Gruzie: Země stat(eč)ných babiček a tančících chlápků

Většinou to bývá naopak, ale když jsme se v uplynulých dnech chystali do Gruzie, narážela jsem jenom na lidi, ze kterých byste mohli lisovat koncentrovanou esenci nadšení, stáčet jí do kanystrů a fortifikovat s ní kávu v depresívních korporátech, jako je třeba ten náš. Prý je tam nedotčená příroda. Levno. Nejhodnější lidi na světe. Ostatně, před časem se tam odstěhoval náš nejhodnější soused z baráku, pan Želev a to už o něčem svědčí. Zarážející na tom všem bylo jen to, že jsme tam nebyli už dávno. Že jsme tam my všichni nejsme už dávno.

První den po příletu v Tbilisi začal už můj vnitřní indikátor vřelosti poblikávat, nutno dodat, že pouze v rodném jazyce. V jejich rodném jazyce. Rusky mluvili starší, anglicky sedmileté děti. Naučili jsme se na všechno odpovídat gamar džobat (dobrý den), madlobt (děkuji) a nach vamdis (nashledanou) , přičemž můžete tyto fráze k neuvěřitelné potěše místních různě kombinovat nebo zmateně prznit (nach bambis) a stejně vás nemine velký aplaus.

U ázejbajdžánských hranic už indikátor vřelosti místních troubil v podstatě nonstop. Bydlíme u gruzínské babičky, to znamená, že M. může udržovat společenskou konverzaci na úrovni i se svými základy ruštiny ze základky. Babička se nás ráno pokouší motivovat k překonání  rekordu v počtu na ex snězených kusů chačapuri, vdolků a válečků, jejichž název by nebyl schopný zopakovat ani Jan Přeučil. Díky jejich formě a obsahu je přezdíváme masové pastelky. Mám chuť si jich nabrat plné kapsy a nedojedené vdolky nastrkat do podprdy, protože když se nenápadně snažíme uvolnit od stolu, projevuje paní Maria nad zbytky snídaně takovou lítost, jako naposled vaše babička, když jste se v předškolním věku odvalili od nakousaných palačinek s obličejem zmazaným od marmelády odshora dolů.

Babička nás posílá k vodopádům, kam podle své ruštiny a posunků, chodí pravidelně každé ráno plavat. Pokud jsme tomu rozuměli správně, jsou gruzínské ženy fakt kamarádi do deště. Čeká nás totiž sedm kiláků do kopce při zdolávání „stezky“, na kterou vám mnohem víc než plný břicho smažený snídaně poslouží mačeta. Ráda bych odpřísáhla, že jsme nepotkali ani nohu, ale potkali jsme jednu urvanou a ohlodanou nohu, přičemž zbylé příslušenství srny bylo kdovíkde. Možná odplula po rozvodněné řece, jak dodal M., když nám čepoval svěží horskou vodu s kapkou srnčí agonie do čutory. Od té chvíle jsem místo okouzlení nedotčenou divočinou raději uvažovala praktičtějším směrem.  Třeba nad tím, jestli bude efektivnější bránit se útoku medvědice za pomocí nastříkanýho repelentu do očí, nebo vyměnit naše životy za svačinu, opalovák a jahodový lesk na rty, protože to byly moje jediné ženské zbraně a výdobytky civilizace v batohu.

Mimochodem, když jsme u té nohy, jedna z těch mých mi málem uplavala, když jsem na doporučení M. se statečným úsměvem  pokoušela přejít horskou bystřinu. Za Emových neskrývaných vzdechů zklamání jsem řeku nakonec překonala po uschlém kmeni ponižujícím plazením se po zadku. Em to sice nadšeně fotil, ale v půlce kmenu si nachystal záchranný klacek. Prý nevěřil, že to ten staletý kmen platanu vydrží. Taky máte někdy pocit, že váš partner má těžce zkreslené vnímání vaší skutečné váhy? Těsně před koncem stezky byla řeka tak dramatická, že k vodopádům nedošel ani Em, který se skoro až do konce vydržel tvářit jako Krokodýl Dundee. Naše vysportovaná babička nad námi večer doma jen nevěřícně spráskla ruce.

Kromě vysokohorské turistiky jsou Gruzínci silní v kramflecích taky v tanci, nejlépe spojeným s popíjením stakanů cha-cha (vysokovoltážní kořala z hroznů). Dávali jsme si večeři, tentokrát u jiné babičky poblíž tureckých hranic. Fakt, že hranice byla turecká, nejlépe dokládaly vražedné decibely tureckého kvílivého dream popu tryskající z vytuněné bedny před vchodem. Pokud chcete mít úplně konkrétní představu, nahulte si do uší přes nekvalitní prskavý sluchátka Sikidim od Tarkana na repeat a pokuste se vydržet při smyslech aspoň půl hodiny.

My jsme to vydrželi až do dezertu, načež šel M. platit dovnitř. Cestou ho u bedny odchytl jeden z rytmicky svíjejících se Gruzínců a požádal ho o tanec.

M. se svojí nordickou plachostí odmítá s odůvodněním, že sice od dětství snil o tanci tělo na tělo v rytmu tureckého popu s chlupatým panděratým chlápkem, ale bohužel mu život staví do cesty jisté neodkladné povinnosti, jako zaplatit naši večeři.

Gruzínec ho chytá za ruce a řve mu přes Tarkana do ucha, že zaplatit naši večeři je jeho pocta.

M. udělá dva kroky vzad.

Gruzínec dva vpřed a chytne ho za ramena.

M. mě nastrčí jako rukojmí mezi sebe a chlápka. Se slovy „Tančí mnohem lépe než já“ zdrhá dovnitř platit. 

Babička, která vlastní hospodu, nad námi  jen nevěřícně spráskne ruce. A já za ně doufám, že jim to takhle vydrží ještě hodně dlouho, než to spláchne čas a cola z McDrive na úhledně vyasfaltovaný silnici.

Červený bod je Em.
Zachycen v okamžiku soustředěného přemýšlení, 
pod jakou záminkou mě přesvědčí přebrodit.

Chybí jen Karkulka. Vlci už tu jsou.

Drink na konec.
Fakt si nápoje na Instáč nefotím, ale tohle jsem neměla ani nepamatuju!
Pivo za devět korun ve skleničce od hořčice.