sobota 8. června 2024

Kuci, deme bahno!

 

Miluju víkendový vejlety do Sudet. Miluju Sudety, protože jsou esence dětství. Oprýskaný baráky, hledači polodrahokamů, německý přilby ve sklepě a lidi jako z filmů od Lynche. Em z kýčovitě malebné jižní Moravy se na mě dívá jak na zrůdičku se zbytnělou hlavou z Černobylu, která nostalgicky vzpomíná na padající sýkorky z nebe. Ale myslím, že se mu tam někde v hloubi duše tahle temná exotika taky líbí.

Kultovní byl už náš příjezd do soukromýho ubytování u Měděnce. Představte si dům se zahradou, do které jako po nějaké masívní sopečné erupci přetékají věci. Desítky sádrových trpaslíků. Vodní dýmka z Egypta, čínský šamanský sošky černochů s erekcí, popelníčky, prázdné výstavní láhve od vína a rumu, rolničky, zvonkohry, zdobené krabičky, příborníky a andělíčci. Stovky andělíčků. Myslím, že A.P. by v tomhle baráku zešílel přes jedinou noc. Nebo by tady naopak zůstal žít už navěky, protože takovou záplavu píčovin by za jeden pozemský život nestihla vyházet vidlema ani Marie Kondo.

Měla jsem tušení, že k podobně zařízeným rezidencím většinou patří určitý typ žen a nespletla jsem se. „Tak nám tady pěkně vítejte“ típne paní Dagmar cigárko a hrne se nám ukázat apartmán. Holky, všichni nás straší osteoporózou. Ale já myslím, že daleko větší hrozba je, že po přechodu chytneme právě tohle. Figurkózu.

Jak asi tušíte, obývák vypadá jako sídlo neřesti trpaslíků s andělíčky – přesně tady se ta sádrová havěť musí množit a klást vajíčka do ručně vyšívaných polštářků. Než se stihneme rozkoukat, rozvalí se paní Dáša do sedačky a začne šermovat ovladačem. „Jakpak se jmenuješ princezničko?“ ptá se přitom Čičman a dnes je ten den, kdy se dozvíte její pravé jméno. „Išla Marina do Cintorina“ pěje už za okamžik Dagmar svým hlubokým vykouřeným kontraaltem. Špinarka hadr.

„Á, tady to máme. To koukáte, jaký tady mám špionážní doupátko,“ zasměje se Dagmar jako ďábel a přepne na online kameru u zámku. „Tady si můžete v reálným okamžiku kontrolovat, kde kdo je. Vidíte, jo. Tady náměstí. Park. Jo, my jsme slušný město. Kdyby tady chtěl bejt někdo nevěrnej, tak….“

Následuje dramatická pauza, protože Dáša upřeně zoomuje očima dvojici u kašny. Celé to spěje tomu, že budeme tenhle večer s Dášou strážci maloměstské morálky, ale díkybohu musí vyzvednout sestru na nádraží. „Rozvedla se s manželem, má falešný zuby a je o tři roky mladší, ale nevypadá tak“ trousí Dáša drby až cestou k brance a pak nás na rozloučenou nabádá:

„Nechte si zapnutý ty malý světýlka, ať nezakopnete cestou na záchod. Dobrou noc, milánkové!“ chce pohladit Žmura po hlavě, ale ten zkušeně uhne. „Chce tady mít světla, aby nás mohla šmírovat celou noc na kameře,“ zasyčí Žmur vyděšeně a paranoidně pátrá po kameře v sádrových soškách.

Druhej den jdeme po výletě na měděnou štolu. „Ve dvě hodiny tu mám velkou skupinu, ale ty se mi stejně všichni nevejdou. Tak můžete jít ve tři s pár lidma, co s nimi už z kapacitních důvodů nemůžou.“ Poznali byste z téhle nevinné věty v infocentru, že těch pár lidí jsou horníci a geologové, kteří strávili tu volnou hodinku bez kamarádů z první skupiny bezuzdným chlastáním v kiosku? My taky ne.

„Cyve Karle, tak jsme tady!“ zdraví se s průvodcem skupinka chlapů, který vypadaj přesně jako to poslední, co vymetete z festivalu Brutal Assault. „Jé, neska s náma půjde i mladá pani a dětičky, škyt!“ Tak to je většinou to poslední, co chcete slyšet při vstupu do podzemí před tím, než se za váma zamkne festovní zámek na vstupních mřížích.

Karel ale vypadal přesně jako starej hornickej trol a měl situaci pod kontrolou. Zkušeně mě otipoval, že to dáme. A dali jsme to nakonec mnohem líp než klasickou turistickou trasu.

