středa 18. října 2017

Scheisse Katze


Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poslední dobou mě pronásledují kočky. Možná už se věkově blížím do kategorie výstředních stařen, který doma uskladňují patnáct a víc kusů zdivočelých zvířat objevených na smeťáku společně se sadou nakřáplých porcelánových šálků bez oušek, nebo televizí s vymlácenou obrazovkou. Nebo mám na sobě nalepenýho virtuálního kočičího pokémona, a tahle appka každý procházející kočce pípne do ucha: přiběhni k ní a začni si o její nohy zuřivě otírat svoje zpocený čelo a zamazanej ksicht od ještě teplý krve rozpáranýho hraboše. Někdy se dokonce svolají a přijde mě jich takhle zprznit hned několik. Tenkrát když se to začalo dít, tak mě napadlo, že bych mohla využít hozené rukavice a stát se soukromým očkem, které bude doručovat zaběhlé kočky majitelům, protože ulice okolo našeho parku přetékají výzvami „HLEDÁ SE MOUREK, ODMĚNA JISTÁ!“ (apeluji přitom na to, že seniory a ježky nikdo nehledá a to se jich v parku najde daleko víc, než koček.) Žádný kšeft se nicméně nekoná ani se zaběhlými mazlíčky, protože se ke mně mají jenom tykočky, za jejichž umístěnku by se naopak muselo platit. Pod tykočkama myslím rváče se zjizvenýma ušima, unavené hostitele parazitů, nebo kočky s neodkladnou potřebou rodit.

Možná si řeknete, že jde o nějaký lokální problém, který se vyřeší tím, že přijede TV štáb se Zdeňkem Srstkou a natočí o tom mimořádné vydání Chcete mě?. I já si to myslela do chvíle, kdy jsme s M. odjeli na bezdětný víkend do Broumova. Pro případné závistivce se hodí poznamenat, že jsme tam nejeli v současném babím létě, ale před týdnem, kdy nepřetržitě lilo od rána do večera a o Adršpašsko-teplické skály se lámal polský severák. Tohle klimatické nastavení zhatilo cestu do lesa většině výletníků, ale odolné rodiče, kteří se snaží vytěžit každou minutu pobytu bez dětí, nějakým tím monzunovým deštíkem a přízemními mrazy nezastavíte. Do lesa jsme vyráželi i za večerního smrákání a s baterkou hledali na olezlých šutrech dravé roztoče inzerované na vývěskách naučné stezky.

Žádný zákeřný roztoč nás nenapadl, ale z hloubky a temnoty skály se ozvalo zamňoukání a vylezl tenkocour. Přes jeho žebra byste mohli přejíždět klackem jako přes vlnitý plech a vydávalo by to stejný zvuk. Tenkocour přistoupil se samozřejmostí pražských tykoček k mým kotníkům a začal se o ně nutkavě lísat. M. jen zavrtí hlavou, jako by šlo o nějaký můj osobní rozmar tahat sebou všude kočky a vydáváme se dál. Tenkocour nás někdy vede s hrdě vztyčeným ocasem, jako by všem důležitě říkal, hele já nejsem žádnej blbeček co se nechal odvézt do lesa a netrefí zpátky, já tady provádím turisty! a někdy nám hladce proklouzává mezi nohama jako pstruh v potoce. První kilák si říkám, kdy ho to přestane bavit. Druhý kilák přemýšlím o tom, jestli by náš majitel chaty nepotřeboval kocoura – a tohle je přičinlivý zvíře, který by se o sebe v baráku postaralo jen za hrst granulí a starý křeslo u topení. Třetí kilák přemýšlím, jestli by se tenkocourovi líbilo v pražským bytě, kdyby měl majitel chaty náhodou alergii na chlupy.

A pak potkáme skoro už ve tmě partičku hlasitých Poláků se vzteklým Jack Russel teriérem a je po kocourovi. Marně ho volám a zpomaluju krok. Je tma a prší, smekáme se po mokrým listí na kamenech a jsme docela rádi, že jsme doma i bez kocoura.

