Zjevení svaté Psice a mučedníka Houbiče

Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili.
sv. Jan Maria Vianney


„Dobré ránko“, vytrhne mě z REM fáze spánku veselé halekání od dveří, které je vzápětí přerušeno tupým úderem. Podle všeho ale na Míšu nespadla lednice, protože záhy se  z vedlejší ložnice na parketách spolu s pár nadávkami rozezní neposedné skleněné cinkání. Zuby, nebo roztrhnuté korálky? Na budíku svítí 4:25 a Míša se právě vrací z prvního rande, na kterém se tentokrát rozhodně neopije, jak nám s vážnou tváří tvrdila u večeře.

„Vy byste se na mým místě opili mnohem, mnohem víc“, alibisticky tvrdí Míša o pár hodin později na snídani a podívá se na nás všechny u stolu jako na ožralá prasata, která mají svůj podíl viny na tom, jak to zase dopadlo. „Představte si, že mě ten Michal, nebo jak se…No to je úplně jedno. Nejdřív se mě snažil opít, takže objednával redbully se čtyřma vodkama. Docela rychle se mu z toho udělalo špatně, takže vyžahnul i mýho redbulla a já musela dopíjet jeho vodky. Kolem půlnoci se vrátil ze záchoda s natrávenými kousky večeře v plnovousu a působil na mě, že by mu pomohlo to trochu vytancovat. Šli jsme do nějakýho růžovýho klubu tady opodál (gay&lesbian diskotéka, pozn. aut.). „No, nedalo se říct, že by tam úplně pookřál, protože při otočce spadnul a pak už tam jen tak smutně seděl vedle parketu a škytal. Tak jsem během jeho indispozice tancovala s takovou kamarádskou holkou, a když jsme se začaly líbat, přinesl mi lístek od šatny a zmizel. Ani se nezeptal, jestli s ním půjdu domů! Chápete to?“ Míša k nám do Prahy zkrátka bude jezdit na první rande ještě dlouho.

Po snídani jsme s Gábou a Houbičem vyrazili na výlet k Sázavě. Vzhledem k tomu, že ztráty z předchozího večera byly velké, jen v sestavě Houbič, Gába, já …a samozřejmě Hároš. Slunce svítí, meze vysychají a Hároš tahá z děr krtky jako na běžícím pásu, nebo se rozbíhá škodit cizím psům. S Houbičem běžíme za Gábou, když vtom nás upoutá něco na velké louce po pravé straně. Stůl, židle …a vedle se pokorně naklání postava v bílé říze, jako by se modlila za neviditelné hosty. „Panenka Maria!“, vykřikne Houbič v té rychlosti dramaticky a běžíme dál.

„Vy jste fakt magoři“, tvrdí nám materialistická Gába, když ji konečně doženeme. "Já jsem si teda na louce ničeho nevšimla“. Ale panenka Maria už jde s námi – a jakmile se o ní jeden z nás zmíní, tak zakopne, nebo mu ujede noha. Když se kvůli nelichotivé zmínce o katolické církvi oválím do půlky těla v bahně u cesty, nazveme zjevení Panenkou Marií Sedmibolestnou. A samozřejmě nelze nedělat si velkolepé plány, protože z Pikovic se stane brzy poutní místo a my abychom se kvůli žehnání věřícím a rozhovorům s médii co nevidět rozkrájeli. Houbič už v duchu dává výpověď a otvírá si stánek s liturgickými suvenýry a soškami Panny Marie žehnající homosexuálům, nebo tančící na karnevalovém voze na Gay Pride – tohle bude zkrátka pro Vatikán další velké a nestravitelné sousto. Já se obchodně zamýšlím nad bahnitým stigmatem na polovině mého těla. Vsaďte boty, že je léčivé a beznohým po něm narostou končetiny včetně ponožek a sportovní obuvi. Ve vodáckém kempu okolo řeky budou na plotě viset francouzské hole a nepotřebné protézy.

A cestou zpátky se Gábina tak potměšile zeptá „Hele není náhodou tohle ta vaše louka? S tím hnusným voprejskaným slunečníkem?“

Vtom Houbič zakopne o jediný šutr na louce, až zapadne na kolena do krtince a v pondělí ráno jde jako vždycky do korporátu a z těch sádrových sošek, slávy a peněz bude zase hovno. Naopak bychom měli konečně zainvestovat do brejlí jak popelníky, jak nás Gába cynicky zazdí. Ale co, malým pasáčkům z Fátimy taky nevěřili!