Teta z ghetta

Poprvé jsem si nových sousedů v protějším domě všimla, když u nás byla před měsícem na návštěvě Gábina. Protože jsme se zprvu před Žmurem snažily utajit, že dospělí lidé vážně nechodí spát ve čtvrt na devět hned poté, co oddrmolí pohádku, odehrávaly se naše dámské večerní dýchánky u Milého v pracovně.  K tomu je třeba dodat, že už o pár dnů později chodil Žmur spát kolem půl jedenácté a předtím nám vyžral půl plechovky oliv, nebo se nenápadně snažil dojíždět zvětralou pěnu z lahví od cideru. Na to konto by mě také zajímalo, jak dlouho bude tento bystrý hoch věřit v existenci Mikuláše, potažmo pekla jako instituce pro zloděje lízátek v krámě.

Tenkrát jsme se tedy po denní šichtě s dětmi svalily na gauč a klidný pouliční soumrak narušil zvuk houslí. Hanebně falešný. Gábina ten hudební počin ohodnotila jako psychedelický čardáš, já jsem se místo do hudební klasifikace pustila do pátrání po jeho autorovi. Což bylo korunováno okamžitým úspěchem i přes mou krátkozrakost, hned naproti byla okna dokořán, párty v plném proudu a její účastníci podle tmavých siluet právě píchali houslistu smyčcem do očí a o něčem se hlasitě dohadovali. Později jsme pochopily, že se hádají o právo výběru písní a hlavně, že vládnou ještě další zbraní hromadného ničení a to reprosoustavou schopnou ozvučet celou městskou část. A tak nám bylo souzeno prožít ten večer v rytmech italského popu, přerušeného vstupy „hééé, si dylina?!“ nebo „a teď tancujem všichni!“

O pár dnů později je před domem přistaven automobil s vozíkem napěchovaným starými televizory, zámotky peřin a nábytkem. Kolem běhají polonahé děti a aktéři našeho letního komorního večírku se bouřlivě vítají s širším příbuzenstvem. Ve stínu bylo třicetčtyři a člověk si v halucinaci z horka připadal jako na předměstí Buenos Aires.

Ty pořádné halušky se ale začaly vařit až o několik dnů později. Na schodech jsem potkala našeho starého majitele domu. Ráda bych měla za majitele domu Hugo Haase moderní doby, ale z úcty k první republice ho budeme nazývat raději gerontologickou ultrapravicí (GUP).

Vsuvka. GUP mě úplně nemusí, protože nikdy nemám čas poslouchat pindy. Taky zanáším popelnici použitýma plínama a nemáme krasopisně nadepsanou schránku. Zato má rád Žmura. „Takovej blonďatej árijskej hošíček“ snaží se mu vždycky pročísnout vlasy kostnatýma prstama. „Škoda, že ses nenarodil o sedmdesát let dřív, to by tě čekala velká budoucnost!“ Než se dostaneme k vypsání přihlášky do Hitlerjugend, nabere Žmur schody po dvou a já se chvatně rozloučím.

„Pojďte se na to podívat, tomu neuvěříte“ lamentuje ráno GUP u vchodu.

„Dobrý den. No, vlastně nic nevidím“ přiznám se otevřeně „tak zase na shledanou!“

„Počkejte, to nic nevidíte úplně správně. Tady chybí zarážka do dveří. To ti sígři vod naproti. Dávají to do sběrny kovů! Za to může ta naše civilizace pokažená, ty lotři feťácký, co se s nima množej...“ (redakčně kráceno, speech končí u čisté rasy a nezbytnosti znovunastolení řádu).

No dobře. Vařím z vody a nevím, za kolik se dá v zastavárně střelit několikacentimetrový kousek železa. (Kdybych to věděla, třeba ji ukradnu já!) Ale za pár dnů se objevilo před vchodem pár větví. Že nevíte, kdo je tam schválně narafičil? GUP to ví. Bohužel to vědí kromě GUP i další obyvatelé domu.

Jsem taky zaujatá. Nenarodila jsem se na chánovském sídlišti, nevodím děti na hřiště v Českých Budějovicích a kudlu používám na krájení zeleniny. Moje osobní zkušenosti zahrnují pro mnoho lidí vymyšlenou story, když za mnou na nádraží přiběhl cikán a donesl mi tašku s peněženkou, kterou jsem zapomněla ležet na lavičce. Někdy se zeptají, kolik je hodin a jestli nemám cigaretu, ale tyhle otázky mi zrovna nepřipadají jako etnický obyčej. Občas se od nich dozvím, že jsem piča, zpravidla když odmítnu výhodnou koupi značkového parfému. Ale sakra si snad kvůli tomu nebudu měnit bezpečnostní zámek a volat policii, když ztratím tkaničku od bot zrovna před jejich domem, more!