pondělí 18. listopadu 2019

Podprsenkovej křeček


Tohle je úplně poslední post o hlodavcích, slibuju.

Ale taky první post, co na ten předchozí navazuje. V tom by viděla přidanou hodnotu moje máma, která vždycky nahlíží na věci z té lepší stránky. „Aspoň můžeš konečně nosit věci po mně“, řekla mi třeba, když jsem v prvním těhotenství přibrala 17 kilo a hned na mě přiložila ohavnej mohérovej svetr s bambulkama, ve kterým jsem vypadala jako zhoubný nádor plný drobných metastází.

„Aspoň může konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla tátovi, když jsem přišla domů s krabicí na křečka. Bylo mi deset a bylo to první zvíře, co bylo jenom moje. Stálo mě to vyčerpávající úsilí – vydržet měsíc zamlčovat špatný známky a vyhazovat nedojezený jídlo v režimu zvýšené opatrnosti (tenkrát jsem se živila převážně lékorkama). Táta jako poctivý fanoušek Receptáře prima nápadů nesnášel jen dvě věci: plýtvání a hlodavce.

Po pár týdnech má nově nabytá zodpovědnost utržila ošklivý úraz, když jsem nechala otevřené dveře do pokoje, dělící Pepíčkův sterilní přístav bezpečí od nespoutané divočiny domu. Naše kočky se speciálním výcvikem na lov škůdců a povolením zabíjet, v sobě neměly kapku hrdosti, a dokonce ani hladu, opravňujícího k chladnokrevné vraždě. Nebožtíka jsem našla pohozeného na koberci a táta mně kladl na srdce, abych šla s dalším křečkem do prdele. Máma mě pohladila po vlasech. „Aspoň, že nezašpinil ten béžovej koberec.“

O pár desítek let později mně, vám i dětem bylo jasný, že návštěva největšího pet centra ve Středočeském kraji ponese své následky. Jediný, kdo předtuchu nového člena rodiny neviděl v ostrých obrysech, byl eM.

„Usmívající se hovínko? Nebo jsi měla k obědu čevapčiči?“ hádal, když se mu na stole každý den objevoval nový obrázek.



„Mohla by konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla jsem jednoho večera. „Navíc křeček zabere asi tak setinu prostoru, oproti obřímu zmutovanýmu králíkovi“.

„Mnojo“ zavrčel eM a zavřel se do pracovny, aby vzpurně vzpomínal na bezdětný život a sestavil seznam tučného odškodného.

Čičman si přála, aby byl skřeček bílý, protože se bude jmenovat Vločka. Celkem se mi ulevilo, že se křeček nebude jmenovat Duha. V sobotu jsme byli nakoupit na Flóře a stavili se do místního petcentra jen se na křečky podívat. „Jenom abychom viděli, na koho se můžeme na Vánoce těšit“, dodala Čičman rafinovaně.

Na stěně tam mají velkej náborovej leták na posílení personálu. Dvacet tisíc a stravenky, láká tě brejloun z plakátu a čistí u toho plesnivý akvárko. Podle mě je část bonusů vyplácená ve zvířatech a tady je důkaz.

„Líbí se vám tihle křečci? Jsou tak sladký, koukejte, sám mám dva v kapse.“ sáhne si prodavač do tepláků někam k rozkroku a k mé úlevě vytáhne fakt jen rozespalýho hlodavce.

„Jsou to mazlíci“, usměje se jeho kolegyně a strčí si před námi nenuceně ruku do výstřihu. Po chvilce soustředěného šátrání mi dojde, že má podprsenku vycpanou křečky. „Mají rádi teploučko“ spiklenecky mrkne na Čičman.

„Mami, já už nechci toho bílýho, chci toho kapesního!“ zapřisáhne se Čičman a vybere si podprsenkovýho křečka.

EMa na tom příběhu nejvíc zajímalo to šátrání ve výstřihu. „Ale tady bude žít v kleci“, diktoval si podmínky. „Žádný vycpaný spodní prádlo a žádný bobky v posteli.“

Což se dětem o víkendu podařilo bez výhrad dodržet. Včera pozdě večer seděl Chlupík před svou chatrčí a smutně koukal přes mříže. Možná snil o ztracené rodině sourozenců. Možná snil o teplé podprsence, což byl druh dobrého skutku, který jsem mu mohla dopřát. Váhavě jsem ho schovala pod tričko.

Své místo našel po paměti. Šimral a hřál. Potom mě obešel k bedrům, chvíli nahříval ledviny, a než jsem stihla zapojit zbytek hmatových receptorů, prohnaný skřeček běží s úšklebkem přes celou kuchyni a mizí asi v půlcentimetrové škvíře za kuchyňskou linkou.

