Vánoční vrhy

Naše škola každoročně pořádá vánoční charitativní trhy, jejichž výtěžek jde na „ty nejlepší účely“, jak nás přehnaně agilně ujišťovala Žmurova úča na třídních schůzkách. Je mi celkem jedno, jestli jde výtěžek do palírny, se kterou má škola uzavřenou exkluzívní dodavatelskou smlouvu, nebo na transparentní účet sdružení vyhořelých pedagogů, podmínku nejlepšího účelu by splňovalo obojí. Mnohem špinavější než jak prachy utratit, je totiž způsob, jak je vydělat.

Škola jako nejlacinější způsob obživy zvolila páteční nucené práce. Ze strany vedení to považuji za další vydařený tah, jak propojit dějiny nuzné práce v manufakturách s horkými společenskými tématy dnešní postindustriální doby, jako jsou prošité prsty dětských dělníků v bangladéšských textilních továrnách. 

Aby se ušetřil další peníz za výrobní materiál, nacházela jsem navíc děti navedené ze školy s nůžkami a plnou hrstí knoflíků z mé košile do práce, nebo párající eMův sváteční svetr.

Řeknu vám úplně na rovinu: Žmur nemůže pomýšlet na to, že by to jednou dotáhl na prodejce měsíce na Fleru, ale bohužel ani na předáka v kambodžské pobočce H&M, jehož zaměstnancům je mezi sedmi a deseti a mají amputované končetiny, protože cesta do fabriky vede přes minové pole. 

Z jeho neuspokojivých výkonů ho tiše usvědčovala přehlídka sobů ze špejlí a plsti na třídní komodě, na kterou nás upozornila úča při třídních schůzkách. Žmurův sob má jednu nohu kratší, na kterou vyčítavě zírá oko visící na nitce. Čenich ze smotku nití ze všeho nejvíc připomíná zabitou mastnou masařku.

Učitelka se o Žmurových výrobcích nestyděla mluvit nahlas jako o sabotáži, přestože jsem se jí pokoušela vysvětlil, že to vypadá úplně jako tradiční rituální předmět z Botswany za desítky dolarů a že ani jedné z nás nepřísluší vytvářet si předsudky ohledně vánočních dekorací jenom proto, že jsme bílý. Ostatně, jsou snad sobi součástí naší kultury?

Snaha dělat Žmurovi právníka mě rychle přešla, když dotáhl domů výrobek k opravě. Paní učitelka vzkazuje, že takhle upatlanou věc by si nekoupili ani na chudinském trhu na předměstí Kinshasy, vyřizuje Žmur, zatímco se TO pokouší odlepit z aktovky. 

Jde o skleněný kelímek od jogurtu potažený ohavnou vrstvou omotané vlny. Nejdřív jsem se domnívala, že se bavíme o diskrétní whiskey sklenici pro učitelky, která necinká, ale podle Žmura je to svícen.

„Svícen?“ ptám se ohromeně. „A koho napadlo ozdobit to slunečnicovýma semínkama? To se na to jako mají slétat ptáci, kteří pak uhoří?"

„Ne, to jsem jen měl v pytlíku od svačiny“ uklidnil mě Žmur. „Mohla bys mi to vyrobit radši ty? Abych měl aspoň jednu jedničku?“

Asi nemusím dodávat, kdo za Žmura převzal okovy otrocké práce a poleptaných prstů od sekunďáku.

Abyste měli srovnání, v Čičmanině třídě na to šli jinak. Každé dítě mělo doma vyrobit prototyp, podle kterého následující den vzniklo patnáct kopií. Někdy se z výrobků dalo poznat povolání rodičů – třeba z ozdobené lékařské špachtle na vyšetření mandlí. Nejspíš jde o silvestrovské míchátko do koktejlu, kdy po půlnoci rezignujete na fakt, že vám v pití plave smrtící směs třpytek, korálků a kanagonu.

Čičman nejdřív chtěla vyrobit kreativní ozdobu na stromeček z tampónů, ale navzdory zdravotnickému materiálu míchátek, který u úči evidentně prošel, už mi tohle připadalo trochu moc. Čičman se urazila a vyrobila černocha z ruličky od toaleťáku. Myslím, že argument s tradičními rituálními předměty v hodnotě desítek dolarů se bude ještě hodit.

Právě dnes se ředitelův ďábelský business plán dovrší. Protože hádejte, kdo si bude muset na školních trzích vlastnoručně vyrobenej bizár za svý vlastní prachy koupit?!