Čaroděj a ti druzí: Sousedy a rodinu si nevybíráš

Jediný, čím se můžu z hlediska vývoje situace uklidňovat, jsou sousedský vztahy mých rodičů. Vedle jejich baráku stojí barák Doležalových, což byla odjakživa dravá konkurence a nějaký ztělesnění lepšího já mých rodičů.

Pan Doležal měl vždycky o něco lepší práci, větší jahody a menší plešku než můj táta. A navíc svý ženě vykopal bazén a paní Doležalová v sexy bikinách se tak stala jedním ze symbolů letní sezóny na našich zahradách. Pozemky totiž odděloval jen tenký drátěný plůtek.

Máma Doležalku nenáviděla a tvrdila o ní, že se chodí na zahradu jen ukazovat a špízovat, co se u nás děje novýho. Tím si nejsem tak úplně jistá, protože dění na naší zahradě se omezovalo na stereotypní krmení králíků, moje hry s imaginární starší sestrou a tátovo vzteklé potahování z cigarety po manželský hádce. Ale bylo rozhodnuto: jednou táta se svou pasivně-agresivní startkou v koutku vysázel po obvodu plotu túje.

Měla to být berlínská zeď, ale spoustu let to vypadalo jen jako legrační vyhlášení územní nezávislosti. Z Doležalky v plavkách ale postupně ubývalo: jednou zmizela prsa, a nakonec zelená hradba přerostla i její slídivý oči.

Mezitím ale všichni účastníci týhle studený války zestárli a zjistili, že je celkem fajn vyměnit si pěstitelský přebytky nebo prostě jen názory na ty dnešní vnoučata a toxoplazmózu jejich a našeho Mikeše. Ale je jim pořád blbý porazit ty túje, nebo na to potřebujou štempl, takže tam mají ve větvích proklestěný okénko sousedský vzájemnosti. Za mě je to dojemnej příběh, i když asi jednou skončí tím, že ty prokletý túje svými kořeny vyvrátí baráky, nebo spadnou při vichřici a poškodí přitom svou monumentálností pět dalších zahrad v řadě.

Naši sousedi se jmenují Pepa a Patricie. Jestli si myslíte, že jsme se představili v neděli u moučníku, tak jste mimo. Znám jejich jména jenom proto, že se před sebou vzájemně zamykají.

„Patricie, prosím, prosím…“ škemrá Pepa před zamknutými dveřmi klidně hodinu, dokud se Patricie neuklidní a nevezme ho na noc domů.

„Pepane! Otevři, ty zbabělá hroudo strachu!“ kope do dveří Patricie, když se před ní zamkne Pepa.

V bytě nalevo zase bydlí Čaroděj, jak ho pojmenovala Čičman. Čaroděj chodí výhradně v černým a používá podobný kouzlo jako Pepa a Patricie, není a přitom je doma. Ale vzhledem k tomu, že za ním chodí jen cizí lidi a stojí frontu na chodbě, půjde spíš o instantní pervitinovou magii než odpírání sexu.

Nad námi potom bydlí manželská dvojice z Kazachstánu, jak nás informoval technik domu, když nám opakovaně přes trubky protekla do koupelny louže bublinkový vody. „To víte, u nich se vytírá na ruskej způsob. Vylijete kyblík vody a rozfrcáte to hadrem do stran“ vysvětloval Emovi, když viděl jeho otazníky v očích. „Vy jste asi nebyl na vojně, co?“

Em už se s Kazachem osobně zná, protože jeden čas jsme se podle dutých ran domnívali, že doma zabíjí mravence, nebo vytyčuje kůly, obojí v pět ráno. „Do práce brzo, berli eště měsíc“ dovysvětlil mu prozaicky i s ukázkou nášlapu a zároveň se vysvětlilo, proč nikdo nereaguje, když proteče koupelna: „Zarina zákaz otvírání“. Jak praktické, když je patro pod vámi třaskavá varna pervitinu.

A abychom nezapomněli, pan Hrdlička. Vždy za dveřmi, vždy připraven ke small talku. Pan Hrdlička je stejně starej jako my, ale mentální senior. Výběr z hroznů:

„To je teda pořádnej pytel odpadků“ (zvědavě analyzuje obsah pod průhledným igelitem). „Vy toho sníte!“

„A jak to s váma teda vlastně je? Jste chudí nebo bohatí?“

Abych to zkrátila, trvalo mi to jen pár měsíců, abych se přehoupla na stranu plukovníka Angrešta. A celkem mě sere, že v paneláku nemůžete vysázet túje!