Mrtvé dítě v autě! Za bílého dne!

Sice by se to nemělo říkat hned na začátku, ale doba je zlá a já si slíbila, že budu psát každý týden, i kdyby to mělo být o vyšívání, kurdějích nebo trampotách s nákupem pečiva. Prostě se nic neděje. Není to zas tak těžké napsat, jak jsem si původně myslela! Možná bych to mohla přednastavit jako šablonu pro budoucí příspěvky.

V neděli jsme jeli na výlet do lesa, aby si děti roztáhli hrudní košíčky na čerstvém vzduchu. Žmur měl navíc slíbené houbové řízky, pokud se mu podaří najít a ulovit hřiby. Věnovala jsem maximální soustředění tomu, abych tentokrát nezapomněla svačiny, repelent a vodu, až jsem na místě zjistila, že Čičman se propašovala díky autosedačce do auta jen ve fuseklích a Žmur si vzal na lovení hub plastový kalašnikov. Čičman si tedy vzápětí začala roztahovat hrudní košíček usilovným řevem, protože už v kočárku dlouho nevydrží a připadá mi příliš křehká a nezkušená na to, aby v ponožkách obrážela bahnité stezky a jehličí. 

Nakonec jsme si ji přehazovali z náruče do náruče, čímž vznikla samostatná disciplína hledání hub se zátěží na hrudi (za pár minut se potácíte po lese jako s pneumotoraxem a rozhodně si nedřepujete pro každou malou houbu). Navíc bylo potřeba krýt se za nejbližší strom, jakmile nás měl v hledáčku Žmurův kalach.

V každém případě i s takovým handicapem se nějaké ty houby (slovy čtyři) dají najít. Prozření ovšem nastalo na konci trasy, kde se stejné hříbky jako ty naše válely vytrhané a pošlapané po jehličí. Hořčáci!

Po příjezdu domů se Žmur zaradoval, neb bylo k našemu domu přistaveno 

hi-tech požární auto s žebříkem, ze kterého zrovna začali vyskakovat pohlední hasiči v helmách. „Co se tady stalo?“ ptám se naší sousedky stojící před autem, ke kterému tahle suita běží ladným pohybem, protože to vypadalo jako focení soft erotického kalendáře pro ženy. „Prosímtě, Mája se mi zamkla centrálním tlačítkem v autě, když jsem vytáhla kočárek z kufru“ ukázala na kudrnatou holčičku mávající za oknem. „A rozhodně se jí nechce ven“. Tak to chápu. V druhé ruce Mája pevně svírá balení sušenek, které si mezitím v zamčeném autě nakradla a bezstarostně si drobí do šateček.

Vypadá to, že většina obyvatel našeho domu a přilehlého sousedství má zrovna akutní potřebu vyjít si na procházku nebo venčit psy, včetně těch, kteří psa nemají. Někteří pasivně zírají, druzí přičinlivě točí na mobil. Z domu vychází i obávaná paní Tichá, postrach ulice. (Mám důvodné podezření, že vydává v samizdatu vinohradský speciál Blesku, ostatně její publicistické chtíče někdy propukají i formou vzkazů a nástěnek vylepených po chodbě).

„Copak se to tady stalo, panenko sedmibolestná", spráskne ruce. „Zamčené dítě v autě“, shrne to Milý stručně a výstižně. „Proboha, dítě! Je mrtvé?!“ položí řečnickou otázku paní Tichá, nečeká na odpověď, olízne si očními bulvami ofinu a utíká rovnou zpátky do domu vyburcovat kámošky. Můj bývalý šéf by to nazval jako dokonalý virál. Moje sousedka jako dokonalý výser. Hasičská přehlídka pokračovala ještě následující hodinu a půl.