Hmyz? Zmiz!

Stačil jeden týden na vsi, abych si uvědomila, že ze Žmura přes všechny naše předsevzetí a tlaky vyrůstá pražský dítě. „Mami, co to má znamenat tohle prosímtě? To je teda pěkně nechutný“, ukazuje hned po příjezdu a obhlídce chalupy v kuchyni. „Co myslíš?“ Zkoumavě se rozhlížím a zkušeným nekrofobickým okem se mám na pozoru, abych nešlápla do pastičky se zdechlou krysou. Ale jak se ukázalo, Pižmič ukazoval na mouchy. O tom, jak prchal před pajdavou ovcí v přesvědčení, že jde po mladém dětském masíčku, se snad ani nemá cenu dlouze rozepisovat. Naštěstí se mu líbil aspoň večerní oheň a buřty na klacku – ale to by se ostatně líbilo i hipsterům z Krymské.

Když jsem se o tom opatrně zmínila Milému, podle mého očekávání začal obratem googlovat skautské organizace a online přihlášky, načež vypukla naše oblíbená diskuze „skaut tvrdí charakter“ versus „celoživotní odstraňování následků Vakovlčice“, se kterýma jsem vás už seznámila v jiném postu.

Po návratu domů ale Žmura před hochy od bobří řeky zachránil někdo úplně jiný. Milý se totiž začal chovat podezřele. Když s někým žijete deset let, prostě si všimnete, že něco nesedí  a nemusí to být hned zmuchlané dámské prádlo v kapse od košile.

„Ty jsi zase větrala u mě v pracovně?“ lamentoval třeba po příchodu z práce, přeskakoval děti a rozsypal si koš s papírem, jak pospíchal, aby rychle přibouchnul okno a uchránil nás před tou troškou čerstvého vzduchu. Nebo jsem si pro něj přišla rovnou ze sprchy a Milý mě jednou rukou objal a druhou vypakoval ze dveří do kuchyně. „Chvilku počkej. Něco musím udělat a jsem hned u tebe.“ Déle už jsem nevydržela. „A co tam chceš dělat? Proč to je tajné? A proč nesmím větrat?“ 

Čekala jsem, že vybalí zpod koberce něčí odřezanou hlavu, nebo psychiatrický posudek, ale Milý ukázal na vlající pavučinu v rohu okna. „Za chvíli vyleze“, dodal trochu přiškrceně.  

A vy víte, že vám tady nikdy nelžu. Ale za několik minut se ve svitu pouliční lampy začala pavučina rytmicky otřásat a pomalu k nám nakráčel přísahám ten největší a nejobéznější členovec, kterého jsem kdy v životě viděla. Něco jako Ivo Rittig s osmi tlustýma nohama, z nichž si jednou z nich utřel zbytek mastného mušího křidélka z podbradku.  „No, asi se u nás má dobře“, pošeptala jsem s rukou před ústy. Milý se mezitím vrátil se sprejem repelentu za zády.  „A právě tohle dělám každý večer“, řekl mi, otevřel prudce okno a zasprejoval pavouka do mračna aerosolu.

„A není možné, že ho třeba právě tímhle hnojíš?“, zeptala jsem se, když jsem přestala kašlat. „Je pravda, že už to používám skoro týden a zatím to k ničemu nevede“, přiznal smutně. Druhý den jsem našla mezi nákupem k večeři oranžovou flašku Biolitu. „Á, copak to tu máme? Agent Orange?“

„Tohle má být podle recenzí spíš Cyklon B“, odvětí Milý a zatváří se jako Rudolf Hőss před nově zbudovanou pecí. Dáme děti spát a nakráčíme po špičkách do pracovny.

Arachno Rittig se právě rozvaluje ve své houpací síti a působí dost znuděně, i když se dívá přímo do hlavně rozprašovače. Asi čekal karcinogenní spršku parfému s pár éčky. To byla ale poslední nuda jeho krátkého života. Po nastříkání směsi prostě překvapeně ztuhnul, odloupnul se a spadl jako balvan ze čtvrtého patra na ulici. Lybar je prostě kvalita nejen na ofinu!