středa 1. srpna 2018

Proteinová snídaně za pětikilo


Minule jsem měla zpovykaný dojem, že se mi špatně píše i v klimatizované kanceláři, takže přišel čas nastavit si větší výzvy. Nebo jak jinak byste nazvali aktuální podmínky, kdy mi jedno dítě slabikuje písmena na klávesnici, druhé olizuje loket, další dvě holčičky stojí na židli za mnou a češou mi „copánky“ (čti dready, co půjdou o pouhou hodinu později vyřešit jen odstřižením) a sem tam mi do notebooku skápne nervózně usrknutá káva, nebo volně se řinoucí pot o stejné teplotě.

Další ročník rodinné chaty v Orlických horách je tu. Jsme dokonce na stejném místě, jen o tři roky později. Za tu dlouhou dobu vynikne pár zářivých rozdílů. Po otevření víka odpadkových košů na vás nezaútočí zapařená použitá plína. Neprší každý den a letošní horka sežehla jako plamenomet i dosud slibnou úrodu klíšťat a komárů.

Pak jsou věci, co se jen tak nezmění, jako věkový náskok Žmura od zbytku šestičlenného dětského gangu. Žmur přes den dětem trpělivě čte staré noviny, co jsou tady u krbu na podpal a večer máme jako satisfakci jeden svůj každodenní rituál pod ofiko marketingovým názvem „jdeme si zaběhat“. Protože všem kromě Žmura připadá jako atraktivnější nabídka večerníček, než se v zapadajícím sluncem tahat po polňačkách.

Abychom nebyli za ty zlý hned zkraje, původně to měla být fakt večerní sportovní aktivita. Ale rychle jsme přišli na to, že když půjdeme vycházkovou chůzí, tak nebudeme udýchaní a tím pádem probereme víc věcí. Potom přišel Žmur se zlepšovákem a začali jsme do batůžku brát místo běžecký flašky s vodou vychlazený plechovky Birellu a Sládkovy limonády z lednice. No a jako poslední hřebíček do rakve mých původních sportovních ambicí jsme na naší večerní trase zabloudili k zahradě pana Bříška. Pan Bříško bydlí na kraji vesnice a má na zahradě, nekecám, vlastní stánek s točenou zmrzlinou. Takže si otevřete branku, klidně v půl osmý večer, a pan Bříško jen houkne od televize přes verandu: „Dvě malý jako dycky?“ a my zas na něj „Pistáciový, prosím!

Potom se zmrzlinou běžíme do nejbližšího stínu (všimněte si, že se najde úsek, kde skutečně běžíme) a tam řešíme kolonizaci Marsu a druhy jedovatých škorpiónů. Taky dlouhozubku svízelovou, což je motýlí kolibřík, co tady vysává muškáty v truhlících a jeho vypasené housenky se povalují po zahradě jako uříznuté malíčky brčálově zelených mimozemšťanů.


„Že bys takovou tlustou housenku nesnědl“, říkám včera Žmurovi a zapíjím pistáciovou Birellem, když jsme se rozhlíželi pod stromem po kraji a bavili o asijských hmyzích specialitách.

„Fuj, živou ani náhodou“, otřásl se Žmur.

„Živý je nejedí ani na plovoucím vietnamským trhu. Podle mě bys to ani nepoznal, kdyby sis ji nakrájel na plátky třeba do ranního műsli s mlíkem.“

„Tak to by bylo aspoň za pětistovku“ naúčtuje si tento gastronomický výkon Žmur. Sešlápne plechovku, strčí mi ji do kapsy a jdeme domů. Někdo z nás se loudá jen se šplouchajícím žaludkem a někdo zase s housenkou v hlavě, ale to mi dojde, až když dneska přijdu (jako vždycky) poslední ke snídani a (jako vždycky) si nejdřív nabídnu z nedojedených misek našich dětí, aby se nešpinilo nádobí.

Protože jediný pohled Žmura, který rozrazí dveře, když mi zbývá posledních pár lžic, mě přesvědčí o tom, že to byla největší a nejdražší housenka, co jsem kdy v životě snědla.

16 komentářů:

  1. Eko douska pro zdrcene ochrance hmyzu: pri psani tohoto postu nezemrela nasilnou smrti zadna housenka. Jen me Zmur nechal v neblahem presvedceni vydusit pekne dlouho!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uf, že to ale byly nervy!

      Vymazat
    2. To jsou se Zmurem schopnym cehokoliv pokazde;)

      Vymazat
    3. Dobře si tě synátor povodil :-)
      No ale nebudu dělat ramena, se mnou si taky mláďata dělaj v podstatě co chtěj. Kluk si mě vychutnal onehdá u snídaně. Mazal jsem mu palačinku meruňkovou marmeládou a zakysanou smetanou, ať se kluk má dobře, ne? ...sotva jsem to domazal a zamotal, povídá:
      "Tatí, ale já tam tu marmeládu nechtěl."
      "Matýsku, koukáš na mně celou dobu, co ti tam mažu. Pročs' to neřek' dřív?
      "No...mně se eště nechtělo mluvit..."
      No a dcerky si tatínka mažou na chleba kdy si vzpomenou, že jo... :-)

      Vymazat
    4. Jojo, to mi připomíná specialisty tady na chatě: Teto, můžeš mi dát mrkev? Ale nakrájenou na kousky. (Mezitím kolem něj proletí dítě s CELOU mrkví v pařátech).
      Jé, teto, mohla bys mi to zase slepit? Já mám nejradši celou!

      Vymazat
    5. "Dáš si mrkev?"
      "Jooo."
      "A celou, nebo nakrájet?"
      "Nakrájet!"
      ...
      ...
      .................................
      "Ale tys my jí nakrájel na kolečka a já jí chtěl na proužky!"

      Vymazat
  2. Mě zaujalo to olizování lokte! Jestli si libovolné dítě dokáže olíznout loket svůj, dobře ho prodáš do cirkusu. Ovšem jestli olizuje loket tvůj, pak je to jen... nevhodné. A to i mezi příbuznými :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Okej, prave jsi me donutil oliznout si svuj loket! A pokud to mame v rodine, pak jsem poslouzila jako trenazer budoucimu olizovaci vlastniho lokte:)

      Vymazat
    2. uznávám, že jsem tě viděl naposledy už před delším časem, ale nepamatuju si, že bys měla zakrslé ruce a/nebo chameleoní jazyk! ale možná je to tím, že si vzpomínky milosrdně upravujeme :-)

      Vymazat
    3. Dovedu si na přání vykloubit ramena a kyčle, ale asi jste si o to tenkrát nikdo neřekl!

      Vymazat
    4. domluveno, příště se takového představení budu hlasitě dožadovat!

      Vymazat
    5. Udělám si na něčem uzel, abych tohle do příští sešlosti nezapomněl.

      Vymazat
    6. Tak já taky. Na předloktí:)

      Vymazat
    7. Ne.
      ...to až na té sešlosti...

      Vymazat
  3. Uáááá.

    Dlouhozobky vypadající jako kolibříci znám, z Orlických hor. Ale ty housenky neeeeee.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem dlouhozobku právě taky viděla poprvé tam. Housenku den předtím, a nemohli jsme přijít na to, k čemu patří - byla vážně tlustá a dlouhá jako malíček. Až když jsem googlila toho motýla pro Žmura, pochopila jsem, kdo je tlustá paní Housenková zač:)

      Vymazat