Proteinová snídaně za pětikilo

Minule jsem měla zpovykaný dojem, že se mi špatně píše i v klimatizované kanceláři, takže přišel čas nastavit si větší výzvy. Nebo jak jinak byste nazvali aktuální podmínky, kdy mi jedno dítě slabikuje písmena na klávesnici, druhé olizuje loket, další dvě holčičky stojí na židli za mnou a češou mi „copánky“ (čti dready, co půjdou o pouhou hodinu později vyřešit jen odstřižením) a sem tam mi do notebooku skápne nervózně usrknutá káva, nebo volně se řinoucí pot o stejné teplotě.

Další ročník rodinné chaty v Orlických horách je tu. Jsme dokonce na stejném místě, jen o tři roky později. Za tu dlouhou dobu vynikne pár zářivých rozdílů. Po otevření víka odpadkových košů na vás nezaútočí zapařená použitá plína. Neprší každý den a letošní horka sežehla jako plamenomet i dosud slibnou úrodu klíšťat a komárů.

Pak jsou věci, co se jen tak nezmění, jako věkový náskok Žmura od zbytku šestičlenného dětského gangu. Žmur přes den dětem trpělivě čte staré noviny, co jsou tady u krbu na podpal a večer máme jako satisfakci jeden svůj každodenní rituál pod ofiko marketingovým názvem „jdeme si zaběhat“. Protože všem kromě Žmura připadá jako atraktivnější nabídka večerníček, než se v zapadajícím sluncem tahat po polňačkách.

Abychom nebyli za ty zlý hned zkraje, původně to měla být fakt večerní sportovní aktivita. Ale rychle jsme přišli na to, že když půjdeme vycházkovou chůzí, tak nebudeme udýchaní a tím pádem probereme víc věcí. Potom přišel Žmur se zlepšovákem a začali jsme do batůžku brát místo běžecký flašky s vodou vychlazený plechovky Birellu a Sládkovy limonády z lednice. No a jako poslední hřebíček do rakve mých původních sportovních ambicí jsme na naší večerní trase zabloudili k zahradě pana Bříška. Pan Bříško bydlí na kraji vesnice a má na zahradě, nekecám, vlastní stánek s točenou zmrzlinou. Takže si otevřete branku, klidně v půl osmý večer, a pan Bříško jen houkne od televize přes verandu: „Dvě malý jako dycky?“ a my zas na něj „Pistáciový, prosím!“

Potom se zmrzlinou běžíme do nejbližšího stínu (všimněte si, že se najde úsek, kde skutečně běžíme) a tam řešíme kolonizaci Marsu a druhy jedovatých škorpiónů. Taky dlouhozubku svízelovou, což je motýlí kolibřík, co tady vysává muškáty v truhlících a jeho vypasené housenky se povalují po zahradě jako uříznuté malíčky brčálově zelených mimozemšťanů.

„Že bys takovou tlustou housenku nesnědl“, říkám včera Žmurovi a zapíjím pistáciovou Birellem, když jsme se rozhlíželi pod stromem po kraji a bavili o asijských hmyzích specialitách.

„Fuj, živou ani náhodou“, otřásl se Žmur.

„Živý je nejedí ani na plovoucím vietnamským trhu. Podle mě bys to ani nepoznal, kdyby sis ji nakrájel na plátky třeba do ranního műsli s mlíkem.“

„Tak to by bylo aspoň za pětistovku“ naúčtuje si tento gastronomický výkon Žmur. Sešlápne plechovku, strčí mi ji do kapsy a jdeme domů. Někdo z nás se loudá jen se šplouchajícím žaludkem a někdo zase s housenkou v hlavě, ale to mi dojde, až když dneska přijdu (jako vždycky) poslední ke snídani a (jako vždycky) si nejdřív nabídnu z nedojedených misek našich dětí, aby se nešpinilo nádobí.

Protože jediný pohled Žmura, který rozrazí dveře, když mi zbývá posledních pár lžic, mě přesvědčí o tom, že to byla největší a nejdražší housenka, co jsem kdy v životě snědla.