Kostarika: Pura vida a tajemství streetfoodu

 

Kouřící bůh Maximón je sice z Guatemaly, ale pěkně vystihuje místní náboženskou fusion a podle mě by měl slušný šance expandovat jako modla do celý střední Ameriky – kdyby na to měl ambice. Ale nemá. Stačí mu zásoba doutníků, rumu a obdivu místních. Tady je totiž i nesmrtelnej život krátkej, tak proč se nudit v ráji. Zvlášť, když už se v jednom narodíte i za pozemskýho života.

Maximón je sám o sobě fusion. Vznikl totiž z mayských bohů, Jidáše, svatýho Petra a španělskýho conquistadora, což mu dodává oproti tradičním božským vůdcům nepopiratelný koule. Jen si představte ten večírek, co předcházel jeho početí.

Však je taky jeho soška oděná do nejfajnovějšího hedvábí a v puse má tlustý cigáro. Maximónův příbytek zdobí ovoce a pestrobarevný elektrický blikátka. Když se mu chcete zavděčit, mezi jeho nejoblíbenější obětiny patří cigára Payaso a rum Venado. Pokud od něj potřebujete splnit svý tajný přáníčko, přece nebudete šetřit na nekvalitním kuřivu a laciných lihovinách.

Po svým boku má Maximón figurky svých ochránců a až na konci jeho týmu bodyguardů místní postaví figurku chudáka Ježíše a křesťanských světců. Jestli znáte ten klasicky ztrápenej ježíšovskej pohled, tak teprve tady, ve svatým doupěti Maximóna dává smysl, pokud tedy máte smysl pro sarkasmus.

O letadle jsem vám už vyprávěla ústřižky v komentářích a ani s několikadenním odstupem jsem nezměnila názor na to, že nejlepšími společníky aviatického neurotika jsou vřeštící mimina a zapařenej zadek staršího pána na vedlejším sedadle, kterýmu neříká pane ani žádnej deodorant. 

V týhle sestavě se smrt po pár hodinách stane vaším objektem touhy – holkou, o kterou usilujete, ale ona o vás nejeví sebemenší zájem. Nestojíte jí ani za škádlivý turbulence a jestli si pro někoho přijde, bude to ten chlap vedle vás, kterej umře na akutní příhodu zpocenosti.

Národní heslo Kostariky je „pura vida“, čistý život. Sedne. Ať je to plavání v divoký řece, sprcha pod vodopádem, mravenci v toastu ke snídani nebo místní, co snad ani neumí bejt nasraný. Po třech dnech jen namáhavě lovím v příslušných mozkových závitech heslo do notebooku. Ty strašně důležitý pracovní věci, co jsem s nima stresovala před odjezdem? Žádný nejsou.

Největší ranec jsme utopili v letenkách a za půjčení auta, zato tady už jedeme ve standardu odpovídajícím námezdním dělníkům z Hondurasu. Reporty z resortů nebudou, zato vám můžu říct něco o místním streetfoodu.

Malý voňavý bistra se tu jmenují sodas, podle toho, že nemají licenci na prodej alkoholu. Takže ke svýmu poctivýmu burritu dostanete maximálně krystalicky ledovou limču, ale o nic jinýho ve 28 stupních stejně nestojíte.

Nejlepší sodas na světě jsme objevili kousek od kakaový plantáže v místní střediskový vesničce. Byla tak málo turistická, že když šel Žmur ráno „pro rohliky“, tak se k němu na cestě přidala místní babička a celou dobu až do suproše do něj hučela něco španělsky. 

Žmur se jen usmíval a přikyvoval, protože tenhle jednostranný styl komunikace zná už od mý mámy – a spolehlivě to zabírá na všechny starší ženský napříč kontinenty.

Večer jsme šli po treku do tý místní sodas, hladoví jak vlčáci. Babička kolemjdoucího Žmura identifikovala ze své tropické zahrádky a přivolala celou rodinu, abychom si mohli všichni navzájem zamávat. Pura vida.

No, ale to vlastně pořád nevíte to nejlepší o tom bistru. Šéfuje tam takovej kulaťoučkej chlapík spolu se svou ženou a je to pro mě nejlepší model gastro byznysu. Nemluví totiž anglicky.

Takže na nás kulometnou španělštinou vybalí, co má ten den v lednici. Dokážeme z toho odvodit tak čtvrtinu. Pán se podrbe za uchem a řekne nám v překladu „Chmmm, jak tak na vás koukám, to by vám mohlo chutnat tohle“ a zmizí u sporáku, aby vám osmažil kousek banánu. Strávnící jásají, což mastršéfovi dodá další inspiraci.

„Vím, že mi nerozumíte ani za mák, ale mám tady staženou vopici, libovoučký masíčko. Tak já vám z těch banánů udělám bramborák, na to dáme tu vopici a posypem to sejrem, co myslíte? Tunou sejru a majonézy.“

A žádný vodfláknutí, ten pán s láskou maže každej kousíček fazolovou pastou a až dojemně pečlivě aranžuje koriandr. Pak běží do domku naproti, protože si vzpomene, že mu na stromě rostou nějaký šílený plody, který musíme ochutnat – tak nám je oškrábe a naservíruje. Teprve pak se svou ženou opře o sporák, založí si ruce a spokojeně se dívají, jak to do nás všechno padá.

Uznejte, nedali byste si radši tohle, než předvídatelný knedlo-vepřo-zelo z meníčka? Navíc žaludek a střeva se tváří, jakože oukej, ještě přidej, neboj se toho! Jedinýho, čeho se bojím, je nadváha, která je místním standardem (zkuste jíst měsíc všechno smažený, s fazolema, nachos a kýblem majonézy…).

Zas musím říct, že se tady místní pupky, zadky a stehna nosí hrdě. Zatímco v Ománu jsem si připadala podle odsuzujících pohledů místních žen oblečená jako děvka, i když jsem byla zahalená od ramen až ke kotníkům, tady prakticky neexistují kombinace, co by mohly někoho urazit. Vážíš sto kilo a nosíš tygrovaný šortky a neónově růžovou podprdu? Oukej, ještě přidej, neboj se toho!

Pro dnešek už přidám ale jen pralesní vodopád, ve kterým se můžete koupat úplně sami a nahatý. Pura vida!

Streetfood na přání

Hledej štěně