WC pomsta II.: Fontána pre Zuzanu

Na tomhle týdnu je nejvíc zvláštní, že jsem ho naposledy zažila před sedmi lety. Děti jsou na chatě v horách a my dva s M. v Praze. Ráno chodit do práce a odpoledne si dávat rande před stánkem se zmrzlinou. Nový filmy v kině bez shánění hlídaček. Pouštět si večer hudbu nahlas a neschovávat se s čokoládou do koupelny. To chceš!

Přesto je v našem bytu někdo, kdo nám naše krátkodobé štěstí nepřeje. Někdo, kdo dělal problémy už v minulém postu. Jo, je to on. Náš hajzl.

Ale asi bude jednodušší, když to vezmeme trochu ze široka. Výsledkem dosavadního bezdětného týdne a neomezeného přísunu zmrzliny, piva, čokolády a půlnočních večeří v posteli jsou dvě kila za tři dny. Kdo z vás to má?

Takže se Psice nad svým požitkářstvím trochu zamyslela a po vzoru chytré horákyně zakoupila v lékárně rodinné balení psyllia. Vlk se nažere a koza zůstane hubená, aspoň se pod to podepisují 4 z 5 anorektiček. Pokud psyllium neznáte, tak se jedná o rozemletý jitrocel indický. Podle návodu rozmícháte jednu až dvě lžičky ve vodě a rychle vypijete – dřív, než se vám ve sklenici vytvoří hustý gel, protože tahle věc dokáže údajně ve vodě nabobtnat až čtyřicetkrát (!) ze svého původního objemu.

To vám ráda potvrdím, protože už hodinu po vypití magického nápoje odpovídalo moje břicho šestému těhotenskému měsíci. Tohle sice nechceš, ale spoléhala jsem na to, že druhý den ráno se stane ten slibovaný zázrak, kdy psyllium vítězoslavně odejde zadním východem ruku v ruce s tím dvoukilem dietních prohřešků a v bříšku bude jako v pokojíčku, jak slibovaly holky anorektičky. Ale nestalo se vůbec nic.

Takže jsem na druhý den ráno s houževnatostí sobě vlastní míchala ve skleničce čtyři lžičky psyllia a cestou do práce mě v metru pouštěli první gentlemani sednout, protože mi k celkovému dojmu nervózní prvorodičky chyběly už jen prsní vložky deroucí se z výstřihu a flek od plodové vody na sedadle.

A večer se ten zázrak stal. Seděla bych na tom záchodě klidně hodinu a sbírala po tom výkonu síly, kdyby mě M. nervózně nepopoháněl ven na večeři. Co myslíte, že v takovou chvíli udělá náš záchod?

„To máš z těch pokusů s vlákninou“ vyčítal mi M. a díval se na mě jako na sebevražednou atentátnici, co to udělala naschvál. „Já? Bylo to zacpaný už přede mnou!“

 „

„Nebudeme se hádat, protože to je přesně to, co tenhle mstivej záchod chce. Jdeme se najíst a až se vrátíme, vyřeší se to samo gravitací.“

Když jsme přišli, vyřešila se jen nutnost násilné intervence.

„Kolik tam sypeš toho louhu? Tady čtu, že stačí jedno až dvě víčka a že máš používat gumové rukavice a obličejový štít, kdyby to explodovalo“ čtu návod na hydroxidu sodném, zatímco se M. měřením a ochrannými pomůckami moc nezdržuje a vyhučí do záchodu skromným odhadem půlku balení.

„To je moje odpověď na tvoje dávkování psyllia“, okomentuje to stručně a zalije reaktor konvicí horké vody.

Rychle zabouchneme dveře od koupelny. Já navrhuju, že bychom si mohli lehnout a krýt si hlavu jako ve válečných filmech a není to zas tak od věci, protože se z koupelny linou divný zvuky, a když se tam opatrně podíváme, záchod vypadá jako fontána pre Zuzanu 2.

Akorát z něj místo vody tryskají hnědý bubliny, místo Evy Vejmělkové se cítím provinile já a místo Palo Habery s kytarou tam stojí M. a drží WC štětku jako samopal. Pak se ozve krkanec, za nějž by se nestyděl ani řidič kamiónu a po celé vizuální show zůstane jen strašlivě špinavej záchod ověšenej pentličkama z toaleťáku. 

„Takže chodit na velkou do igelitky budeme všichni, ne jenom Čičman“ povzdechnu si. „A vláknináři pro jistotu do tý modrý tašky z Ikei“, vyhejtoval mě M.