Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.

Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?