Kluci byli totiž profi jeskyňáři a jak jsem z kontextu pochopila, párkrát už mu tady pomáhali zpřístupňovat chodby. Tím pádem se prohlídka změnila spíš na návštěvu u Karla doma včetně míst, kam většinu návštěv neberete. „Kuci, deme bahno!“ Suneme se úzkou postranní chodbou mimo návštěvní okruh, kde nám Karel ukazuje jeskynní houby (vlasy panny Marie) a hromadu šutrů, se kterou potřebuje pomoct. Kdyby nám rozdal lopaty a kýbly, jdu do toho.

Vlasy Panny Marie. Vlastně nevím, jestli jí to lichotí.

Karel taky naštěstí netrpí zbytečným gentlemanstvím, takže jsme se s Čičman bez reptání táhly za nadšenýma klukama ve dvaceti číslech podzemní vody za jeho bodrých komentářů. Kromě faktu, že nemám holiny, jsem litovala už jen toho, že se přes zával nešlo dostat do tajný malachitový jeskyně, ve který měli Němci tajnej sklad zbraní. Vždyť vám to říkám, prostě absolut Sudety.

Štola Mariahilfe,
Karel, kluci a děti někde v temnotě.

Po návratu jsme zastihli Dášu se ségrou, načatým Sklepmistrem a trpaslíky na zahradě. Radši jsme rychle zapadli, aby její rentgenový oči nedetekovaly mokrý boty plný jeskynního bahna. I když. V tomhle slušným městě prošpikovaným štolama a kamerama už to Dáša stejně musela vědět.

21 komentářů:

  1. Tý jeskyně je škoda... Kdyby se tam tak chtěla najít bedna a v ní pěkně ve voskovanym papíře poctivě zabalená, kolomazí umaštěná FG42... to by byla pohádka jak od Hrubína! O:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohuzel, co tam bylo, to se pry odnosilo a nekdy v 50.letech uz tam ten pruchod nebyl. Pry se resi s Banskym uradem povoleni k novemu prokopani, ale komplikuje to fakt, ze jsou tam podle pametniku vsude vyryty svastiky. Mozna maji tyhle veci fakt zustat pohrbeny.

      Vymazat
    2. Vyrytý svastiky to komplikujou?
      Ty hele to už zní skoro jak námět na horor :-D
      ...nebo nějakou kontrafaktuální historickou novelku, co by hodně stavěla na tom zaujetí okultismem, kterej tehdy mezi náckovskejma šajbama docela frčel... :-)

      Vymazat
    3. Vyryty svastiky komplikuji prorazit chodbu do sine, ktera bude vypadat jako propagace nacismu a neni to tedy to pravy orechovy, cim by ses mohl pochlubit navstevnikum. Nic magickyho v tom nehledej. Ma to bliz ke kauze Turek, nez k novy legende a la Hagen:)

      Vymazat
    4. Nó...to asi nevadí. Ono to už je stejně docela vytěžený. :-D

      Vymazat
    5. Tak to se přiznám, že nevim. Ale jako námět všelikejch nervydrásajících spektáklů to jednou provždy vyždímala herní série Wolfenstein. :-D

      Vymazat
  2. Já jsem taky ze Sudet, ale u nás ty Sudety byly úplně jiný. Takový plný slunce, moderní a půlzující, jak to za socialismu na maloměstě v děštivým koutě republiky jen šlo. Oprýskané baráky tehdy byly všude, u nás ještě s nápisama z 68, které sice byly řádně zamalovány, ale po těch letech to zase vylezlo a nikdo už to neřešil, snad aby se nepodřekl, že to vůbec vidí. Ve městě bylo několik továren, takže se jezdilo narvanejma autobusama do práce. Spíš jak z českejch komedií s Kopeckým a Janžurovou.

    Ty tvoje Sudety jsou spíš jak Deep South z fotek Sally Mann. Člověk má chuť tam bejt, i když v mlze a oprselým listí, mezi rozpadajícími se domy, nejspíš narazí na německé/konfederační vojáky, co umřeli jen napůl, ale teď hledají nějaký klidný místo.

    Ten Dagmařin barák s těma cerepetičkama mi připomíná Skleněný zvěřinec od Tennessee Williams, kde jsou skleněná zvířátka jediná zábava zakomplexované, kulhavé sestry latentně homosexuálního hrdiny. Obě děti uvadající bejvalé jižanské krásky a věčně nepřítomného alkoholického otce, obchodního cestujícího. Dagmar je vedle nich vzorem optimismu a činorodosti. - Šmírování a drby, to je přeci jedna ze základních životních potřeb. Takovej Basic instinct pro seniory.