Za sklem společenské místnosti chaty na nás rozjařeně gestikuluje partička Němců, a protože asi vypadáme dost zbídačeně, dostáváme hned ve dveřích schnaps. Potom ještě jeden. „Naposled jsme tady byli s našimi syny před čtyřiceti lety“, říká jeden s knírkem, kterého si skupina vybrala za svého emisara a sedí přesně mezi jejich a naším stolem. „Teď jsme tady se svými vnuky“, připíjí něčím, co nejsme schopní identifikovat. O  dalším tvrdí, že je to hruškovice.

A přivoň k tomuhle. Zázvor.“, pokyvuje za chvíli. „Ten tě prohřeje!“ a nalévá kořalku schopnou propálit i azbest. To už mluvím plynule německy a o hodinu později na pokoji i německy zvracím a zřetelně přitom poznávám nezaměnitelnou chuť zázvoru. „No, aspoň ti ráno nebude blbě“, řeknete si, ale to je strašný omyl, protože ráno se budím s takovým dunihlavem, že je proti tomu odpálení mozku granátem efektivní relaxační technikou. Prostě strašlivá takocka!

Někdy kolem poledne mě M. vytáhne násilím z postele a takocka s námi vyráží na výlet. Je daleko houževnatější, než tenkocour. Ujde s námi osm kilometrů a neodžene ji ani střet s německým ovčákem, který ve mně, stejně jako vzpomínka na cokoliv německého, vyvolá jen záchvat zvracení do mechu.  A jestli věříte, že je na světě spravedlnost, tak vám sem na konec nažaluju, že M. nebylo ani trochu (!) špatně, i když toho vypil daleko víc.

No jo, já vím. Můžu být vděčná, že mě poslední dobou na ulici neobtěžují třeba zanedbaný opice bez domova.   

...v sobotu se vyčasilo a bylo konečně krásně



... ale ne všem



16 komentářů:

  1. Nejdřív druhá světová a teď zázvorový schnaps! Od nich nikdy nepřijde nic dobrého... :)

    OdpovědětVymazat
  2. (Na druhou stranu, TaKocka bez dětí je vždycky řádově lepší než s nimi :))

    OdpovědětVymazat
  3. Ouplně s tebou soucítím. Uctívat porcelánového boha ještě druhý den po poledni je velmi, velmi špatné:-(

    OdpovědětVymazat
  4. Quanti: S dětma by se to stát nemohlo - tam vyhlídka na následný budíček v šest ráno obvykle večerní konzumaci determinuje na seniorské malé pivo.

    Sejra: Dlouho jsem se s porcelánem neobjímala, dlouho... až jsem podlehla falešné naději, že na to snad už mám rozum:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Říkej tomu návrat do mladických let:-)

      Vymazat
  5. Jak se to jako dela s temakockama (chlupatrjma)??? My uz se s detma druhej rok vsemozne snazime o nejruznejsi mentalni cviceni, co by prilakalo nejakyho opelichanyho nebohyho nalezence a ono nic :(((. Manzel totiz kocku nechce. Prinest si ji nikdo netroufne, ale nebozatko na pokraji smrti by urcite nevyhodil a pak bysme to uz nejak ukecali :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak skalní kocour bude zřejmě stále volný, kdybyste měli cestu:)Případně pořídit běžné kotě, trochu ho omolousat v blátě a přišpendlit na něj jímavý příběh od popelnic (nejlépe o hodné babičce v domově důchodců, kde ji zlé sestry kočku nedovolí...)

