Nášušnice

V otázkách mé výchovy s mámou v lecčems nesouhlasím. Třeba bylo přinejmenším diskutabilní, když jsem musela chodit do krasobruslení a nosit šaty v tak  odpudivým odstínu růžové, že by se za ně styděl i pytlík maršmelounů, což se navíc ve stejném nedobrovolném scénáři opakovalo později v tanečních. Nejlepší nápad nebyl ani dovolit mi brát si koťátko do pokoje, kde žil v otevřený kleci křeček, a upřímně mami: zpětně asi ani všechny ty víkendy u Evy, kde jsme měly soustředěně sepisovat referáty z dějáku.

Ale i když máma občas ustřelila, dělala to vlastně nejlíp, jak mohla: pokaždé, když mě nechala jít s nějakou další extrémně neuvěřitelnou výmluvou ven, mně zároveň věřila, že se vrátím živá a netěhotná. Nechávala spoustu rozhodnutí na mně, od školy po náušnice. Nechala jsem si propíchnout uši až v devíti letech a byla to taková událost, že mě později ani nenapadlo nechat Čičman prostřelit uši ještě jako nic netušícímu miminu. Čičman zjistila, že postrádá nášušnice až minulý týden. Původně jsem nepospíchala, chtěla jsem si počkat, jestli se nerozmyslí. Čičman se ale každým dnem tvářila o něco naléhavěji a o víkendu už to vypadalo, že bez náušnic postupně začne ztrácet základní životní funkce, jako když ledvináři odpíráte dialýzu.

Včera večer tedy konečně udýchaně zvoníme na nastřelovací ordinaci, dokonce v půlhodinovém předstihu, protože celou cestu od našeho domu běžíme, aby „zrovna dneska pani doktorka nešla domů dřív“, jak se obává Čičman. Díky tomu máme spoustu času poslouchat všechno, co se děje za papundeklovými dveřmi a to všechno si můžete představit jen jako nelidský řev mimina před námi na stejné frekvenci, jako když vám někdo uřezává ušní lalůčky motorovou pilou. Připadám si trochu jako v čekárně na ženskou obřízku u stařeny s rezavou žiletkou. „Klidně si to můžeš rozmyslet“, pošeptám ji.

„Co, mami?“

„Že si to můžeš rozmyslet“ zařvu hlasitěji, zrovna když se otevírají dveře a čerstvě proděravělé ječící mimino je vyneseno pryč.

Čičman jen hrdinsky zavrtí hlavou, vezme mě pevně za ruku a táhne mě za sebou do ordinace. Vydatně se zdržíme se u výběru náušnic, protože doktorka přináší velká třpytící se plata. „Diamanty!“ vydechne Čičman.

Taky se zasekneme na tom, že Čičman dvě náušnice nestačí. „Tři“, prohlásí ultimátně. „Dvě nášušnice do uší a jednu do nosu“. Nakonec si vystačí s ústním slibem, že v patnácti budu souhlasit s piercingem nosu (všichni víme, že se mě ptát nebude), nenucenou konverzací o červících v zadku (o tom vám ještě napíšu, nebojte) a čtyřikrát změní barevný odstín vybraných a náhradních náušnic. K mé tiché úlevě na světlemodrou z původního odstínu Barbie pink. Půlhodina a šestnáct set v tahu a to se ještě nic neděje.

Potom je to ale rychlá akce, protože i doktorka se už zdá být plně saturována příběhy ze života roupů i nápadů, v jaké barvě a na jaké tělesné části si ještě Čičman přeje umístit piercing. Ve skutečnosti se spíš v duchu omluvila všem uřvaným, ale nemluvícím kojencům. Když se Čičman nadechuje k dalšímu příběhu, projede ordinací ostré kovové cvaknutí. A druhé. Potom se rozhostilo ticho, jak jsme se po sobě všechny tři ohromeně podívaly.

„Mám je!“ řekla Čičman a ani trochu nezakňourala. Dítě, které ráno při cestě do školky pláče, protože jí bolí foukání sychravého větru do obličeje!

„Máš je!“ řekla jsem já.

„Zhasněte prosimvás na chodbě, až půjdete“ řekla unaveně doktorka.