Škola v přírodě jako kurz přežití Haliny Pawlowské

 

Letošní vyjednávání o škole v přírodě probíhalo na třídních schůzkách asi takhle:

Učitelka (nahlas): „Je mi to líto, ale letos si školu v přírodě odpustíme. Při současné inflaci byste se nedoplatili. Místo toho bych dětem objednala výlet za historií vážné hudby.“

Učitelka (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Symfonické odpoledne s Johannesem Brahmsem bude trestem za všechny uplynulé ročníky, kde jsem si vypěstovala závislost na diazepamu.“

Rodiče (nahlas, unisomo): „To by byla strašná škoda! Vezmeme si půjčku, jen abyste si s dětmi mohla odjet odpočinout do lůna přírody!“

Rodiče (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Snad si zasloužíme jeden týden svobody, kdy můžeme pít už před večeří?!“

Učitelka (nahlas): „To je od vás milé. Bohužel, jak se tak dívám na hodinky, s překvapením zjišťuji, že máme skoro konec května. To už budou všechny ubytovací kapacity naplněny.“

Zástupce rodičů, Paní Nováčková (nahlas): „Pracuji v cestovní kanceláři. Hned zítra to zařídím, i kdyby kvůli tomu měla téct krev z jiné školy.“

Učitelka (v duchu): „Ještě dnes požádám svého zubaře o implantaci diazepamové kapsle do zubu. Příště musím třídní schůzky svolat až na konec června.“

A tak si Žmur začal nadšeně balit. Vsuvka. Znáte Marii Kondo? Tahle Japonka se proslavila jako profi poradkyně při úklidu a organizaci věcí. Američani ji milují a točí s ní reality show, ve nichž zvou Marii na návštěvu. Při odchodu po ní na poličce zbyde jen bible a kimono, které si odložila při vyhazování zbytku věcí v domě do sběrného kontejneru. Mimochodem, byl někdo u Marie doma? Vsadím se, že má barák plnej zlatých valounů, kožešin a vycpaných loveckých trofejí Thomase Jeffersona.

Žmur by si ale s Marií rozuměl. V jeho minimalisticky sbaleném zavazadlu byly jen přesně odpočítané čisté ponožky a trenky, přezůvky a balíček karet. Rain Man na cestách. O to víc mě překvapilo, když jsem jeho tašku vzala před odchodem. Obsahovala nejspíš hroudu iridia, která mě málem převážila nazad. Samozřejmě ale neobsahovala pláštěnku, pro kterou jsme se museli vracet. Potom jsem ji chtěla napěchovat do tašky dřív, než mě stihl Žmur zarazit a vypadla na mě igelitka s kontrabandem.

„A je to tady“ řekne si váš mozek. Naše sladké miminko dospělo. „Chlast, cigára, možná drogy?“ probouzí se ve vás instinkt celníka.

Ne. Žmurova igelitka byla plná cukru. Bonbóny, sušenky, čokolády. A to v takovém množství, že byste s tím zabili polovinu diabetologické kliniky.

„Musel jsem to vzít“ odpověděl mi na to Žmur s naivním úsměvem Terezy Hlůškové v pakistánském celním skladu. „Kuba vzal zase igelitku limonád, Honza igelitku čipsů a Ondra igelitku rohlíků.“

„Rohlíků?“

„On má malý kapesný a rozkaz zněl jasně – prostě vzít IGELITKU něčeho, s čím přežijeme.“

Když se po týdnu vrátili, samozřejmě jsem vyzvídala, jak dopadla jejich týdenní výzva Haliny Pawlowské. Vypadalo to asi nějak takhle:

Den 1: Velká párty. Čtveřice kluků blaženě usíná s hladinou cukru odpovídající rozboru krve Miloše Zemana po nitrožilním podání meruňkových knedlíků ve Vojenské nemocnici.

Den 2: „Slaný to spraví“, říkají si večer kluci, protože do čokolád se už nikomu nechce. Nasypou do sebe kila chipsů a zalijí to limonádou. „Ještě jednou se bude někdo camrat na záchod a dostane dvojku z chování“ ječí na ně učitelka, kterou neustále klapající dveře od toalet ruší z diazepamového rauše.

Den 3: Ve středu odvezla zvířecí sanitka labradora Hafíka se zauzlovanými střevy. Majitel objektu krčí rameny, pes byl prý zvyklý žrát odhozené dětské svačiny včetně pytlíků a pít vodu ze záchodu. 

Den 4: Objekt byl napaden smečkou nutrií. Uklízečka při úklidu chodby napočítala 176 ožužlaných špiček od rohlíků.

Den 5: „Musíme. Přece to tady nenecháme!“ hecují se kluci a tlačí do sebe poslední bonbóny. „Příště se na školy v přírodě vyseru,“ kope řidič v Praze do kufrů před autobusem. „To duhový blití s umělýma barvivama ze sedaček už ničím nevydrhnu!“