„Já jsem to viděl!“ zhrozil se eM ve dveřích.

V takovým případě mě kromě čestný kulky do spánku napadly jen dvě možnosti.

Demontovat linku, ve který křeček může plnohodnotně prožít celý svůj život.

Nebo: Infantilně na něj mlaskat a svítit mu do očí baterkou, což ho definitivně zatvrdilo v přesvědčení, že už nikdy nevyleze.

Totiž, to jediný, co Chlupíka přilákalo zpátky do světa civilizovaných domácích mazlíčků, byla pohozená podprsenka uprostřed kuchyně.

23 komentářů:

  1. vítáme nového člena rodiny a tešíme se na další vypečené historky :)

    OdpovědětVymazat
  2. s napětím jsem čekal, jestli se příběh nezvrtne podobným směrem jako storka s příliš všetečným pískomilem, která kdysi coby zaručeně pravdivá obíhala po mailech... a nezvrtl, škoda! jinak jsem si skoro jistý, že Receptář se v době tvého dětství ještě jmenoval "nejen na neděli" :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Prezi: Diky:)

    Lobo: Tu o piskomilovi neznam, chci vedet vsechny nechutne podrobnosti! A to je co za vekove urazky, co se tady rozmohly?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. řekněme, že v hlavní roli toho příběhu byl kromě pískomila i jeden tělní otvor. ten neumístěný na hlavě... a s Receptářem nejde o věkovou urážku, to je moje milá dětská vzpomínka :-)

      Vymazat
    2. Jéje, to buď ráda. Figuruje tam rulička od toaletního papíru a... a... zbytek jsem radši už zapomněla.

      Vymazat
    3. Myslim, ze neco podobneho jsem videla na dobove malbe cinskeho mistra ve velke knize o muceni!

      Vymazat
  4. Mě a ségru náš tajně pořízený křeček džungarský prozradil asi tak druhý den svého pobytu, kdy utekl z dobře maskovaného akvárka v pokojíčku a štrádoval si to po obýváku před puštěnou televizí přímo před zraky našeho otce, který ho chtěl reflexivně rozmáznout bačkorou.
    Křeček měl o pár let později v naší péči takový konec, že se za to stydím dodnes a jsem toho názoru, že všechno špatné, co se mi děje, je karma za tohle. Nebo jako minimálně půlka, ta druhá je za to, jak jsme si ve třinácti dělaly s kamarádkou prdel z Pepy, co chodil na zvláštní školu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějaká lepší historka než ta, jak mi rodiče dovolili morčata a pak jsme si je odvezli s sebou na dovolenou? A položili obrovské akvárium na akumulační kamna, které rodiče považovali za vypnutá...?

      Vymazat
    2. Uf, to se mi ulevilo, že všechny sypete z rukávu tyhlety historky. Bála jsem se, že moje nedozírné chovatelské skills jsou tak raritní, že se budu smažit v pekle na věky věkův (morčecí kašel jsem "vyléčila" půlkou acylpyrinu).

      Vymazat
    3. Tak... minimálně už nekašlalo?

      Vymazat
  5. Zena: Karma bude, az se v pristim zivote probudis ve stisnenem boxu Zverimexu...a ja budu ten druhej schoulenej krecek vedle tebe. Doufam, ze dovede odpoustet i karma a rychle to skonci ve vedlejsim kobrim terarku, a ne v ruzovy kleci holciciho pokojicku.

    Quanti, to je strasny! Kdyz jsme u ty karmy, doufam za tebe, ze pomahas kazdej den s nakupnima taskama aspon trem duchodkynim.

    F.: Doktorka Plysakova hadr!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky, trochu se mi ulevilo!
    Pokud v příštím životě skončím jako hlodavec, rozhodně budu vědět, co nedělat.
    Kromě toho, že ten křeček byl notorický útěkář, takže musel mít uzavřené akvárko (byl schopný se protáhnout dírou mezi mřížemi o velikosti malíčku), tak taky okusoval takový ty napáječky, co se přicucnou na stěnu akvárka. Takže jsem co týden musela kupovat novou. Nešlo ho dát do klece, aby se ta napáječka dala nějak přivázat a nedostal se k ní… No a pak jsem to nějak přestala kontrolovat. Jestli si ji zase nerozkousal. A má z čeho pít. A pak byl jednou tuhej. Jako je pravda, že už se pohyboval někde u průměrného křeččího dožití, ale hlodavčí zoubky pochybností, že jsem ho spíš nechala chcípnout žízní, ve svědomí hlodají.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky se těším na další hlodavčí příběhy :-)
    Jako, pořád jsem doufala, že se ten megakrálík u vás objeví pod stromečkem, ale budiž ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale prsimtě! Jeden džungarák přece nemůže změnit megalomanské zvířecí plány na Vánoce!:)

