pátek 9. srpna 2013

Teta z ghetta


Poprvé jsem si nových sousedů v protějším domě všimla, když u nás byla před měsícem na návštěvě Gábina. Protože jsme se zprvu před Žmurem snažily utajit, že dospělí lidé vážně nechodí spát ve čtvrt na devět hned poté, co oddrmolí pohádku, odehrávaly se naše dámské večerní dýchánky u Milého v pracovně.  K tomu je třeba dodat, že už o pár dnů později chodil Žmur spát kolem půl jedenácté a předtím nám vyžral půl plechovky oliv, nebo se nenápadně snažil dojíždět zvětralou pěnu z lahví od cideru. Na to konto by mě také zajímalo, jak dlouho bude tento bystrý hoch věřit v existenci Mikuláše, potažmo pekla jako instituce pro zloděje lízátek v krámě.

Tenkrát jsme se tedy po denní šichtě s dětmi svalily na gauč a klidný pouliční soumrak narušil zvuk houslí. Hanebně falešný. Gábina ten hudební počin ohodnotila jako psychedelický čardáš, já jsem se místo do hudební klasifikace pustila do pátrání po jeho autorovi. Což bylo korunováno okamžitým úspěchem i přes mou krátkozrakost, hned naproti byla okna dokořán, párty v plném proudu a její účastníci podle tmavých siluet právě píchali houslistu smyčcem do očí a o něčem se hlasitě dohadovali. Později jsme pochopily, že se hádají o právo výběru písní a hlavně, že vládnou ještě další zbraní hromadného ničení a to reprosoustavou schopnou ozvučet celou městskou část. A tak nám bylo souzeno prožít ten večer v rytmech italského popu, přerušeného vstupy „hééé, si dylina?!“ nebo „a teď tancujem všichni!“

O pár dnů později je před domem přistaven automobil s vozíkem napěchovaným starými televizory, zámotky peřin a nábytkem. Kolem běhají polonahé děti a aktéři našeho letního komorního večírku se bouřlivě vítají s širším příbuzenstvem. Ve stínu bylo třicetčtyři a člověk si v halucinaci z horka připadal jako na předměstí Buenos Aires.

Ty pořádné halušky se ale začaly vařit až o několik dnů později. Na schodech jsem potkala našeho starého majitele domu. Ráda bych měla za majitele domu Hugo Haase moderní doby, ale z úcty k první republice ho budeme nazývat raději gerontologickou ultrapravicí (GUP).

Vsuvka. GUP mě úplně nemusí, protože nikdy nemám čas poslouchat pindy. Taky zanáším popelnici použitýma plínama a nemáme krasopisně nadepsanou schránku. Zato má rád Žmura. „Takovej blonďatej árijskej hošíček“ snaží se mu vždycky pročísnout vlasy kostnatýma prstama. „Škoda, že ses nenarodil o sedmdesát let dřív, to by tě čekala velká budoucnost!“ Než se dostaneme k vypsání přihlášky do Hitlerjugend, nabere Žmur schody po dvou a já se chvatně rozloučím.

„Pojďte se na to podívat, tomu neuvěříte“ lamentuje ráno GUP u vchodu.
„Dobrý den. No, vlastně nic nevidím“ přiznám se otevřeně „tak zase na shledanou!“
„Počkejte, to nic nevidíte úplně správně. Tady chybí zarážka do dveří. To ti sígři vod naproti. Dávají to do sběrny kovů! Za to může ta naše civilizace pokažená, ty lotři feťácký, co se s nima množej...“ (redakčně kráceno, speech končí u čisté rasy a nezbytnosti znovunastolení řádu).

No dobře. Vařím z vody a nevím, za kolik se dá v zastavárně střelit několikacentimetrový kousek železa. (Kdybych to věděla, třeba ji ukradnu já!) Ale za pár dnů se objevilo před vchodem pár větví. Že nevíte, kdo je tam schválně narafičil? GUP to ví. Bohužel to vědí kromě GUP i další obyvatelé domu.