    Na výzdobu jak z ostrova panenek bych asi objednal kontejner a vozil to do něj kolečkem. Úplně slyším, jak to nabírám lopatou a ta drhne po cestě. Vyvezl bych to někam na smetiště, kde by se nejživější kusy postupně přivtělovaly k děckám, co by tam chodily na vyzkumy a byl by z toho pěknej okultní seriál. První příběh by mohl být o čerstvé puberťačce, co si domu přinesla africké sošky s erekcema a co z toho vzešlo.

    A dům bych nechal radši vysvětit. Dagmar je možná veselá, ale může být depresivní démon, co se hraným veselím jen snaží ukolébat potencionální hosty v jejím Hotelu Sudetofornia, kterej pak nejde nikdy opustit.

    Zato ta část s podzemím je pro mně děsivá. Nedávno jsem viděl v TV záběry prastarý jeskyně, sice velký, ale při pohledu, jak se vyzkumník souká malým otvorem u země, mě mrazilo v zádech. A to tam původně lezli neandrtálci, kteří prý byli jinší vazby než Schwarzenegger.

    A.P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás to taky někdy bylo jak z normalizačních komedií, to zas nebyly celej rok jen deep dive Dušičky.

      Ten Tennesseeho motiv znám jako povídku Portrét dívky ze skla, je to ono, že jo? Píše tam o ní jako o své sestře, beznadějně out pro celý extrovertní konkurenční svět, zavřené ve svém pokojíčku křehkosti. Je to asi moje nejoblíbenější v celým tom povídkovým souboru. Jen teda zrovna paní Dagmar je na opačném spektru žen - těžce průbojná, ukecaná a prudce heterosexuální

      Jo a v noci by osamělé řidiče stopovali ti oživlí andělíčci. Lepili by se jim na čelní sklo a lezli přes okýnko do auta. Existuje vlastně nějakej horror o invazi andělů? Vysvětit určitě. Třeba by to pomohlo i v tý štole.

      Tahle štola měla taky malý průlezy ještě ze středověku, kde rubeš ručně každej kousek roky. Ty výzkumnický práce mi připadají ještě docela ok, protože lidi okolo toho jsou fakt nadšenci. Spíš je tísnivá představa, že tam dřív takhle kutali už malí kluci, právě díky tomu, že se vešli všude a byla to nejlevnější pracovní síla.

      Vymazat
    2. Horor o invazi Andělů, říkáš...?
      Horor to vyloženě není... Ale zas tak daleko k němu nemají Weeping Angels z Doctora Who.
      https://en.wikipedia.org/wiki/Weeping_Angel

      Vymazat
    3. Já jsem ten Portrét dívky ze skla neznal, ale podle toho, co o tom píšou je to přesně ono. V obou případech psal o svý sestře.

      Jen v tom Skleněným zvěřinci nahradil psychické problémy kulháním. Celý to je o tom, že se nedokáže bránit všem těm věčným drobným útokům, který dělají peck order a hierarchii, a než by zažívala věčné, i když napohled drobné, ponižování, tak se radši utíká do vysněného světa, kterej zvládá.

      Takhle zvenčí to vypadá, že rodiče zanedbali její výchovu a místo, aby řešili, že se jí posmívá spolužačka, tak řešili, jestli má vypíglovaný oblečení, jí všechno správným příborem ze správnýho talíře a nedává lokty na stůl. Kdo by si pak radši nepovídal se skleněným medvídkem, kterej aspoň nemá blbý poznámky.

      Ve skutečnosti ovšem Tennesseeho sestře udělali lobotomii stejně jako Rose Kennedyový (jakoby v něčem vadilo, že je hezká holka trochu hloupá nebo schizo). Jmenovat se Rose bylo v těch dobách v USA asi dost nebezpečný. Mengele aspoň nepředstíral, že se sešíváním dvojčat snaží zlepšit jejich život.

      Jak tankovitě průbojná paní Dagmar k těm všem cerepetičkám přišla? Ona imaginání kamarády přeci k ničemu nepotřebovala. Není to kořist od všech poražených introvertek? Něco jako vzácné obrazy, koberce a svícny šlohnuté po Evropě Goeringem plus zlatý zuby vyrvané z neárijských úst... ale na rozměru zádumčivého maloměsta ze Sudet?

      Andělé jsou z definice dobré bytosti, ti žádné invaze nedělají. Jen jak píše Galahad, ti, co jako andělé vypadají, ale povahou jsou jiní.

