středa 25. října 2017

Nášušnice


V otázkách mé výchovy s mámou v lecčems nesouhlasím. Třeba bylo přinejmenším diskutabilní, když jsem musela chodit do krasobruslení a nosit šaty v tak  odpudivým odstínu růžové, že by se za ně styděl i pytlík maršmelounů, což se navíc ve stejném nedobrovolném scénáři opakovalo později v tanečních. Nejlepší nápad nebyl ani dovolit mi brát si koťátko do pokoje, kde žil v otevřený kleci křeček, a upřímně mami: zpětně asi ani všechny ty víkendy u Evy, kde jsme měly soustředěně sepisovat referáty z dějáku.

Ale i když máma občas ustřelila, dělala to vlastně nejlíp, jak mohla: pokaždé, když mě nechala jít s nějakou další extrémně neuvěřitelnou výmluvou ven, mně zároveň věřila, že se vrátím živá a netěhotná. Nechávala spoustu rozhodnutí na mně, od školy po náušnice. Nechala jsem si propíchnout uši až v devíti letech a byla to taková událost, že mě později ani nenapadlo nechat Čičman prostřelit uši ještě jako nic netušícímu miminu. Čičman zjistila, že postrádá nášušnice až minulý týden. Původně jsem nepospíchala, chtěla jsem si počkat, jestli se nerozmyslí. Čičman se ale každým dnem tvářila o něco naléhavěji a o víkendu už to vypadalo, že bez náušnic postupně začne ztrácet základní životní funkce, jako když ledvináři odpíráte dialýzu.

Včera večer tedy konečně udýchaně zvoníme na nastřelovací ordinaci, dokonce v půlhodinovém předstihu, protože celou cestu od našeho domu běžíme, aby „zrovna dneska pani doktorka nešla domů dřív“, jak se obává Čičman. Díky tomu máme spoustu času poslouchat všechno, co se děje za papundeklovými dveřmi a to všechno si můžete představit jen jako nelidský řev mimina před námi na stejné frekvenci, jako když vám někdo uřezává ušní lalůčky motorovou pilou. Připadám si trochu jako v čekárně na ženskou obřízku u stařeny s rezavou žiletkou. „Klidně si to můžeš rozmyslet“, pošeptám ji.

Co, mami?“

Že si to můžeš rozmyslet“ zařvu hlasitěji, zrovna když se otevírají dveře a čerstvě proděravělé ječící mimino je vyneseno pryč.

Čičman jen hrdinsky zavrtí hlavou, vezme mě pevně za ruku a táhne mě za sebou do ordinace. Vydatně se zdržíme se u výběru náušnic, protože doktorka přináší velká třpytící se plata. „Diamanty!“ vydechne Čičman.

Taky se zasekneme na tom, že Čičman dvě náušnice nestačí. „Tři“, prohlásí ultimátně. „Dvě nášušnice do uší a jednu do nosu“. Nakonec si vystačí s ústním slibem, že v patnácti budu souhlasit s piercingem nosu (všichni víme, že se mě ptát nebude), nenucenou konverzací o červících v zadku (o tom vám ještě napíšu, nebojte) a čtyřikrát změní barevný odstín vybraných a náhradních náušnic. K mé tiché úlevě na světlemodrou z původního odstínu Barbie pink. Půlhodina a šestnáct set v tahu a to se ještě nic neděje.

Potom je to ale rychlá akce, protože i doktorka se už zdá být plně saturována příběhy ze života roupů i nápadů, v jaké barvě a na jaké tělesné části si ještě Čičman přeje umístit piercing. Ve skutečnosti se spíš v duchu omluvila všem uřvaným, ale nemluvícím kojencům. Když se Čičman nadechuje k dalšímu příběhu, projede ordinací ostré kovové cvaknutí. A druhé. Potom se rozhostilo ticho, jak jsme se po sobě všechny tři ohromeně podívaly.

Mám je!“ řekla Čičman a ani trochu nezakňourala. Dítě, které ráno při cestě do školky pláče, protože jí bolí foukání sychravého větru do obličeje!

Máš je!“ řekla jsem já.

Zhasněte prosimvás na chodbě, až půjdete“ řekla unaveně doktorka.

25 komentářů:

  1. Důvěra zavazuje. Tím se řídil při výchově můj táta a řídil jsem se tím i já.
    Ale náušnice pořídila babička vnučce hned po narození. Čekat na její rozhodnutí by nevydržela, jak se na to třásla.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. A slupovací lak na nehty už máte? ;) Číčman je chytrá holka. Už teď je jí jasné, že to bude mít v životě jednodušší jako vytuněná princezna než zanedbaná intelektuálka :))

    Shanti

    OdpovědětVymazat
  3. Má je! todle je geniální pointa :)

    OdpovědětVymazat
  4. My jsme píchali ještě před prvníma narozeninama. Oběma holkám zdobily uši ponejprv nerezový činky z Hellu... :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Milan: Moje máma má pro Čičman náušnice od doby, kdy se ultrazvukem potvrdilo, že čekám holčičku. Jde o kousky ze zlata a granátů po prababičce a určitě bych je Čičman nedala do uší, a vlastně ani do rukou - jednak by vypadala jako chodící starožitnictví, a potom bych se děsila dne, kdy jednu z nich ztratí.

