Co má společného stáří a moudrost?

Někdy bohužel vůbec nic.

Nepovím vám, jak přesně je to dlouho, co jsem vyrostla z přesvědčení, že člověk je jednou nohou v důchodu před čtyřicítkou a po padesátce tráví ženy většinu času v prodejně zdravotnických potřeb zkoušením ledvinových pásů, inkontinenčních vložek a pomlouváním všech holek z party, co mají méně stařeckých skvrn a světlejší knírek pod nosem. Pod nosem s rozhnisanou bradavicí, aby bylo jasno.

Po třicítce přehodnotíte, že těmhle zanedbaným případům musí být už přes šedesát. A po šedesátce jim budete tipovat stovku, i když půjde o vaše mladší spolužačky ze základky. Tenhle fenomén má i svou světlou stránku, od jisté doby se začínají na ulici objevovat (čti Psice si začíná všímat) i starších dam, které mě přesvědčují o tom, že stáří bude jedna velká párty bez nutnosti hlídat děti, aby nevyjídaly jahody ze šampaňského (protože vaše děti budou hlídat vás). Pokud to bude stáří s nějakou vypečenou diagnózou, nebudete potřebovat ani šampaňské – svoje kámoše z důchoďáku můžete pozvat na špeka z vysokoprocentní marihuany na předpis. A nemyslete si, že jich bude málo, za čtyřicet let to budou naopak doslova gangy seniorů, které budou jako hejna holubů zasedávat a srát na lavičky a sedačky v tramvajích a nepustí na ně chráněnou minoritu matek s kočárky. Ostatně Jeanne Louise Calment, která zemřela v krásných 122 letech, až do stovky jezdila na kole, pěstovala šerm, pila portské a jedla až kilogram čokolády denně. Kouřit sice přestala, ale až ve 117 letech. Myslíte, že Jeanne chodila do zdravotních potřeb drbat ostatní holky a užírat se nad letákem z Kauflandu a krizí hodnot? Já myslím, že ne.

A teď zpátky do Prahy. Taková naše vinohradská Jeanne žije i u nás v baráku. Objektivně ji bude něco přes šede, subjektivně je to pětisetletý démon z období morových ran, do kterého se inkarnovala nějaká obzvlášť připálená čarodějnice. My ostatní, co žijeme v dostřelu jejich jedovatých slin, jsme vlastně vděčni, že u ní slouží pohůnek v oficiální společenské funkci manžela, protože funguje na podobném principu jako filtr v digestoři. Můžete si být jisti svým pevným charakterem, ale sloužit pod paní Blaženou vás semele na masokostní moučku už během jediného lidského života. Po čase budete podivně flekatí a smrdět připálenou mastnotou.

Takže pokud paní Blažena svého manžela, mimochodem vlastníka dvou secesních činžáků v okolí, seřvávala a ponižovala jen po chodbách, sklapli jste uši, protože tohle fakt nechcete slyšet – obzvlášť ne, pokud si chcete zachovat premisu, že spolu dva lidé můžou žít ve vzájemné úctě a lásce až do konce života.  Ale potom pana V. zcela ovládla a přeprogramovala ho na svůj nástroj. Výsledkem toho je, že pan V. číhá na chodbě v paranoidní schíze jako pouliční dealer z Václaváku. Naše poslední kauza se jmenuje „Drobečky“.

„A to jste zase vy, s těma dětma“ zaskřehotá něco z temného koutu u schránek. „Já bych měl na vás zase takovou stížnost, povídá pan V. s prázdným pohledem. „Šel jsem ráno po schodech a vidím – tady je drobeček a tady taky! Tak jsem šel po těch drobečcích a došel až skoro do vašeho patra. A tak jsem si spojil – aha, to ty vaše děti! Ty pořád jen něco jí! A drobí!“

Normálně bych se zasmála a poplácala ho po ramenou, ale tady se dá očekávat, že pan V. vytáhne inkriminované drobečky z kapsy a bude vás nutit, abyste se v nich přehrabovali a přiznali vinu.

„Prosím vás, já vůbec nechápu, o co tady jde“ říkám, a doufám, že existuje něco jako presumpce neviny. „Vždyť u nás na patře je šest bytů. A co ostatní lidé, ti se podle vás neživí pečivem?“

„Ale manželka říkala, že jste to byli určitě vy.“

Aha, manželka říkala. Zombie program Blažena. Jasně, dalo by se pokračovat o tom, že paní Blažena uznává jako plnohodnotné lidi jen donašečky z domu, které s ní svou povahou a podobou až podivuhodně přesně korespondují, spíš nechápu, jak může nadprůměrně zajištěný člověk v důchodu řešit drobečky, ostražité zamykání prázdného balkónu před nájemníky, nebo zákaz větrání na chodbě (další oblíbená témata, kde figurujeme jako hlavní podezřelí). Proboha, proč nehraje pétanque, nebo klidně ruletu se sklenkou cointreau, proč ho člověk nikdy nepotká v parku, proč se nikdy nesměje a v létě neposílá pohledy z Azurového pobřeží?