Zlý a zlejší. Kurz agresivity

 

Požehnáním a prokletím korporátního prostředí jsou celodenní školení. Požehnáním proto, že vám pak mám o čem psát a prokletím kvůli tomu, že je celej den v hajzlu a chlebíčky nejsou v ceně.

Tentokrát jsem se v rámci doporučeného vzdělávání dostala na tenkej led asertivního vyjednávání. Uznejte, že to zní o kousek líp než kurz práce v SAPu nebo pochmurného kolektivního pátrání po nádorech prsu a varlat, ze kterého bych měla úzkosti ještě půl roku poté. Jo, v korporátu najdete fakt všechno!

Z původních 8 přihlášených lidí půlka z nich asertivně vůbec nedorazila. Bylo nás 5 včetně lektora připraveného na všechno. Na co ale ready evidentně nebyl, byla zásadní charakterová piha na kráse většiny účastníků.

„Můj největší problém je, že jsem moc hodnej“ představuje se nám pan Zbyněk a všichni horlivě přikyvují. Všichni jsme nepřiměřeně hodní, taky vám to tak přijde? Mohutně to odsouhlasí i pan Karel.

„Prostě neumím nikomu říct ne“ svěřuje se slečna Miluška, za což si vyslouží Karlův mnohoznačný mlsný úšklebek.

Po pár nudných slidech, u kterých část účastníků upadá do mikrospánku a druzí pod zástěrkou neodkladných pracovních mailů stahují porno, přichází čas na hrané scénky.

„Představte si, že vám tady vyprávím nudné historky ze života a vy mě potřebujete zastavit“ úkoluje nás lektor zadáním, které je pro většinu z nás až příliš skutečné.

„Tak já jako vyprávím a tady pan Zbyněk mě agresivně zarazí, abychom si mohli ukázat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou“ pokračuje lektor. Naše ovčí stádo opět upadá do mikrospánku a sladkých představ, ve kterých pod lektorem exploduje nášlapný minový systém.

„Pane Zbyňku, ale vy mi musíte agresivně skočit do řeči, abychom se někam posunuli“ sprdne po chvilce pustého žvanění lektor nebohého Zbyňka.

„Já… já vím. Nechtěl jsem vám skákat do řeči. Já to tedy zkusím. Tak už, jo? Byl byste tak hodný a přestal nás obtěžovat nezáživným obsahem“ vypotí ze sebe Zbyněk spolu s dvěma mokrými koláči na košili a očima upřenýma někam do jádra země.

„To je materiál“ běží hlavou lektorovi, ale protože nás nesmí bít a dostane za tenhle pernej den štědrou odměnu, nadějně se usměje. „No, to jste řekl moc pěkně, ale víte – nebylo to zase tak moc agresivní, viďte. Měli bychom tady jiného dobrovolníka?“

„Drž už konečně hubu, ty debile, nebo tady všichni chcípnem nudou“ práskne pan Karel s mobilem o stůl, až všichni nadletíme.

„No, to byla pěkná ukázka“ pochválí ho lektor nepřirozeně vysokým hlasem a rychle zacouvá do kruhu bezpečí. A paní Miluška nám to teď řekne pasivně. „Moc hezky vyprávíte, japak to bylo dál?“ ozve se nezúčastněně Miluška zpod notebooku.

To dopoledne se ale v hodném Zbyňkovi něco navždy změnilo. A když jsme měli odpoledne sehrát scénky ve dvojících, explicitně si vyžádal, abychom si mohli vyzkoušet i násilný způsob komunikace. „Abychom jako věděli, čemu se každopádně vyhnout“ zamluvil to Zbyněk a věřte, že už v tý chvíli z něj mluvila žízeň po krvi. Zbytek nás dostal za úkol dělat křoví.

„Dobrý den Zbyňku“, začal v jejich dvojici Karel nenuceně.

„Co se na mě šklebíš jak úchyl, hajzle“ obratem sbírá Zbyněk hozenou rukavici.

„Ses posral? Máme spolu dělat obchodní rozhovor, ne?“ rozhazuje Karel rukama.

„Ty seš teda zoufalec bez kousku invence, Karle“ kopne si Miluška.

Lektor zoufale píská na píšťalku jako horolezec pod lavinou. „Tak to bylo opravdu agresivní a teď…“

„Ticho!“ okřikne ho Miluška. „Necháme je, ať se kluci poperou. Zbyňku, chyť si ho do kravaty!“

Výsledkem odpoledního souboje bylo vyrovnané skóre. Zatímco ráno potřeboval asertivní školení jen samonasrávací Karel, odpoledne už to byl plný počet účastníků. Myslím, že si plánované školení na obchodní etiku ještě rozmyslím. A teď koukejte komentovat, nebo se neznám!