Konec nejstaršího psa ve střední Evropě

Našeho psa si máma přivezla z Ústí před šestnácti lety. V tom roce Mark Zuckerberg založil Facebook, teroristi obsadili školu v Beslanu, Klaus jmenoval do vlády Stanislava Grosse a  hurikán Jeanne způsobil tragické ztráty na životech na Floridě a Haiti. Ve výčtu dalších katastrof Wikipedie o narození našeho psa mlčí, přestože by o něm lokální sociální sítě koček a skupiny zprzněných fenek mohly vyprávět legendárnější horrory než z Černý sanitky.

Máma ho zachránila od cesty do útulku, kam měl tenkrát nakročeno jako šestý neplánovaný plod mladické lásky kokršpanělice a labradora.

„Slušnějšího psa jsem ještě neměla“, rozplývala se máma. „Představ si, že nesomruje jídlo a spí na svý přidělený matraci!“

To byl ale krátkodobý a hlavně nezasloužený chovatelský úspěch, na který nebyla máma připravená. Za týden už byl Brit během oběda přistaven s otevřenou hubou pod stolem jako drtič odpadků, prděl hůř než řidič kamiónu a spal výhradně na gauči. Na jeho přidělený matraci jsem seděla já, pokud jsem nechtěla být atakována prděním, nebo dechem mrtvé milenky. Oba jeho otvory páchly stejně – takové to delikátní aroma zkaženýho jelita z odpaďáku a kočičích zvratků tajně slízaných pod keřem na zahradě, s doznívajícím buketem asfaltu a rozježděný zdechliny krtka.

S věkem postupně začaly krystalizovat jeho nejhorší vlastnosti po obou rodičích. Procházka okolo jakéhokoliv zdroje vody zpravidla skončila rychlým zjištěním, že nemá smysl běhat hodinu kolečka kolem rybníka, řvát, nebo prosit, protože se nějakou tajemnou metamorfózou proměnil v kachnu, jakmile se dotknul vody. Po matce zdědil slabost pro příležitostný nechráněný sex, takže máma nosila občas po městě čokoládu jako omluvenku a pomáhala s expedicí štěňat novým majitelům.

Posledních pár let neviděl, ale nešlo to moc poznat. Vypadal trochu jako ty strašidelný reliktní ryby na dně Mariánského příkopu, ale duchem byl stále mlád. O tom svědčí fakt, že ho máma ještě večer před smrtí našla vyjícího u branky hárající feny. Škoda –kdyby si mohl vybrat, určitě by byl radši, kdyby ho klepla pepka při sexu, než při ranním zvracení nerozkousaný klobásy (co ukradl ve špajzu) spolu s neidentifikovatelným natráveným obratlovcem. Umřel Brit a spolu s ním jeden dlouhej příběh, hlavně pro moji mámu. Umřel důvod, proč s ním věčně lítat ven v jakýmkoliv počasí, rozdávat lidem čokoládu jako omluvu za nepřístojnosti, prndat v parku s majiteli jeho milenek a kamarádíčků blešivýho gangu.

Protože máma opět kategoricky tvrdí, že dalšího psa teď už mít (ale opravdu!) nechce, tak to bude na mě. Vyčmuchat novou malou příšeru s pohledem, který ji odzbrojí do tří vteřin.  Nejlíp vořecha až do pátýho kolena se schopností nikdy neumřít. Přenosného a kompatibilního. A cestou se do něj nezamilovat sama.