      Vymazat
  8. Hlásím se do klubu, po odjezdu syna na tábor jsem si doodechla, že to morče můžu konečně dát na balkon, že bude doma čerstvý vzduch, ale nějak jsem zapomněla, že teploty na slunku lezou ke 40 a že odpoledne tam to slunko spolehlivě dojed... dalších podrobností netřeba. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jenom tajně doufám, že se podařil sehnat stejně zbarvený náhradník!

      Vymazat
  9. Hahaháá!

    A hororové historky v komentářích také potěší. Ubozí malí hlodavci. My měli jen želvu (utekla a předtím její největší faux pas bylo, že se mi při přepravě na Křížek na pastvu pokadila v proutěném košíčku, to mě rozplakalo, byly mi 4), rybičky a kočku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dalo se se želvou mazlit, nebo její jediná interakce bylo spíš znečišťování? Želvu měla moje kamarádka ze školy. Když jsem u nich byla návštěvě a byla puštěná, musela jsem se mít na pozoru, protože se plížila bytem a žužlala svým obětem palce u noh.

      Vymazat
    2. Moc si tu želvu nepamatuju, nevím, že by dělala cokoliv. Ale už vím, jak se řekne želva vlámsky, vstupuju tím letos do nové etapy vztahu k želvám.

      Vymazat
  10. Jmenuji se Miroslava Němcová, z regionu Český Krumlov (Česká republika). Po 12 letech manželství jsme byli s manželem v jedné z trav, dokud mě konečně neopustil a přestěhoval se do Kalifornie, kde jsem s jinou ženou. Cítil jsem, že můj život skončil a mé děti si myslely, že už nikdy neuvidí svého otce. Snažil jsem se být silný jen pro děti, ale nemohl jsem ovládnout bolest, která trápí mé srdce, moje srdce bylo plné smutku a bolesti, protože jsem byl do svého manžela opravdu zamilovaný. Každý den a noc o něm přemýšlím a vždy si přeju, aby se ke mně vrátil, byl jsem opravdu naštvaný a potřeboval jsem pomoc, takže jsem hledal pomoc online a narazil jsem na web, který navrhl, že Dr. Osagiede může pomoci získat zpět věci rychle. Cítil jsem, že ho vyzkouším. Kontaktoval jsem ho a řekl mi, co mám dělat, a udělal jsem to, pak pro mě udělal kouzlo Láska. O 48 hodin později mi můj manžel opravdu volal a řekl mi, že mi a dětem tak moc chybí, tak úžasné !! Tak se vrátil tentýž den s velkou láskou a radostí a omluvil se za svou chybu a za bolest, kterou způsobil mně a dětem. Od toho dne bylo naše manželství silnější než dříve, díky Dr. Osagiede. on je tak mocný a já jsem se rozhodl podělit se o svůj příběh na internetu, že Dr. Osagied skutečné a silné kouzlo kouzlo, že budu vždy modlit, aby žili dlouho pomáhat svým dětem v době potíží, pokud jste tady a potřebujete své Ex zpět nebo se váš manžel přestěhoval do jiné ženy, už neplakejte, kontaktujte toto mocné kouzlo. Zde je jeho e-mailová adresa: doctorosagiede75@gmail.com nebo whatsapp +2349014523836 viber na +2349014523836

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byli jsme s manželem v jedné z trav :- D

      Vymazat
    2. Pokud by se mi manžel přestěhoval do jiné ženy, budu volat Dr. Osagieda! Anebo možná rovnou vymítače...

      Vymazat
  11. Nenenenene, prosím, řekni, že to fakt neděláš. Že si FAKT nestrkáš křečka do podprdy, že ne?

    Děti mají morčata napsaný na dopisu Ježíškovi hodně velkejma písmenama. Buba dokonce několikrát (jistota je jistota, že?). Ale jelikož to u nás tatínek rezolutně bojoktuje, nebude nic. Ač jsem na straně dětí a mocně je v přemlouvání tatínka podporuju, tohle bych tedy nedala (byť to potenciální šmátrání ve výstřihu by skutečně mohlo připsat pár bodů na jejich stranu).

    OdpovědětVymazat