, protože se Hanibal skrčí pod stůl.

Jak se hned ukáže, pouze kontroloval mé přezutí. „Nemáte galoše“, řekne věcně. „Víte, co je venku bláta? Co bakterií sem zanášíte?“

„Co jste proboha provedl s tou přihláškou?“ ptám se krhavě.

„S jakou přihláškou? To jste měla přijít začátkem září. Teď už tady všechny přihlášky mám a o další nestojím.“

„Ale – posíláte mi přece pořád maily o tom, že vám chybí přihláška…?“

„Já?“ zeptá se dotčeně Hanibal. „Já vám rozhodně nic neposílám. Jestli vám něco, chodí, tak to rozposílá On“, nakloní ke mně žalobně monitor.

Vzpomenu si na eM. Jak to diplomaticky zvládá a na to, jak příšerný jsou naše děti, když jsou hladový. „Ehm a mohl byste Mu, ehm, domluvit, aby už to neposílal?“ zašeptám jako totální magor a Hanibal si spiklenecky dá kostnatý ukazováček před ústa.

„Považujte to za vyřízené“ odpoví a nabídne mi žvejku.

„Tak mi teda vysvětli, proč, do prdele, mi, do hajzlu, přišlo, sakra, tohle“, ptám se eM, když mu tentýž den čtu rozhodnutí o ukončení školního stravování z důvodu nedodání přihlášky.

„Chudák. Asi tu žádost přes tu artrózu v prstech nemohl odkliknout“, řekne mi na to eM. 

Doufám, že se mnou pro dnešek souhlasíte: Tenhle svět nezná spravedlnost.