Alois

O mé stařecké skvrně velikosti mexického dolaru pod okem jsem vám už tuším někde psala. Od této příhody jsem se několik let aktivně vyhýbala návštěvě kožního lékaře, aby mě sestra neoslovovala „babičko“ hned ve dveřích a nepadaly další návrhy jako botox pro vypnutou pleť a kačeří úsměv na vlastním funusu.

Roky tedy běžely a seznam kožních neduhů se pomalu rozšiřoval, až jsem si začala připadat jako pan hostinský Bedřich, co byl se svým papírkem chorob odeslán na prohlídku do krematoria.

Potom se mi za krkem udělala malá bulka. Protože v onkologické praxi, jak jsem si jednou přečetla, je dobré nečekat a o všem otevřeně mluvit, než vás to klepne a nestihnete nakonec říct nic, svěřovala jsem se celkem na potkání a zjistila jsem, že se mi o nádoru mluví překvapivě snadno, ačkoliv je tento problém často bagatelizován a to i ze stran nejbližších. Kteří by vám místo sarkasmů měli kupovat letenky na společnou cestu kolem světa. Ale z těchto lidí, kteří by vás měli provázet na nejtěžší etapě života, se místo toho vyklubou necitové schopní tvrzení, že vám za krkem roste hlava siamského dvojčete, nebo zapouzdření červi-mozkožrouti.

Sžila jsem se s ním natolik, že jsem nádora pojmenovala Alois. Na oplátku jsem si mohla osahat cizí bulky a zjistila jsem, že větší část mých známých jsou jimi doslova prolezlí a pro některé z nás je dokonce nejvyšší čas využít pěkného počasí a uspořádat tématický rozlučkový večer s krtkovým dortem připomínajícím obří melanom.

Objednala jsem se na kožní a v čekárně jsem si šeptem deklamovala všechny další choroby, abych nebyla za Bedřicha s papírkem.  Vychází sestra pro kartu pojištěnce. Moje doktorka je na dovolené, zastupující lékař, nevadí? 

Zastupující lékař musí být samozřejmě mladý, pohledný a galantní, takže na otázku, co vám je, máte chuť jemně vzdechnout a nechat si zkontrolovat znaménko krásy nad rtem, ale rozhodně se s ním nechcete ani verbálně hnípat v nádorech, furunklech a dalším svrabu.

Ale znaménko krásy nad rtem nemám, takže nezbývá než vytasit silnější kalibr. Aloise.

„To je tuková cysta, možná trochu nepříjemná, ale zcela bezpečná“ ďoubá do něj lékař. Takže ke stařecké skvrně přibývá tuk! Čím dál, tím líp! Co bude příště, bércový vřed? Elefantiáza?

„Já ho ale nechci, i když je bezpečný“  trvám si zarputile na svém. „No, můžeme ho odstranit, spolu s tím, tím a tím“, ukazuje na skvrnu a znaménka, které jsem označila jako další nežádoucí. „Ale nebudete se moct dva týdny koupat a doporučoval bych to udělat kvůli slunci až na podzim“. Bez vyzvání rozbalím celé břicho jako válečnou mapu. „A mohli bychom přidat taky tohle a tohle, vytyčuju plán laserového bombardování. Potom dojdeme k celkové částce okolo pěti tisíc, tak se raději zase rychle uklidním, obleču a odcházím i se spokojeně netknutým Aloisem domluvit se sestrou termín na listopad.

Když to potom u frappé líčím Janě, napadne zdaleka nejefektivnější alternativa.  A nebylo by lepší odstranit si úplně celé břicho místo té vystřihovánky a vycpat si s ním prsa? Ještě to musím pořádně promyslet. Škoda, že je Alois jen jeden!