Jsem taky zaujatá. Nenarodila jsem se na chánovském sídlišti, nevodím děti na hřiště v Českých Budějovicích a kudlu používám na krájení zeleniny. Moje osobní zkušenosti zahrnují pro mnoho lidí vymyšlenou story, když za mnou na nádraží přiběhl cikán a donesl mi tašku s peněženkou, kterou jsem zapomněla ležet na lavičce. Někdy se zeptají, kolik je hodin a jestli nemám cigaretu, ale tyhle otázky mi zrovna nepřipadají jako etnický obyčej. Občas se od nich dozvím, že jsem piča, zpravidla když odmítnu výhodnou koupi značkového parfému. Ale sakra si snad kvůli tomu nebudu měnit bezpečnostní zámek a volat policii, když ztratím tkaničku od bot zrovna před jejich domem, more!




11 komentářů:

  1. Záleží na gangu. Vyrostl jsem na jižňáku, tam si pamatuju dva. O jednom z nich nikdo nevěděl, tedy brzy opustil status "gang" a stal se úplně normální prachobyčejnou rodinou...
    No a ten druhej... o tom zase právě věděli úplně všichni...

    OdpovědětVymazat
  2. No, moje nebožka babička mi vyprávěla, když se podobné gangy objevily ve vesnici, zavíraly se zahrady, stodoly, ohrady, brány statků.. Jinak docházelo k velých ztrátách zejména na drůbeži. Když nic nenalezli, prý zkoukli lidem hnoje, kam hospodáři odkládali uhynulá zvířata. Z těch pak vyráběli uzeniny a prodávali je jinde.
    Moje babička nebyla rasistka, ale měla prostě takovou zkušenost. Jinak se tam donedávna stodoly aj. stavení kolem domu nezavíraly. Bos.

    OdpovědětVymazat
  3. Galahad, Bos.: ale jo, vlastní zkušenost je samozřejmě naprosto akceptovatelná (a nenahraditelná). Mně vadí spíš předposranost, ke které nemusí být žádný objektivní důvod, pokud neberu v potaz co se píše v novinách, vysílá ve zprávách a co říkala Bláža z vedlejšího vchodu (a ta se vyzná, protože má tetu na Slovensku...). Třeba nácek nebo alkáč za souseda taky není žádná výhra a přesto to většinu lidí trochu nepochopitelně děsí daleko méně.

    OdpovědětVymazat
  4. dřív či později se zavede pejorativní pojem antikriminalismus (podle vzoru anticikánismus) a budou jím počastování všichni ti, kteří třeba nebudou chtít bydlet na jednom patře s usvědčeným vrahem stejné barvy pleti (což bude netolerantní a jasně diskriminující postoj). Možná bys na ně měla preventivně zkusit cituji "hajluj Kurvo" a pozvat si k sobě na byt nějakého toho popkulturního "Skína". Stručně řečeno, svět se v prdel obrací a jeden si nevybere.

    OdpovědětVymazat
  5. Nám jednou vykradli stodolu. A to ani u nás ve vsi nebydlí, přijeli žigulem z nedaleké vsi. Nejvíce škody způsobili tím, že si chtěli vzít benzín a tak udělali do nádrže díru. Benzínu tam bylo asi tak pět litrů...
    Všichni je známe, je to vyhlášená rodina. Proto když je vidím (jejich žigul je nezaměnitelný), zbystřím.
    A za sousedy bych je tedy nechtěl:-(

    OdpovědětVymazat
  6. Negativní zkušenost zatím naštěstí nemám.
    Do školy nějakcí chodily, asi dvě místní rodiny bydleli opodál, ale dobrý.
    Pak asi pět let bydlela jedna rodina u nás v domě. V přízemí, jak to tak bývá... Dvě roztomilé malé holčičky. Když potřebovaly náplast na odřeninku, šly k nám, protože na dveřích bylo napsáno PhDr. XY. Tak aby šly k odborníkovi, k doktoru.

