Tajá iča

„Pó-pelářská výprava! Pó-čet míst je ó-mezen!“ hlaholím každé ráno na chatě v Orlických horách v šílenou ranní hodinu, kterou bych ještě před několika lety bez zaváhání označovala za noční. Když jsem se za ten týden dovolené postupně naučila spát jako rorýs ve vteřinových intervalech včetně mikrospánku za chůze, zjistila jsem během poslední tiché chvilky před svítáním, že vstávání našich dětí vzbudí i slepice ve vedlejším hospodářském stavení. A když už si to o půl šesté sedíte v kuchyni a chabě se držíte hrnečku s kávou jako své poslední naděje, zatímco se vedle vás fackuje Žmur s Kůpkem, Čičman s Mončičákem vám přejíždí motorkou přes nárty a mimina se doplazila pod stůl vyzvracet tam svá ranní mlíčka, jdete ven. Dobrovolně, i když je zima, prší, nebo na dveře tlučou klíšťata. Já jsem každé ráno posbírala pytle s odpadem a tři největší zákeřníky naší dětské mordparty a vydali jsme se přesně danou trasou k obecním kontejnerům.

Naše první zastavení křížové cesty bylo hned o dům vedle, kde podle vyjádření majitele chaty chovali „drahý kočky“, takže se muselo příjezdovou cestou jet autem pomalu, protože zdegenerovaní mazlíčci údajně nevynechali jedinou možnost nechat se rozjet na placku.  Sebevražda pod koly jim možná přišla delikátní vzhledem k jejich urozenému původu, ale rozhodně jim připadalo ponižující nechat se ubít klacíky, se kterými na ně ráno běželi naši malí sígři, takže z koček byly jen utíkající vztyčené ocasy. Zatímco jsem klukům tahala ze zavřených dlaniček nakradené kočičí granule z misky, běžel už zpravidla Mončičák ke krůtímu výběhu. Krůty měli kluci v oblibě, protože jsou stejné jako oni – v šest ráno v nejlepší formě a vždy připraveny klovnout svého soupeře bez varování do oka. Mezi nimi běhá slepice, která vypadá, jako by nosila tepláky z peří. Zřejmě jde o praktické opatření, aby ji krůty neštípaly do noh. 

A „kojot“ jak říká Kůpek.

„Ko-hout“ opravuji ho.

„Kojot“ zopakuje Kůpek a pozvedne varovně klacek na znamení, že jinak to neřekne. Nikdy.

U kontejnerů kluci zpravidla rozervou a vysypou pytle s odpadem, protože se přetahují o to, kdo je vyhodí lépe a výš – a potom se dožadují přídělu dalších domácích zvířátek. Proto jsem byla ráda, když ke konci našeho pobytu vyšla z chaty sousedka se zakrslým králíkem a morčaty ve velké drátěné kleci. „Ajíc, ajíc“ jásá Kůpek a domorodkyně na nás kyne, abychom se šli podívat blíž. „Pojď si ho pohladit, chlapečku“ vytahuje králíka z klece. „Prosím vás, já vás nechci přerušovat“ přerušuji, „ale mohla byste chvilku počkat? Já bych zavolala i ostatní děti“ a připadám si jako Zdeněk Svěrák na samotě u lesa.

„Děti, tak tady hodná paní sousedka nám vytáhne morčata a králíčka ven“ říkám, když se přiklopýtá zbytek výpravy. „A jak se jmenuje ajíček?“ zajímá se Kůpek. „Ále, to už je taková stará piča“, mávne rukou paní sousedka. „Včéra jsem ji myla prdel od hoven a koukejte, jak zase vypadá!“ nesouhlasně prohrábne slepenou srst a cosi odcvrkne palcem a ukazováčkem. Sleduji trajektorii letu toho drobného předmětu a přemýšlím, jaké slovo děcka zaujalo nejvíc. „Aha, ale morčata jsou asi ještě mláďátka“ snažím se naředit koncentraci vulgarismů.  „Nojó, máma se o ně nestarala a málem chcíply, mrchy malý, chundelatý“ pokračuje sousedka a v přecitlivělém oku Žmura uzřím, že ještě jedna historka a rozbrečí se, tak raději vzdělávací blok ukončím a s paní se chvatně rozloučíme.

„Tajá-iča, tajá-iča“ prozpěvuje si Kůpek cestou domů. Jenom bych ráda poznamenala, že v tomhle jsem fakt nevinně!