Podprsenkovej křeček

Tohle je úplně poslední post o hlodavcích, slibuju.

Ale taky první post, co na ten předchozí navazuje. V tom by viděla přidanou hodnotu moje máma, která vždycky nahlíží na věci z té lepší stránky. „Aspoň můžeš konečně nosit věci po mně“, řekla mi třeba, když jsem v prvním těhotenství přibrala 17 kilo a hned na mě přiložila ohavnej mohérovej svetr s bambulkama, ve kterým jsem vypadala jako zhoubný nádor plný drobných metastází.

„Aspoň může konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla tátovi, když jsem přišla domů s krabicí na křečka. Bylo mi deset a bylo to první zvíře, co bylo jenom moje. Stálo mě to vyčerpávající úsilí – vydržet měsíc zamlčovat špatný známky a vyhazovat nedojezený jídlo v režimu zvýšené opatrnosti (tenkrát jsem se živila převážně lékorkama). Táta jako poctivý fanoušek Receptáře prima nápadů nesnášel jen dvě věci: plýtvání a hlodavce.

Po pár týdnech má nově nabytá zodpovědnost utržila ošklivý úraz, když jsem nechala otevřené dveře do pokoje, dělící Pepíčkův sterilní přístav bezpečí od nespoutané divočiny domu. Naše kočky se speciálním výcvikem na lov škůdců a povolením zabíjet, v sobě neměly kapku hrdosti, a dokonce ani hladu, opravňujícího k chladnokrevné vraždě. Nebožtíka jsem našla pohozeného na koberci a táta mně kladl na srdce, abych šla s dalším křečkem do prdele. Máma mě pohladila po vlasech. „Aspoň, že nezašpinil ten béžovej koberec.“

O pár desítek let později mně, vám i dětem bylo jasný, že návštěva největšího pet centra ve Středočeském kraji ponese své následky. Jediný, kdo předtuchu nového člena rodiny neviděl v ostrých obrysech, byl eM.

„Usmívající se hovínko? Nebo jsi měla k obědu čevapčiči?“ hádal, když se mu na stole každý den objevoval nový obrázek.

„Mohla by konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla jsem jednoho večera. „Navíc křeček zabere asi tak setinu prostoru, oproti obřímu zmutovanýmu králíkovi“.

„Mnojo“ zavrčel eM a zavřel se do pracovny, aby vzpurně vzpomínal na bezdětný život a sestavil seznam tučného odškodného.

Čičman si přála, aby byl skřeček bílý, protože se bude jmenovat Vločka. Celkem se mi ulevilo, že se křeček nebude jmenovat Duha. V sobotu jsme byli nakoupit na Flóře a stavili se do místního petcentra jen se na křečky podívat. „Jenom abychom viděli, na koho se můžeme na Vánoce těšit“, dodala Čičman rafinovaně.

Na stěně tam mají velkej náborovej leták na posílení personálu. Dvacet tisíc a stravenky, láká tě brejloun z plakátu a čistí u toho plesnivý akvárko. Podle mě je část bonusů vyplácená ve zvířatech a tady je důkaz.

„Líbí se vám tihle křečci? Jsou tak sladký, koukejte, sám mám dva v kapse.“ sáhne si prodavač do tepláků někam k rozkroku a k mé úlevě vytáhne fakt jen rozespalýho hlodavce.

„Jsou to mazlíci“, usměje se jeho kolegyně a strčí si před námi nenuceně ruku do výstřihu. Po chvilce soustředěného šátrání mi dojde, že má podprsenku vycpanou křečky. „Mají rádi teploučko“ spiklenecky mrkne na Čičman.

„Mami, já už nechci toho bílýho, chci toho kapesního!“ zapřisáhne se Čičman a vybere si podprsenkovýho křečka.

EMa na tom příběhu nejvíc zajímalo to šátrání ve výstřihu. „Ale tady bude žít v kleci“, diktoval si podmínky. „Žádný vycpaný spodní prádlo a žádný bobky v posteli.“

Což se dětem o víkendu podařilo bez výhrad dodržet. Včera pozdě večer seděl Chlupík před svou chatrčí a smutně koukal přes mříže. Možná snil o ztracené rodině sourozenců. Možná snil o teplé podprsence, což byl druh dobrého skutku, který jsem mu mohla dopřát. Váhavě jsem ho schovala pod tričko.

Své místo našel po paměti. Šimral a hřál. Potom mě obešel k bedrům, chvíli nahříval ledviny, a než jsem stihla zapojit zbytek hmatových receptorů, prohnaný skřeček běží s úšklebkem přes celou kuchyni a mizí asi v půlcentimetrové škvíře za kuchyňskou linkou.

„Já jsem to viděl!“ zhrozil se eM ve dveřích.

V takovým případě mě kromě čestný kulky do spánku napadly jen dvě možnosti.

Demontovat linku, ve který křeček může plnohodnotně prožít celý svůj život.

Nebo: Infantilně na něj mlaskat a svítit mu do očí baterkou, což ho definitivně zatvrdilo v přesvědčení, že už nikdy nevyleze.

Totiž, to jediný, co Chlupíka přilákalo zpátky do světa civilizovaných domácích mazlíčků, byla pohozená podprsenka uprostřed kuchyně.