    Někdo v té době nám vykrad sklep, ale nemohu to dávat průkazně do souvislosti.

    Náš příbuzný bydlí v Českých Budějovicích. Na tom onom sídlišti, kde teď byly ty nepokoje, měl před několika lety byt. Pak se do domu přistěhovaly (jen) dvě cikánské rodiny a dohoda nic, nešlo to, nakonec byt ti příbuzní prodali a šli jinam.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. eh, překlepy zejména ve druhé větě prosím ignorujte, milí doktoři a jiní čtenáři.

      Vymazat
  7. extláča: anebo antinazi, protože co na to chudáci diskriminovaní fašouni? A potom nastane čas pomalu zavřít tento blog, protože nebude dosahovat požadovaných hodnot tolerantních a sluníčkových postů

    Sejra: nás nějakým zázrakem ani nevykradli (možná spíš nejsme perspektivní ani pro kapsáře), takže nebystřím, protože není proti čemu

    Liško, mě se spíš zalíbil překlep Lšika, je to takové koketní!

    OdpovědětVymazat
  8. Myslím, že nadešel čas na moje přiznání, kterak jsem jednou okradla cikány.
    Zpoza plotu jsem větví vyšťárala zabahněného mončičáka, který byl jednou z mnoha věcí, jež naši sousedi za zdí obloukem vyhodili z balkonu na zahradu. Pečlivě jsem ho několikrát vyprala a zařadila mezi domácí mazlíčky (otec byl striktně proti koupi takové ohavnosti, neb je odjakživa velký estét, alespoň proklamativní).
    Od té doby jsem byla vystavena posměchu ze strany bratra, můj nový plyšáček byl hanebně nazýván "cikánským mončičákem" a vůbec si tak zpětně říkám, jestli ta krádež stála za to.
    Zážitků různého druhu mám s menšinou spoustu, jednu dobu jsem se s nimi (za finanční podpory nějakého sbližovacího projektu) pokoušela kamarádit. Můj závěr z toho celého je, že opravdu nejsou všichni stejní, nicméně šance, že jednou budou všichni Romáci fungovat jako většinová populace je celkem mizivá a je to podobné jako zkoušet "převychovat" například autistu. Můžete se o to oba snažit, ale bude trpět on i vy. Svět v jeho očích vypadá prostě jinak a to se nikdy nezmění.

    OdpovědětVymazat
  9. Já jsem ti na to v sobotu úplně zapomněla prásknout, jak jsme s kamarádkou z ulice přelézaly plot nedalekého dětského domovu a okrádali o hračky siroty.

    No, já po sousedech ani nechci, aby fungovali jako většinová společnost. Asi bych taky nebyla kdovíjak odvázaná, kdyby by po mě na slovenské osadě chtěli, abych fungovala stejně jako oni. Pokud zůstane u housiiček, nemám problém;)

    OdpovědětVymazat
  10. Já s nima nic moc nezažila, jen dvakrát se mi cigánský dětičky pokusily vybrat batoh na Hlavním nádraží v Brně, ony tam fungujou myslím celodenně, jenže já v té přední kapse na zip nosím akorát kartáč na vlasy, tak byly asi trochu zklamané.

    Sousedy jsem ovšem měla všelijaké a nemuseli to být cigáni. Počínaje Makedonskou rodinkou v suterénu baráku, kde jsme bydleli v Německu (muzika tak jednou za kvartál, to se dalo, ovšem odpadky po chodbách a přetékající popelnice dnes a denně, ti lidi měli neobyčejně láskyplný vztah k bordelu), přes Araba, co si pronajímal byt pod námi v Brně a tahal si tam blonďatý holky na ty svoje mandlový voči a arabský pop (zlaté housličky), až po souseda mých rodičů, což je papírově slušný policista, ovšem načerno ten svůj městský byt pronajímá dvoum prostitutkám, které si tam tahají šlófy. Takže po baráku se pak uprostřed noci trousí klienti a někdy je tam taky veselo.

    OdpovědětVymazat