      Vymazat
  6. Kočky si prostě samy vybírají, komu dovolí, aby se o ně staral a pečoval jim o jejich byt a jídelní misku.
    Předlouhým pozorování koček jsem dospěl ke zjištění, že kočky vnímají realitu jinak než my. Pro nás je přítomnost velmi malý okamžik, pro ně je to docela dlouhé období.
    Lze si to představit jako kolo na cestě, kde cesta je realita, kolo je vědomí a jeho dotyk s tečnou (cestou) je vjem přítomnosti a pohyb kola vpřed po cestě je běh času.
    Zatímco v případě lidí jde o situaci, kdy je kolo s tvrdého materiálu, takže se cesty dotýká v jednom jediném bodě, který pak představuje naše vnímání přítomnosti/současnosti, v případě koček to vypadá jako polovypuštěná pneumatika, která se dotýká silnice dlohou plochou. Výsledkem je, že pro kočku je přítomnost nikoli okamžikem, ale docela dlouhým obdobím, vnímaným naráz.
    Jak dlouhý je ten kočičí vjem přítomnosti, to nevím, ale mám dojem, že přesahuje 4 minuty dopředu i do zadu kolem lidského vjemu přítomnosti (občas mívám ale podezření, že je ještě delší). Čili: pro kočku se nejen to, co se pro nás dělo před čtyřmi minutami, ale to, co se nám stane za čtyři minuty právě děje. Je to její současnost.
    A z toho vyplývá to zvláštní chování koček včetně toho, že si samy hledají člověka, s kterým chtějí být. Vidí ho v trochu delším časovém úseku než vidíme sami sebe. (Co my tušíme, to kočka už vnímá, na co vzpomínáme, to kočka stále ještě vnímá.)
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je zajímavá teorie! Na druhou stranu, kočka jako predátor musí být v přítomném okamžiku ukotvená daleko víc, protože bez toho by nezvládala lov tak rychlých potvor, jako jsou třeba právě zmínění hraboši. (Přítomností myslím právě probíhající realitu, desetina sekundy zpět už patří do operativní paměti). Zkrátka ten luxus napůl vypuštěné pneumatiky vnímání současnosti (mimochodem skvělé přirovnání) si podle mě může víc dovolit suchozemská želva, nebo velryba, které nemají životní strategii orientovanou na rychlý výkon.

      Experimentálně by to šlo otestovat třeba na tom, kdybyste se pokoušel meditovat nebo počítat jednoduché matematické úlohy při projížďce na kole Tatranským národním parkem s funící medvědicí za zadkem. Téma vnímání reality a paměti má skvěle zpracované David Eagleman v knížce Inkognito.

      To nic nemění na tom, že bych si rozhodně chtěla vyzkoušet být aspoň na chvíli tou popisovanou kočkou s vypuštěnou pneumatikou! Ale tím bychom se posunuli spíš směrem k nelegálním pokusům s LSD:)

      Vymazat
    2. Tu knihu neznám a nemohu se k ní vyjádřit.
      Ale ten úspěšný lov myší a hrabošů může naopak souviset právě s tím delším vnímáním reality - jestliže kočka vnímá, co z našeho i svého pohledu hlodavec teprve udělá, je snazší ho chytit. Kočka je opravdu jen jeden z velmi mála predátorů, který si s kořistí hraje. Proč?
      My si to vnímání delšího "teď" neumíme představit, stejně jako si neumíme představit barevnost světa ptáků s pentachromatickým viděním. Přesahuje to naši zkušenost. Můžeme to jen opisovat a popisovat, ale nemůžeme to prožít.
      Milan

      Vymazat
    3. Ještě dodatečné potvrzení mé theorie:
      http://epochaplus.cz/ktera-zvirata-dovedou-predpovidat-katastrofy/
      Milan

      Vymazat
  7. Kater, ja?
    Alkoholické nápoje, které mají něco společného s ovocem, jsou vždycky horší než pivo. Proto ho piju. Má to ale i slabou a nebezpečnou stránku: že ho vypiju až moc a moje malé šedé buňky mozkové jsou jím prosáklé jako hadr prochcaný kočkou.

    OdpovědětVymazat
  8. Nevím, jestli mě jako kočkomila baví víc článek nebo Milanova filozofická úvaha :)))

    Shanti

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To není filosofie, ale fysika.
      Milan

      Vymazat
  9. Liška: Z toho komentáře úplně čpí ta kocouří močovina!:) Já měla ovocné destiláty ráda, ale rána jsou po nich jako rekonvalescence po odnětí hemisféry zaživa...

    Shanti: Za chvíli to tu budou lidi číst jen kvůli Milanovi!

    OdpovědětVymazat