Ježíš na dětském kole

Z týdne bezdětné dovolené zbyly zase jen sentimentální vzpomínky (připomeňte mi, abych vám někdy napsala o tom, jak jsem malovala koupelnu – nemyslete si, že jsem se jen planě poflakovala v černouhelných dolech nebo u stánku s klobásama a ciderem na fesťáku!)

Stejně jako se vám po běžné dovolené nahromadí hromady práce, kterou je potřeba se prokousat a nikdo se nepohrne, aby vás toho ušetřil, nesly se poslední dny ve znamení nákupu podzimních věcí, bačkor do školky (tohle jsem nenáviděla, protože to bylo jeden z nezvratných důkazů, že začne zase desetiměsíční výmrz s pančitelkama) a posledních letních návštěv. Aktuálně opět na Východě, což je, jak sami víte, věčný zdroj podivných situací a historek.

Sedíme s Len, moji nejlepší kamarádkou z gymplu, na lavičce v parku a snažíme se rychle spolykat tyčinky  - kvůli čtveřici malých kleptomanů a slinilů je to nutné opatření. Len se ostatně přiznává, že dnes ještě nejedla. Děti jí snědly snídani dřív, než se stihla uvařit voda na smrťáka. Navrhuji, že odvedu pozornost jejich sígrů, aby si mohla skočit pro rohlík a potajmu si ho zhltat za stromem, ale neprojde to. Nedobrovolně se stáváme arbitry sporu, kolik snědla Šárka kamínků, kterýma ji kluci krmili. Ondra tvrdí, že deset, ale je potřeba dodat, že víc než do deseti stejně nenapočítá. Žmur to vágně zobecňuje na plnou hrst a to další byly šišky, nebo králičí bobky. Potom si navzájem strhnou kšiltovky a nahází si do očí hlínu.

Vtom se u lavičky zjeví další kluk, ne o moc větší než Žmur. Protože má modré tepláky a červené tričko jako Ondra, chvíli nám trvá, než ho rozpoznáme jako nově příchozího. Vlastně až v okamžiku, kdy začne mluvit.

"Chlapci, a co kdybyste se přestali hádat“, řekne ten kluk s brilantní výslovností (a opravdu používá i slovo chlapci). Vymyslíme nějakou hru i pro holky – aby se o ně vaše maminky nemusely bát“ pokyne směrem k nám.

„Super“, spadne mi čelist. „A jak se jmenuješ?“ „Já jsem Jirka, podává mi obřadně ruku. Ale klidně mi říkejte Jime“

„Fajn Jime, a kolik ti je vlastně let?“ upřímně se zajímám, když Jim začne chlapcům přednášet o mořském ekosystému. Je docela zvláštní poslouchat kluka, co má jít po prázdninách do první třídy, mluvit o rybách, řasách a ropných skvrnách. Podivné je i to, jak se mu kluci přizpůsobí. Okamžitě si vytřepou z čepic kamínky a jedním tahem utřou hlínu ze spojivek. Žmur právě rozebírá, jestli chobotnice umí kývat a vrtět hlavou. Dokonce i my s Len si na okamžik přestaneme z prázdné krabičky od tyčinek sypat krystalky soli do úst a podvědomě si zakryji díru na punčoše.

„Kývání a vrtění hlavou není důležité“, řekne Jim, co si mimochodem vždycky a všude sedá na vyvýšené místo, když jsou posluchači připravení. „Chobotnice se prostě mezi sebou domlouvají myšlenkou. Podobně, jako když se modlí“ dodává ten kluk a odpolední slunce mu v blond vlasech vytváří něco jako aureolu.

„Myslíš, že se podmořský svět modlí?“ zeptám se a Jim se poškrábe za uchem. „Vlastně si nejsem jistý, jestli úplně všichni tam dole“, odvětí omluvně. „Ale rozhodně by měli, už kvůli té ropě“, odvětí Jim a poprvé za celou dobu promluví lítostivě jako normální šestiletý kluk, co si hraje na ulici. „Škoda, že ještě neumím pořádně psát. Tohle bych si potřeboval někam poznamenat, abych na to nezapomněl. Tak na shledanou!“ zamává, nasedne na kolo a zmizí za babičkou, která na něj volá z druhé strany parku.

Tak nevím. Len tvrdí, že se chytrolín Jim moc dívá na televizi. Jestli to čte F., tak si má zhruba od půlky postu podezření na Aspergra. A já si myslím, že jestli mezi námi vyrůstají taková děcka, bude to tady po nás ještě pořádná jízda!