      Ale přeneseně, když by anděl bylo jen ironicky a znamenalo by to všechny ty dobroserské sluníčkáře, komunisty a třeba greendealové ekology, tak to by byl ovšem děsivý horor. Zvlášť jestli by po "Invazi Andělů" přišel díl "Vláda Andělů - utýráni Dobrem".
      ---

      V Anglii takhle kutaly (uhlí) i malé holčičky, protože chlapečkové se moc báli. Ty holčičky se asi bály ještě víc, ale bály se i těch, co je tam posílali a tak byly poslední v řadě a Černý Petr byl jejich.

      Jednou jsem viděl vnitřek římského akvaduktového tunelu, na zdech stopy po cepínu, kterým to kutali. Týdny a měsíce v podzemí, jen za světla kahánků, mlátíš do skály. Najednou to 8 hodinové sezení u korporátního PC nevypadá tak hrozně.

      A.P.

      Vymazat
    4. Galahad: Weeping Angels u mě budou mít jednou čestný místo na poličce - hned vedle Anabelle.

      AP: Tyjo, o tý lobotomii Tennesseeho setry jsem nevěděla. To je mrazivej konec příběhu o křehkých skleněných figurkách. Nedávno jsem viděla nějakej krátkej prolobotomy dokument někdy ze 40. let, opatřený titulkami. Bylo to takový to klasický before-after. Uzavřená, zádumčivá, nechce spolupracovat. A pak after: Podává předměty, usmívá se a na žádost zamává do kamery. Jestli se dělala loboška i jen kvůli tomu, že byl člověk introvert, tak bych šla pod Freemanovo kladívko raz dva. Taky v sobě mám kousek té křišťálové sestry - něco, s čím se rodina nechlubí.

      Myslím, že geneze figurkománie paní Dagmar má kořeny v tom, že má hrozně moc dětí, vnoučat a kejmošek. Holky figurkářky se v tom rády podporujou a využívaj všech možných svátků, Vánoc, narozek a dne matek, aby vzájemně rozšiřovaly své sbírky a tím i dosah kultu. Z toho bystrý pozorovatel může snadno odvodit, že paní Dáša bude někde poblíž vrcholku celé téhle pyramidy, něco jako zasvěcená kněžka sádrového polyteismu.

      To si nevybereš. V korpoši tě klepne pepka na ucpaný žíly cholesterolem. Dětský horníky by kdejakej pediatr pochválil, jak byli celej den pěkně v pohybu a nekřivili si páteře nad mobilem. Možná se to znova zavede, jen za to rodiče budou platit majlant za silový tréning. Snad na to budou přispívat pojišťovny.



      Vymazat
    5. Vzhledem k jejich povaze je to bezesporu velmi odvážný krok... :-D
      A vůbec - nemáš někde v okolí sochu? Běž se mrknout, co dělá. :-)
      ...ale až budeš u ní, nemrkej...

      Vymazat
    6. Ten domuntární film zní jak ty filmy pro Červenej kříž, co natočili v Terezíně. Člověk to pak mohl šťastně hodit za hlavu, že je to v pořádku (jak v Globusu).

      Někteří terapeuti vysvětlovali alespoň nějaký schizofrenie jako reakci organismu na disfunkční prostředí. Např. synáček "vidí gorilu" protože tatínek je tak trochu alkoholik, ale nesmí se to říct.
      -----

      Už jsem chtěl napsat, že já bych si nikdy žádnou figurku nekoupil, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem si vlastně jednu chtěl koupit. Asi 10cm vysoká křišťálová figurka baletky od Swarovskyho. Dost připomínala něco, co jsem před tím napsal. Jen mi to přišlo drahý. Ale jinak mě u nich nic dál nezaujalo.

      Takže mi asi chybí nějakej ten figurkovej gen.
      ------

      PS: A není Dagmar takhle dobrá jen po povedený lobotomii? Třeba je to jen bejvalá introvertka.

      (Napadlo mě, že by se mohl dělat takovej package. Zvetšení prsou, napícháni rtů a lobotomie. A package cool: Zvetšení prsou, napícháni rtů, lobotomie a 5 kérek aspon 30 cm2 dohromady.

      ----
      Na ucpaný cévy je prej třeba vynechat cukr, bílou mouku a rýži. Že to cholesterol zamázne má bejt přirozený, ale cukry ty cévy napřed rozdrásaj.

      Každá správná základka bude mít brzo vlastní důl. I některý soukromý školky. Montessori charcoal pit nursery. Budou tam takové laskavé povzbuzující tety, jako Lady Diana a budou povzbuzovat. "No pane jo, další tunička uhlíčka Toníčku, no tobě to dneska jde. Tak ještě jednu, uvidíme, třeba se ti dneska povede nějakej rekordíček. Napřed si pěkně ochrchlej uhelnej prach z plic a vyflusni to támhle do rohu. No vidíš jak je to velká koule. Takhle velkou kouli si Charles nikdy neodflusnul, takovej to byl slabinger parohatá."