    Shanti: A víš, že máme? Ten řvavě tyrkysový! A k její evoluční strategii: možná lepší zanedbaná intelektuálka, než princezna s bílým červíkem na zadku:)

    prezi: Geniální je na tom všem spíš marketingový tah ukazovat holčičkám ta plata náušnic. Aspoň jsem pochopila, jak se asi muži cítí s princeznama v klenotnictví...:)

    Galahad: Čičman vůbec nemůžu odkrýt existenci podniků jako je Hell! To by každé ráno vstávala s dotěrnou otázkou, kdy dostane první roztahovák, nebo kérku:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No...a kdy dostane první kérku? :-D

      Vymazat
    2. Až na to nebude potřebovat souhlas rodičů. Jako nic proti kérkám, ale mezi těma nejhoršíma bývají právě nutkavé nápady teenagerů:) (nejlépe vyryté od začínajícího tatéra, aby se ušetřilo)

      Vymazat
  6. Tak jsem se při čtení vrátila pár let zpět, taky jsem to rozhodnutí nechávala na dcerce a ona tu akci taky nesla o kus statečněji než já, coby jen doprovod.

    OdpovědětVymazat
  7. Ty jo, jsem myslela, že jsem ojedinělá s názorem, že své neexistující dceři bych nenechala jako miminu propíchnout uši. Jedno z mála moudrých rozhodnutí mé matky bylo, že ona to taky neudělala. Sice mě to stálo vyloučení ze hry na víly, protože "máš krátký vlasy a nemáš náušnice", ale pro svobodu se musí trpět! Uši jsem si nechala píchnout ve třinácti, když spolužačka prodávala svoje starý náušnice. Od tý doby jsem jich vlastnila kolem stovky určitě.
    Jak moc moudré rozhodnutí to bylo, jsem pochopila, když mi ty uši začaly hnisat, ale framykoinem jsem si je už musela mazat sama.

    OdpovědětVymazat
  8. nominek: Navíc miminovská Čičman řvala dost i bez nastřelování, v tomto ohledu nebyl potřeba žádný další impuls.

    Žena: Přesně! Taky jsem byla vyloučena z vílího a Barbie klubu (jen mně to zůstalo asi na doživotí, bez ohledu na to, že jsem s velkým úsilím k těm náušnicím a dlouhým vlasům dospěla). I na ten Framykoin došla řada, když jsem si v šestnácti píchala sama další tři dírky. Pamatuju se, že jsem u toho málem omdlela a s každou jsem se strašně dlouho hnípala, než jsem to ucho byla schopná prorazit skrz. K těmhle koníčkům už se snad ani vracet nebudu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ti prave musi proichnout nekdo jinej! Ono to tak jako lupne tim zaviracim spendilkem.
      Ze sis to dokazala sama pichout ucho ukazuje, ze jsi odhodlana a vyrtvala.

      Vymazat
    2. Já jsem skončila u dvou dírek, přes vytváření nových tělních otvorů a použití sterilních i tetovacích jehel je u nás doma sestra. Sama si jakožto zdravotní sestra propíchla i jazyk a myslela si, že si toho rodiče nevšimnou. Tak ať Čičman jede, je mi pořád sympatičtější!

      Vymazat
    3. kulida: Odhodlanost a vytrvalost mi tedy zalichotilo, díky! Jen se obávám, že tyto dvě vlastnosti se u mě vztahují výlučně k propíchávání sama sebe, což je činnost, kterou podle dosavadní statistiky provozuju jednou za dvacet let:)

      Žena: Ach jo, chudáci rodiče, že jsou věčně odsouzení do role postiženců, co by si nevšimli ani jaderného hřibu nad hlavou.

      Vymazat
  9. Mi ucho pichnul spolužák na záchodě na intru. Sterilní injekční jehlou, kterou moje budoucí žena ukradla v nemocnici. Měl sem náušnici rok, pak sem zjistil, jaká je to zbytečnost.

