středa 27. června 2018

Čičman se uráčila


Jeden by řekl, že když se narodíte jako sestra staršího bratra, nedejbože Žmura, tak vás v životě nic moc nerozhodí. A Čičman opravdu sportovně snášela příkoří, dokud nedospěla do nového mezníku své soukromé ženské evoluce – začala se urážet. Uráčet, jak tomu říká Čičman.

„Co ti je?“ zeptá se třeba takhle naivka Žmur, když mu je divný, že Čičman před čtvrthodinou odběhla od pexesa a od té doby zatvrzele zírá z okna, nebo spíš do proužkovanýho závěsu na něm.

„Nic“ vysekne Čičman tak úsečně, že to zní jak vytržená stránka z příručky, jak porozumět ženám a počítá pruhy na závěsu.

„Aha, tak to je fajn, že ti nic není“, řekl by Žmur ještě nedávno, zatímco by Čičman smrkala do závěsu hořké slzy zklamání. Proč zrovna ona musí mít za bratra emočně oploštěnýho psychopata, co účelově přehlíží do nebe volající nespravedlnost? V našem případě je tou nespravedlností, že si Žmur z pexesa vytáhl dvojici králíčků. Přičemž právo najít králíky si přivlastnila jen Čičman. 

Nově začnou Žmurovi u slova „nic“ varovně blikat kontrolky blížící se havárie sourozeneckých vztahů, ale jestli si myslíte, že jí vrátí ty kartičky s králíkem a pochválí Čičman za sladěné ponožky s odstínem slupovacího laku na nehty, tak vás můžu ujistit, že Žmur příručky o ženách moc nečte, a místo toho na ní jen houkne: „Ajó, ty ses zase urazila. Tak super. Beru si zbytek kartiček a tím jsem vyhrál. Chá- chá!“ A nechá Čičman vztekle pokopávat do zdi a ronit jednorožčí slzy do závěsu, dokud jí nevysvobodí princ na bílým koni. Někdo, kdo ocení velikost spáchané křivdy. (Většinou já.)

Problém je, že při zpětném hodnocení křivd stylu „Žmur řekl o ovečce Evičce, že je blbá kráva“, nebo „Přišla jsi z práce a pohladila jsi po hlavě zlého Žmuříka jako prvního“ dost často nekontrolovaně cukají koutky i mně. Ne, že bych si nemohla sáhnout do svého vlastního genofondu špatných vlastností. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v dětství po spáchaných příkořích zavřela v pokojíčku a tam zaklíněná mezi postelí a stolem snila o tom, jak onemocním, umřu a mí nevděční rodiče prozřou až příliš pozdě a budou litovat toho, že mě zmydlili za počmáranou zeď voskovkama. Ta sladká chuť trýzně a sebelítosti!

Podle všeho tyhle pocity Čičman dobře zná, protože jsem ji včera našla na posteli se sevřenou pěstičkou a jasně identifikovatelným výrazem „není mi vůbec nic“.

„Ahoj, co to držíš v ruce?“

Pěstička se zatne, ale i když se hodně přemáhá, aby si zachovala svůj tragický výraz, probleskuje jí přes obličej špatně skrývaný úsměv.

 „Chichi“ hihňá se už Čičman. „Já jsem se totiž trochu uráčila, víš?“

„Máš v dlani desetikorunu? A proč je mokrá?“ divím se, když jí narovnávám prsty jeden po druhém.

„Je oslintaná, protože jsem ji chtěla sníst! Protože jsem desetikorunu vzala ze Žmurovy kasičky, a taky abyste byli smutní, že jsem se otrávila a litovali, že jste na mě nebyli hodnější. Škoda, že to vůbec nejde spolknout“, nasadí si Čičman zpátky svou masku zoufalce.

„Co? Naše dcera pojídá mince, aby se nám pomstila za další neexistující křivdu? Co si proboha vymyslí, až jí bude patnáct?“ zahučí z kuchyně nesouhlasně M.

A já si bohužel myslím, že to vím. Ale radši dělám, že nic.





17 komentářů:

  1. Ono je to univerzální?!? Takže nejsem jediná, kdo si v dětství myslel, když bratříček rozplácl svůj narozeninový dort, že rodinu nejvíc potrestám tím, že si vlezu do své postele, nebudu s nikým mluvit a z dortu nebudu mít nic?
    kulida

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo! Já prohlédla většinou, až když bylo po oslavě/ dortu/ zmrzlině/ Mikuláši atd.
      Tím pádem jsem získala legitimní důvod, proč se znovu urazit:)

      Vymazat
  2. Nechci se opakovat, ale je to taak roztomilý!Můj prostřední dítě se uráží pravidelně,přesně vidím,jak mu tuhne dolní čelist a to už vím, že je uražený, ale mnohdy nevím proč..děti fakt baví
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ztuhla celist, to je krasny poznavaci znameni. Roztomily mi to taky prijde, ale spis na cizich detech:)

      Vymazat
  3. to je úplně nejvíc nejlepší :) A těším se, co si vymyslí, až jí bude těch 15 :)

    OdpovědětVymazat
  4. Pocit uraženosti neznám. Ani z dětství si ho nepamatuji. Dovedu se nasr...štvat a cholericky vyvádět, ale neurážím se.
    A urážlivé lidi nemám rád.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli jsou to lidi dospělí, kterým urážení zůstalo jako jediná jejich reakce na nepohodu, tak se nedivím, že je nemáte rád, ti moc populární u okolí nebudou.