      A.P.

      Galahad

      V Interview s upírem byla socha, co se dívala po okolí. Ale dál tu myšlenku nerozvinuli.

      A.P.

      Vymazat
    7. No... tak v Doctorovi Who právě docela jo... Těch pár dílů, ve kterých se Weeping Angels objevily, je docela mrazivejch.

      Vymazat
    8. AP: Já měla skleněnýho pejska, když jsem byla malá. Nejdřív mu upadl ocásek, pak nožička a pak už vyloženě řezal. Taky nemám skleněný gen.

      To je možný, že měla tu lobošku indikovanou kvůli introverzi. Pak se to vymklo kontrole. Pro mě byla hormonální lobotomie puberta. Pár let jsem byla extrovert a taky jsem to přeháněla až na doraz.

      Uhelná školka je cool. Taky by mohli bejt malí svářeči a malí těžaři. Mezi jednotlivýma školkama by pak byly jednou za rok závody v dětský práci. A všude by byli nástěnky s dětským dělníčkem měsíce: Toník, 4 roky: Neváhal obětovat 2 články ukazováčku, aby vytáhl rekord naší koksovny a zvedl plán příští pětiletky na 125 %.

      Strašidelný andělíčci by pak byly děti, který u výkonu svého zaměstnání přišly o život. Měly by pomníčky na pozemku školky hned vedle klouzačky a prolejzaček.

      Vymazat
    9. Ti strašidelní andělíčci mě nějak zaujali.

      Hned jsem si představil, jak v noci poloprůsvitní lezou po prolejzačkách, honí se, tlumeně se smějí a vejskají a někteří visí hlavou dolu a pitvoří se. A ještě jsou vedle na houpačkách. Ty se pořád trochu houpou. I ve dne, když na nich nikdo není. A někdy jsou slaboulince slyšet šepoty, smích a výkřiky.

      Občas je i ve dne vidí nějakej malej Danny nebo Žmur a hraje si s nima a oni mu našeptávají, ať si s nima přijde hrát i v noci. Navěky.

      A v pískovišti děti nalézají skleněné figurky dětí se svářečskou helmou, sbíječkou, trámem, cihlama a tak, ale jen ty tlačené, ne ty tvarovaní nad kahanem. Dospělí tam nenajdou nikdy nic. Možná kostičky, ale dělají, že je nevidí.

      Pomník vypadá jak balvan a pod ním rozdrcená hornická mimina od Černého, nikomu se to nelíbilo, ale prosadili to jako modernu v děsivém stylu denverského letiště. Pod parkem býval prý sudeťácký hřbitov. Prý.

      Já moc na to introvert-extrovert nevěřím. Jeden vysokoškolák přišel při nehodě o nohu, začal se stranit lidí. Profesor, co měl u studentů velkou autoritu, to narafičil tak, že ho zahrnul do skupiny "my invalidé" a kluk to přestal řešit a začal zas normálně komunikovat.

      Holka si celej život byla nejistá ohledně svejch prsou. Pak se jí jeden sochař zeptal, jestli by mu stála modelem na bustu a nejistoty byly pryč.

      Náš spolužák pořád musel poutat pozornost a pak zpětně přijdeš na to, že kecal (protože si myslel, že sám za sebe není dost dobrej.)

      Měl ten skleněnej pejsek jméno? Jako tak tříletej jsem položil mou milovanou lokomotivu (jednobarevný výlisek z plastu) na kamna a ono se to tam okamžitě začlo tavit. To bylo extrovertního řevu. - To jen, že osud pejska nemusel bejt lepší, ani kdyby nebyl za skla.

      A.P.

      Vymazat
  3. Heleď ba ne, já myslím, že figurkomaniakem se musíš už narodit, takže jsme snad celkem slušně imunní :-) A co se té prohlídky týče, to muselo být skvělý. Víc takových podpultovek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslíš, že se s takovou poruchou někteří lidi už rodí? Když o tom tak přemýšlím a dívám se na Čičmaninu plastovou stáj se spoustou koníků, tak... asi jo!
      Podzemních podpultovek bych rozhodně ráda víc. Jen je škoda, že to člověk neví dopředu a nejsem ani člen hornických a jeskyňářských spolků, které mají exkluzívní přístupy.

      Vymazat
  4. Na takovém slušném městě to musí být radost. Zlatá neslušná Praha!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady by chudáka Dášu ty kamery úplně pohltily!:)

      Vymazat