Vekslák upgrade

Z cyklu Má vlast: Nejhorší pražské vyjebávky


V sobotu jsme odvezli děti na chatu a v neděli začal omezený provoz ráje na zemi (který za tři a půl hodiny expiruje, takže jak chápete, dnes na vás dnes nemám moc času). Ale tahle historka bude krátká a intenzivní.

V neděli jsme se rozhodli, jak to tak v bezdětných párech chodí, zakončit svátek bezstarostných rodičů dobrou večeří a drinkem na dobrou noc.  Milý si po cestě na metro potřeboval rozměnit eura a vzhledem k tomu, že jsme naposled cash měnili před dávnými lety a byli jsme zaměření na úplně jiný druh zážitku, než vybírat ze směnáren v centru tu, která vypadá jako nejslušnější kancelář šéfa drogového kartelu, šli jsme prostě do té, co byla nejblíž. 

S naivní predikcí, že je to v centru jedno. Na monitoru svítil kurz  EUR/CZK 27,22, tudíž Milý vložil typovi za neprůstřelným sklem 150 eur a obratem obdržel o 1600 korun méně.

„Dík. A kde je ten zbytek?“ ptá se Milý, zasazen ještě do reality civizovaných obchodních návyků.

„Zbytek čeho?“ ptá se slizák na druhé straně.

„Zbytek peněz“ ukazuje Milý návodně na monitor s kurzem.

„Ahááá. Ale to je kurz pro V.I.P. klienty“, poukazuje ten sráč na drobné písmo dole na obrazovce a odsune si židli. Za ním svítí druhý monitor, kde je kurz eura 16,22. Kurz pro všechny ostatní klienty.

„Zešílel jste? Vraťte mi okamžitě peníze“

„To už ale vrátit nejde“, odvolává se sráč s krysím ksichtem. „Šéf to zakázal.“

Skrytá kamera? Evidentně ne. „Ok, asi jdu pro policii? zeptám se obou a kývnu směrem ke dvojici pochůzkářů, co pucujou kuřáka v podchodu. Krysí ksicht lhostejně souhlasí. Chce nás mít z krku, abychom zbytečně neplašili další zákazníky. Začínám chápat, proč je schovaný za neprůstřelným sklem.

Pomáhat a chránit jsou hodní hoši. Takoví, co projdou školením, jak turistům distingovaně vysvětlit popadesáté, jak se dostat na Karlův most a že jejich peněženky už se nikdy nenajdou. „To mě opravdu mrzí“, říká ten větší z nich,“ ale my to tady řešíme několikrát denně a abych byl úplně otevřený, považuji za poněkud zbytečné tam s vámi chodit.“ „Mají to legálně v podmínkách tím drobným písmem dole“, pokračuje ten menší, jako když se vysvětluje malé holčičce, že si nemá brát lízátko od cizích strejdů. „To víte, oni žijou právě z toho“ pokrčí rameny, jako by je omlouval a chystají se pokračovat výletním tempem na lov kuřáků odhazujících nedopalky. „Napište stížnost na ČNB“ zamává mi na rozloučenou ten větší a menší se usměje. „Tak hezký pobyt v Praze, slečno!“

Kurva, ale co nárok na okamžité odstoupení od smlouvy? A co klamání spotřebitele?

V době, kdy ČOI stíhá za desetinné čárky slev a složení potravin a konečně se podařilo aspoň snížit míru okrádání taxikářů, v turistickém centru Prahy naprosto bezproblémově s tichou asistencí Policie fungují služby na úrovni Albánie v 90. letech. Chybí jen skořápky a falešný prachy.

P.S. Pokračování vysíracího seriálu na téma vyjádření ČOI a ČNB někdy příště.

Pozn. Zvláštní poděkování za námět na tento post patří EXCHANGE MoneyUnion s.r.o. v podchodu u tram 11 na Muzeu