      Vymazat
  5. Pěkný. Pak ještě Čičman přidá představy o vlastním srdcervoucím pohřbu... to bude jednorožčích slz an polštářích. :- )

    OdpovědětVymazat
  6. prezi: V patnácti sní ze vzteku nás! Nebo psa:)

    Milan: Takovej přesně je Žmur. Nevím, možná mají holčičky (a ženy) k urážení větší sklony, ale nechci tady nikoho urazit gender stereotypy:)

    Liška: To jo, Žmur ji k tomu rád nakreslí komiks se svíčkami a věnci;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě neurážíš (sic :D), ale u nás je teda vysoce urážlivější Vikouš. Spíš mi to přijde jako fáze vývoje mezi cca třemi a šesti lety, kterou samozřejmě nemusí projít každý, ale určitě se to klukům nevyhýbá :) a má to bohužel po mně, já byla trucířka, ale nikdy jsem to zase dlouho nevydržela...

      Vymazat
    2. Vidíš, u nás to se Žmurem snad ani nějak výrazně neproběhlo. Když teda pominu občasný zatnutý pěstičky a deset vteřin mlčení, což bylo tak maximum, co vydržel:)

      Vymazat
  7. úžasné... ze života. Vidím sebe a svoji urážlivost. Protože jsem byla jedináček, odnesli to rodiče, kamarádky a později manžel. Přičemž já byla přesvědčena že uražena nejsem, jen jsem byla protivná. Ten mechanismus je vlastně hodně jednoduchý, průhledný. Ale trvá než ho člověk prokoukne u sebe. U jiných je to sranda :-)) Muži jsou jiní, můj se neurazí a reaguje přesně jak Žmur.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ratko, já mám taky prokletí jedináčka. A přesně, připadala jsem si jen spravedlivě zklamaná a dost mě uráželo, když mě ostatní považovali za uraženou:)

      Taky si vzpomínám na to, že jsem se v podobných případech často obracela na svou imaginární starší sestru, se kterou jsem jako hodně malá i mluvila. Zažít dětství bez sourozenců je podle mě zpětně tak strašidelná věc, že jsem odmala chtěla mít rozhodně víc dětí, než jedno. A teď se bojím, že to bude se stárnoucími rodiči znovu strašidelná věc, zodpovědnost postarat se o ně bude taky jen na mě. Zlatý sourozenecký rvačky!

      Vymazat
    2. ano, taky jsem měla "sestru" a představy jak by bylo všecko jiné lepší...kdyby někdo se mnou byl (rozuměj musel vydržet). Vůbec mi nedocházela vlastní nafučenost. Rodiče zbyli na mě... ale není to hrozné, protože jak stárnou tak i moje nazírání na ně se mění, je věcné a kupodivu vztahy se čistí, mám je střízlivě ráda

      Vymazat
    3. Výstižné! Přesně tak, moje jedináčkovské dětství (a teda taky snaha ulevit potomkovi v případné péči o mě :))) pro mě bylo největší motivací mít děti aspoň dvě, i když teď už vidím, že i to má svoje nevýhody :D

      Vymazat
  8. Naše děti se ve vzájemné interakci příliš často neurážej. To se vztekaj, křičej, brečej, bijou, žalujou... krátce dělaj všechno možný, čim si tak děti navzájem umí škodit, a dělají to hned. Na jednu stranu fajn, že se žádný dusno mezi nima moc dlouho neudrží, na druhou - kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že největší itálii mi doma bude předvádět nejstarší dcera se svym mladšim bráchou...(?)
    Urazit se ale umí právě nejstarší v komunikaci se mnou nebo s manželkou. Vykládám si to tak, že by nás v danou chvíli ze všeho nejradši poslala do hajzlu, ale chápe, že aktuální hierarchie jí to nedovoluje :-) Tak zarputile mlčí, nafukuje tváře a strašně vošklivě u toho špulí spodní ret.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Spoleham na to, ze jako se vsim spatnym i dobrym, casem odkouka od Zmura prave okamzite reseni sourozenecke otazky. To bude to dobry a ta stinna stranka vecu, ze to bude zrejme za cenu holciciho nasili - stipani, tahani za vlasy a spatne mirene rany pestickama. V nejhorsim se na ni zacne urazet i Zmur:)

      Vymazat