    Na červíky se těším!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sterilní jehla! Tos byl nějakej uvědomělej teenager!
      Já se zase těším, až odtáhnou. M. si chce pořizovat akvárko s neonkama, když teď máme ty čerstvý bio nítěnky přímo od farmáře;)

      Vymazat
    2. Koukám, že jsem tu sám, kdo nemá díru v uchu, co? :-D

      Vymazat
    3. No když už i Sejra, tak to bude mít určitě i Milan! Na co jsi balil ženský v šestnácti, to teda netuším...:))

      Vymazat
    4. Heh... já taky ne :-D
      Ale vzhledem k tomu, že jinak měl tu díru v uchu každej, tak asi na tu odlišnost... ;-)

      Vymazat
  10. Taky mám neděravou dceru. Já sama považuju naušnice za absolutně zbytečnou proprietu, kterou nenosím od tý doby, co jsem si jí dokázala odstranit z uší (takže to muselo bejt ještě dřív, než když mi bylo 8, protože v tý době už jsem si dokázala vyndat i rovnátka - ehm, rovnátka na pevno). Takže dokud si dítě samo neřekne, že chce, nehodlám mu na těle vytvářet životně nedůležité otvory. Doufám, že jí tohle moje rozhodnutí nepoznamenalo a v budoucnu si to nehodlá kompenzovat tím, že si nechá udělat díry všude, kde to lze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si je vyndala jednou před rentgenem zubů a když jsem si na ně pak vzpomněla, už byly dírky zarostlý (nijak zvlášť se mi po nich nestýská...). Stejně tak ze mně odpadaly všechny korálky a prstýnky, na pocit mít něco na prstech jsem teď už úplně vysazená. Čičman bez cingrlátek nejde ani nakoupit naproti do večerky, takže u nás se dá tenhle perforovací scénář předpokládat.

      Vymazat
  11. Fascinující příběhy.
    Sám nosím než prstýnek. Snubní. Uši ani nos ani obočí ani rty ani jazyk ani předkožku apod. propíchané nemám.
    A moje vnučka rozlišuje chlapečky a holčičky právě podle náušnic. Ona má náušnice, maminka má náušnice, babičky mají náušnice... taj jsou to všechno holčičky. Její brácha, tatínek ani dědečkové a strejdové náušnice namají, tak jsou to kluci. Večer před spaním si za čtení pohádek (čtu já nebo její táta, můj syn) své náušnice mne a blaženě se usmívá. Prostě má náušnice a je na to pyšná. Její brácha má naproti tomu traktor. Velký, z umělé hmoty.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  12. Čičman ví, co chce, to je sympatický!

    Mně ty uši píchali asi ve třech letech a pamatuju s jen, že jsem byla u cizí doktorky na cizím místě a čekala, kdy to teda píchne a najednou doktorka a sestřička řekly: "Tak a je to hotovo." A já byla překvapená, že už to je.
    Dalších sedm let mi náušnice zatrhávaly za svetry a pak mi na táboře, když jsem jednu ztratila a jednu vyndala, dírky zarostly a bylo to a jsem ráda.
    Je mi divný dělat si do těla otvory a když si jen představím, že do toho otvoru někdo strká drátek, děůá se mi blbě. Takže sice nebolí, ale jen živá představa stačí, abych na pár vteřin prožila znechucení.

    To takoví roupi, to je jiná! Ti choděj dírou přirozenou, narozdíl od náušnic... ale taky je to hnusná představa. Asi mám celkově psychickej problém s dírama nebo co.

    OdpovědětVymazat
  13. To je super! Já si je nechala píchnout taky cca v 8 nebo 9 a v rodinném schématu jedu dál. B zatím náušnice nepostrádá, ale už jsme se o tom akademicky bavily a prý by je chtěla v šesti letech do první třídy. Tak jestli to nebyl jen odsouvací manévr, přišlo by mi to jako hezký přechodový rituál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale musím říct, že jsem párkrát zaváhala, jestli jsem udělala dobře. Protože B je na rozdíl ode mě sebezdobicí typ a zároveň srab ohledně tělesných zásahů. I proto mi to její "až mi bude šest" připadá jako mírnější verze "na svatýho Dyndy", ale třeba překvapí.

      Vymazat
  14. Milan: U nás v rodině se to tak nějak prolíná. Díky tömu, že jejich strýček donedávna nosil dredy až k zadku a piercingy, už děti na dlouhé vlasy a náušnice jakožto druhotné pohlavní znaky nevěří:)

    Liška: Takhle jsem přišla u zubaře o osmičku. Taky jsem vůbec nevěřila, že je to možné, aniž by si člověk pořádně všimnul.

    Quanti: Já bych se nebála. Čičman fakt bolí všechno - od zmíněného studeného větru po čištění zubů. Očkování bylo mučení, o kterém mluvila ještě dva dny a potřebuje náplast, když se o něco trochu bouchne. Ale když s ní Žmur tančí a spadne s ní přitom o zem, až to zaduní, tak se směje a náušnice dtto.

    OdpovědětVymazat