Rumunsko II.: Diplomatické styky s domorodci

Než jsme se vydali na cestu do Rumunska, zvali jsme se s Milým navzájem několikrát na pivo, kde probereme a do detailů naplánujeme celou trasu. Se samotným chozením na pivo nebyl žádný problém. Ten nastal pokaždé až pozdě večer, kdy jsme zjistili, že jsme si celou dobu se zaujetím povídali – jenom ne o tom, co je potřeba zařídit, co přesně chceme vidět a kudy se tam dostaneme.

„Ále“, mávli jsme pokaždé bohatýrsky rukou, „však budeme mít půjčené auto a spoustu nápadů!“ Půjčené auto a spoustu nápadů jsme měli samozřejmě taky, z toho zdaleka ne všechny byly skvělé a pouze malá část z nich měla aspoň nějakou spojitost s realitou. Vzdálenosti v Rumunsku jsou velké a času bylo málo. Jedna z našich představ byla cesta do Piatra Vrancea, malého pohoří na naší trase k deltě Dunaje. To je přesně ta část, kterou kartografové dřív váhavě zaznamenávali jako hic sunt leones. Dodnes tu není k dostání podrobná mapa a pokud se zde domluvíte nějakým cizím jazykem, bude to maďarština. V místním penzionu, kde jsme byli jedinými hosty, to tedy byly i naše velmi skromné základy italštiny. Hoteliér je totiž původem z Neapole a sem se přestěhoval za svoji láskou, jak nám líčil při otevírání láhve místního výborného muškátu. „A potom se nám nerodily děti“, uzavřel vodopád staccato nasekaných slov zdviženými prsty a posunkem někam pod kolena. Popravdě je ale stejně pravděpodobná varianta, že přijel za svoji sestřenicí, která má tři malé psy.

Podobně to bylo totiž i s pastevcem, kterého jsme potkali druhý den na výletu po kopcích. Sedíme si to tak zrovna na trávě a chystáme se svačit, když k nám přiběhne ovčácký pes. Na to, že to měl být ostrý hoch, který překousne vlka vejpůl, k nám sice vrazil jako příšera z blat, ale potom si vedle mě lehl, nesměle mi olízl nohu a somroval svačinu jako kterýkoliv jiný mlsný pudl v parku. Dalo se očekávat, že ovčák k někomu patří a než jsme se nadáli, za plotem se ukázal nejdřív černý klobouček a potom i jeho majitel - stoletý pastevec. Zde je přepis konverzace, která mohla probíhat zhruba nějak takhle:

Milý: „Já jen domažu chleby, jdi to s ním prosím tě vyřídit“

Psice: „Dobrý den. Snad nevadí, že sedíme tady za plotem. Je tady krásný výhled. Dáme si jen svačinu a zase půjdeme dál“

Pastevec (nevěří vlastním očím): „Srandovnější lidi by pohledal. Jak jste se tady octli? A to víte, že mám tam dole bejka?“ ukazuje směrem k dolní ohradě.

Milý: „Nechytil jsem ani slovo. Co myslíš, že říká?“

Psice: „Asi nám ukazuje, jak má velké pozemky.“ „Ano, máte opravdu krásnou a velkou zahradu, právě proto jsme se tu zastavili.“

Milý: „Dá si s námi chleba se sýrem?“

Pastevec (otírá si pod kloboukem čelo a pak rezignovaně mávne rukou): „Hele, já už nevím, jak vám to mám vysvětlit děcka. Tam dole je bejk a dovede bejt fakt nasranej. Jednou nabral starýho Gejzu, že si tejden nesed. Povídám vám zmizte vocáď, než si vás všimne.“

Psice k Milému: „Ukazuje si na zadek a smutně vrtí hlavou. Rád by tady s námi poseděl, ale má ještě moc práce. Nojo, už to tam v dálce vidím. Asi musí jít dolů podojit tu jalovici, co mu tam tak zuřivě bučí, že má plný vemeno. Ta kráva je už tak zoufalá, že běží sem nahoru, když ho uviděla…“

Psice k pastevci: „Tak to my vás nebudeme zdržovat od práce. Na shledanou pane pastevče!“

Milý: „To je neuvěřitelný. Ta kráva ale dovede rychle běhat!“