Scheisse Katze

Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poslední dobou mě pronásledují kočky. Možná už se věkově blížím do kategorie výstředních stařen, který doma uskladňují patnáct a víc kusů zdivočelých zvířat objevených na smeťáku společně se sadou nakřáplých porcelánových šálků bez oušek, nebo televizí s vymlácenou obrazovkou. Nebo mám na sobě nalepenýho virtuálního kočičího pokémona, a tahle appka každý procházející kočce pípne do ucha: přiběhni k ní a začni si o její nohy zuřivě otírat svoje zpocený čelo a zamazanej ksicht od ještě teplý krve rozpáranýho hraboše. Někdy se dokonce svolají a přijde mě jich takhle zprznit hned několik. Tenkrát když se to začalo dít, tak mě napadlo, že bych mohla využít hozené rukavice a stát se soukromým očkem, které bude doručovat zaběhlé kočky majitelům, protože ulice okolo našeho parku přetékají výzvami „HLEDÁ SE MOUREK, ODMĚNA JISTÁ!“ (apeluji přitom na to, že seniory a ježky nikdo nehledá a to se jich v parku najde daleko víc, než koček.) Žádný kšeft se nicméně nekoná ani se zaběhlými mazlíčky, protože se ke mně mají jenom tykočky, za jejichž umístěnku by se naopak muselo platit. Pod tykočkama myslím rváče se zjizvenýma ušima, unavené hostitele parazitů, nebo kočky s neodkladnou potřebou rodit.

Možná si řeknete, že jde o nějaký lokální problém, který se vyřeší tím, že přijede TV štáb se Zdeňkem Srstkou a natočí o tom mimořádné vydání Chcete mě?. I já si to myslela do chvíle, kdy jsme s M. odjeli na bezdětný víkend do Broumova. Pro případné závistivce se hodí poznamenat, že jsme tam nejeli v současném babím létě, ale před týdnem, kdy nepřetržitě lilo od rána do večera a o Adršpašsko-teplické skály se lámal polský severák. Tohle klimatické nastavení zhatilo cestu do lesa většině výletníků, ale odolné rodiče, kteří se snaží vytěžit každou minutu pobytu bez dětí, nějakým tím monzunovým deštíkem a přízemními mrazy nezastavíte. Do lesa jsme vyráželi i za večerního smrákání a s baterkou hledali na olezlých šutrech dravé roztoče inzerované na vývěskách naučné stezky.

Žádný zákeřný roztoč nás nenapadl, ale z hloubky a temnoty skály se ozvalo zamňoukání a vylezl tenkocour. Přes jeho žebra byste mohli přejíždět klackem jako přes vlnitý plech a vydávalo by to stejný zvuk. Tenkocour přistoupil se samozřejmostí pražských tykoček k mým kotníkům a začal se o ně nutkavě lísat. M. jen zavrtí hlavou, jako by šlo o nějaký můj osobní rozmar tahat sebou všude kočky a vydáváme se dál. Tenkocour nás někdy vede s hrdě vztyčeným ocasem, jako by všem důležitě říkal, hele já nejsem žádnej blbeček co se nechal odvézt do lesa a netrefí zpátky, já tady provádím turisty! a někdy nám hladce proklouzává mezi nohama jako pstruh v potoce. První kilák si říkám, kdy ho to přestane bavit. Druhý kilák přemýšlím o tom, jestli by náš majitel chaty nepotřeboval kocoura – a tohle je přičinlivý zvíře, který by se o sebe v baráku postaralo jen za hrst granulí a starý křeslo u topení. Třetí kilák přemýšlím, jestli by se tenkocourovi líbilo v pražským bytě, kdyby měl majitel chaty náhodou alergii na chlupy.

A pak potkáme skoro už ve tmě partičku hlasitých Poláků se vzteklým Jack Russel teriérem a je po kocourovi. Marně ho volám a zpomaluju krok. Je tma a prší, smekáme se po mokrým listí na kamenech a jsme docela rádi, že jsme doma i bez kocoura.

Za sklem společenské místnosti chaty na nás rozjařeně gestikuluje partička Němců, a protože asi vypadáme dost zbídačeně, dostáváme hned ve dveřích schnaps. Potom ještě jeden. „Naposled jsme tady byli s našimi syny před čtyřiceti lety“, říká jeden s knírkem, kterého si skupina vybrala za svého emisara a sedí přesně mezi jejich a naším stolem. „Teď jsme tady se svými vnuky“, připíjí něčím, co nejsme schopní identifikovat. O  dalším tvrdí, že je to hruškovice.

„A přivoň k tomuhle. Zázvor.“, pokyvuje za chvíli. „Ten tě prohřeje!“ a nalévá kořalku schopnou propálit i azbest. To už mluvím plynule německy a o hodinu později na pokoji i německy zvracím a zřetelně přitom poznávám nezaměnitelnou chuť zázvoru. „No, aspoň ti ráno nebude blbě“, řeknete si, ale to je strašný omyl, protože ráno se budím s takovým dunihlavem, že je proti tomu odpálení mozku granátem efektivní relaxační technikou. Prostě strašlivá takocka!

Někdy kolem poledne mě M. vytáhne násilím z postele a takocka s námi vyráží na výlet. Je daleko houževnatější, než tenkocour. Ujde s námi osm kilometrů a neodžene ji ani střet s německým ovčákem, který ve mně, stejně jako vzpomínka na cokoliv německého, vyvolá jen záchvat zvracení do mechu.  A jestli věříte, že je na světě spravedlnost, tak vám sem na konec nažaluju, že M. nebylo ani trochu (!) špatně, i když toho vypil daleko víc.

No jo, já vím. Můžu být vděčná, že mě poslední dobou na ulici neobtěžují třeba zanedbaný opice bez domova.   

...v sobotu se vyčasilo a bylo konečně krásně



... ale ne všem