Stěhování

Konec jedné éry.

Tak kamarádíčci. Už je to skoro rok, co chodím do Korporátu a jestli si ještě vzpomínáte, nejdřív  to spíš nasvědčovalo variantě, že se tajně přihlásím na úřad práce a doma si budu vymýšlet divný historky, proč se vracím z práce bez peněz, zato s plnýma lodičkama písku a kočičinců z hřiště. Ne že bychom tady všichni nebyli schopní odrecitovat mé všestranné talenty i kdyby vás vzbudili o půlnoci, ale na něco jsem po roku korporátní evoluce fakt nebyla připravená. 

A to, že se ze mě vlivem několika organizačních změn a zatmění exoplanet, stane člen IT divize. Je to děsivé a fascinující zároveň, protože mé spontánní znalosti síťové infrastruktury začínají od USB konektoru a končí kamkoliv jsem schopná zarvat jeho druhý konec a včas uskočit dřív, než něco odpálím - v horším případě sebe. Je to projev nekonečné kreativity vesmíru, něco jako když se Miloš Zeman nechá vyfotit na běžkách v olympijském úboru. Je to zdvižený prst osudu (dosaďte si tam klidně jaký chcete, ale já si vizualizuji prostředníček) za to, že celý život žijete bezpáteřním životem marketingové mrdky. 

Ale abychom dnes někam pokročili: IT oddělení se na důkaz toho, že to se mnou myslí vážně, rozhodlo vykořenit mě z mého přirozeného prostředí a infiltrovat do devátého patra, kam normální člověk páchne jen pro služební notebook. Chápete to, do devátého patra prosklené budovy, kde chytám takovou závrať, že musím potlačovat nutkání plazit se od výtahu po čtyřech se zavřenýma očima.

Včera jsem se byla podívat na svou novou králíkárnu a byla jsem právem zklamaná. Po mém výstavním království u okna, kde jsem si mohla hrát i na (lakomého) vládce přídělů čerstvého vzduchu, mě smutně vítalo otloukánkovské místo v uličce a flekatá židle, na které musel dožívat nějaký senior, co tady obsluhoval dírkovací stroje a po smrti se do ní nadobro vsáknul. Hm. Naštěstí jsou v dohledu i jiná volná místa, jedno z nich dokonce u okna. Rychle na něj házím kabát. Život na marketingu vás naučí.

Dnes si teda vykračuju s o něco větším uspokojením než včera vykonávat svůj nový dream job na nový dream space, proplazím se od výtahu s dvěma taškama nezbytností jako jsou zimní rukavice, nebo vanilkový čaj a fest propocenou halenkou z té posrané výšky. Pak zabíjím svůj těžce placený čas tím, že propojuju telefon s lampičkou a na konci už trochu agresivně rvu ze zdi cizí konektory a snažím se tam nacpat ty moje s ničím nekompatibilní kabely jak kukačka do sýkorčího hnízda. Musím vypadat jako nájemný hacker, protože v zádech cítím pichlavé pohledy. A když se otočím, sedí tam opravdový ajťák ve zdravotních sandálech, to si přijdu jak na safari. Fakt existují! „Ahoj, já jsem Psice", zdravím a tím snad nejsem přehnaně sociální.

„Chatrný. Inženýr Chatrný“ odvětí, jako když na vás promluví arktický ledovec. „Vy jste tady ta nová (podle toho ukazovacího zájmena už tady o mě zřejmě kolují epické ságy). A u jednoho ukazovacího zájmena hned tak neskončíme. „Tahle židle je moje“ vrhne se po mém skvrnitém úmrtním křesílku. Pak odejde hrdě se vztyčenou hlavou jak poručík Dunbar v Tanci s vlky, i když ten monumentální výjev trochu shodí tím, že se nohou zamotá do mojí druhé stěhovací igelitky s tampóny a lakem na vlasy, kterou za sebou vláčí a podaří se mu ji setřást až po několika oboustranně trapných metrech. Takže jak už jsem zmínila. Dost plytkých textů a kampaní. Přišel čas začít pracovat na vlajce, opevnění a bitevní strategii!