středa 23. května 2018

Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.




Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?



11 komentářů:

  1. Je to tak tejden zpátky, co jsme měli na dvorku ve vnitrobloku takovej trochu etickej problém. Na zemi tam leželo asi holubí holátko, zjevně patřící do nějakýho hnízda o čtyři patra a jednu půdu výš. Žena ho chtěla vyhodit do popelnice, jenže když se k němu s papírovym ubrouskem v ruce skláněla, tak ono se pohnulo. Chvilku se marně i když statečně plácalo...
    ...až ho náš mladej zašláp...
    My si na ten dvorek přišli hrát s dětma, ty si tam skákaly panáka a kopaly nebo házely s balonem a o tom holátku vůbec nevěděly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych se o ně okamžitě začal starat. A snažil bych se ho buď vrátit do hnízda, nebo podstrčit nějaké kvočně. Jsem holt ve vztahu k ptákům a savcům poněkud cáklý.
      Milan

      Vymazat
    2. Představuji si to jako pohádku i s jeho vděčnou maminkou a tatínkem. A jak zachráněné ptáčátko za pár let hraje fotbal a posílá strýčkovi Milanovi vánoční pohlednice. Obávám se, že pokud do toho spustím těžkou clonu běžné reality, tak polámané ptáčátko zpátky v hnízdě rodiče jednoduše vyhodí, protože ze strategického pohledu přežití ostatních jeho další udržování nedává žádný smysl. Ještě drsnější by to bylo u macechy kvočny, proti tomu už je neúmyslné rozšlápnutí Galahadovým potomkem nejrychlejší a nejšetrnější řešení:(

      Vymazat
    3. Docela vám rozumim, Milane. Měl jsem cukání vzít to mrně domu a začít ho krmit pipetkou a snažit se ho nějak dát dohromady... Leč vzpomněl jsem si, co času mě stojí mí vlastní tři potomci a hned potom mě vcelku jednoduchá matematika donutila dát přednost vlastnímu druhu, jakkoliv mi toho holátka skutečně bylo líto.

      Vymazat
    4. Pro všechny, kteří věří ve šťastné konce. A jednu zachráněnou hrdličku do každého kamionu!
      https://vimeo.com/265616847

      Vymazat
  2. Nemáme tady moc holubů... Jak to čtu, bohudík!

    OdpovědětVymazat
  3. Galahad: Uf, tak tohle se stát u nás a být u toho Čičman, tak skončí holátko u nás v postýlce pro panenky včetně pyžámka, bačkůrek a náplasti přes čelo!

    Quanti: Tak hlavně jestli máte dost ryb. Na to holubi slyší;)

    OdpovědětVymazat
  4. Psice: Však říkám, že o něm děti nevěděly. To nebohý ptáče bylo fakt maličký a naše mláďata si ho ani nevšimly. Kluk neví ani o tom, že to ptáče zašláp...
    Osobně to považuju za nejlepší možný rozuzlení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Amen. Jen přitom s tou moji nekrofóbii přemýšlím, do kolika mrtvolek jsem už šlápla, nebo dokonce denně šlapu já (a nikdo mi to radši neříká - kromě Žmura...)

      Vymazat
    2. Já ti můžu úplně přesně říct, že když já jdu do práce a je po dešti, tak pro slimáka, dešťovku, šneka a všelijakou jinou žoužel neni kam nohu položit a lítat jsem se nenaučil.
      ...jestli mi rozumíš, co tim chci říct... ;-)

      Vymazat
  5. Zdravím :D s ohledem na nájezdy na gastro korporat mám momentálně omezený čas, ale snad se to teď zlepší :D
    Chudák Žmur, je to malej zvědavec, v jeho věku normální :D Trochu se i dík němu připravuju na kouzla svého potomka :D

    OdpovědětVymazat