Stoka mého dětství

Víte, co bylo nejlepší v dětství za socialismu? Nebyla to brilantní modř ve Vitacitu (zásadně konzumovaného lízáním z dlaně), ani modrý tepláky s vytahanou prádelní gumou, co nosil celý dětský gang naší ulice. Nejlepší totiž bylo, když se náš dětskej gang v teplákovým stejnokroji vydal na dobrodružnou výpravu korytem místního potoka přezdívaného Kacák. Jestli vás zajímá geneze názvu Kacák, tak podle odborného filologického rozboru mý babičky vychází z německého Katzen Bach, tedy Kočičí potok. K tomu si ale musíte přičíst jistou míru zkreslení, protože babička se narodila v Innsbrucku a do konce života umíněně mluvila minimálně s jedním německým výrazem ve větě jako když děda rozvařil brambory: „to se zas vycajchnoval“, von nemá ánung, jak se vařej kartofle“.

My s děckama jsme přijali druhou verzi vzniku názvu, že Kacák se jmenuje po kadění a chcánkách. Protože to je přiléhavý popis všeho, co Kacákem teklo, a překonání jeho koryta znamenalo v utajeném režimu nastoupit na trasu pod Strží a s největší opatrností poskakovat po kamenech, nebo se plížit podél zatuchlých zdí a mostů až k Novým Lukám. Asi dva kilometry dobrodružství, které úplně pokaždý skončilo tím, že někomu uklouzla noha na olezlým kamenu a ty svoje výstavní vytahaný tepláky smočil po kolena, v horším případě zadkem v koncentrovaným amoniaku a bál se jít domů – vlastně kamkoliv.

S mou obvyklou dávkou přibarvování vás asi nepřekvapí, že naše děti historky o Kacáku milují. Jednu dobu vedla ta „O Kacáku“ dokonce našemu žebříčku pohádek před spaním, kdy děti přísně kontrolovaly, jestli se nevynechávají detaily rozmazaných hovínek a vražedného puchu ze závěrečného dramatu. Vše směřovalo k novodobému dobytí Kacáku po třiceti letech a čekali jsme jen na tu správnou teplotu a nízkou vodu.

Příhodné podmínky nastaly o víkendové návštěvě rodného maloměsta. Asi jsem to s ním přeháněním trochu přehnala, protože Čičman mi bez jakékoliv další diskuze řekla, že s ní a jejími novými roztomilými sandálky rozhodně nemáme počítat. Ke změně názoru zrovna nepomohlo, když moje máma prohlásila, že si i přes novou čistírnu odpadních vod koledujeme tak maximálně o vyrážku. Žmur šel o to radši.

První, co udělá děcko narozený ve 21. století, je, že vleze rovnou do vody. Žmur kameny na přeskakování nepotřebuje. Bere jako hygienický standard, že v potocích teče čistá voda a na břehu se popelí kachny.

Co se od osmdesátých let taky změnilo, je definitivně rekordní počet uštěkaných ozbrojených čoklů, co na nás cenili klofáky z každé zahrady, kterou jsme minuli. Většinou nás od nabroušených špičáků čivav a jezevčíků odděloval jen vachrlatý plůtek zrezlé branky. Čekala jsem na místo, kde zkorodovaná branka nevydrží mámit čas a odpluje po vodě, a taky jsem se nespletla. Hlídací zahrádkářský jorkšír si málem vzteky rozkousal svůj vlastní ocas na cucky, ale na pronásledování a kousance do lýtek si netroufl.

Brzy jsem pochopila proč. Přímo před námi ústila do Kacáku trubka a pod ní tlely kupky něčeho, co byl v minulém životě bezpochyby toaletní papír. Tak přece jen odkaz na moje mládí. Já jsem to říkala! (a máma s tou vyrážkou taky).

„To máš jedno, smrděj ti sandále, ale ne tepláky“, mávnul Žmur bezstarostně rukou a pokračovali jsme pod most. Na stezce přibývaly indicie, že se brzy potkáme s dalším ze zdejších mnohobuněčných endemitů. Prázdná placatka od levný vodky, obal od tabáku na vykuřování skleníků, rybářská židlička a lepenka. Na rozdíl od Žmura jsem si hlasitě oddechla, když bezďáci nebyli doma.

Vylezáme na konci parku, mokří a zatuchlí jako nutrie uprchlé z farmy. „No podle toho, co jsi o Kacáku říkala, jsem myslel, že budeš trochu větší drsňák“, svěřuje se Žmur. „Ale bylo to super. Příště jdeme hrabat odpadky na smeťák. Víš, jak jsi nám o tom vyprávěla, ne?“