Rumunsko I.: Odežeň ty krávy!

Varování: Tento turistický průvodce je z velké části zavádějící a autorka nenese žádnou právní zodpovědnost za případné finanční a emoční újmy, průjmy a úrazy, natož pak nechtěná těhotenství a úmrtí, pokud se na jeho základě rozhodnete odjet na Balkán.

Rumunsko je země přetékající mlékem a strdím, pokud nejste příznivci hromadné turistiky, ačkoliv to mléko může v místních podmínkách rychle zkysnout a zkvasit. Zvlášť když jste náchylnější na přívětivost personálu, dochvilnost, nebo prostě jen naivně spoléháte na to, že se s někým vůbec nějak závazně domluvíte. Velkou výhodou je dětství strávené za socialismu, protože právě Rumunskem vede červí díra, která vás bez pardonu vyklopí o dvacet let zpátky. Mnohé prodavačky budete sice obtěžovat úplně stejně, jako když jste tenkrát stáli před kasou s Vitacitem a hrstí plnou drobáků, na druhou stranu přes Bukurešť už i sem proudí evropsky konzum v jeho nejhorším pojetí: fast food, fast fashion a obrovské labyrinty hypermarketů, kde nezbývá, než se těch nasraných prodavaček pokorně zeptat na cestu ven.

EU je ale samozřejmě hlavně penězovod. S místním rázovitým pojetím evropských grantů jsme se setkali hned druhý den v Colti. Colti je maloměsto na konci kratší zajížďky mezi Bukureští a Brašovem. Nechali jsme se začátečnicky poblouznit protřelým píárkem na netu, které slibovalo muzeum jantaru a jedny z nejstarších křesťanských památek v Rumunsku vůbec.

Samotná cesta do Colti dávala tušit, že jsme minimálně na stopě jantarové komnaty, protože je vražedným koncentrátem všech lokálních dopravních překážek, které dohromady zapříčiní, že je padesátikilometrová cesta náplní celého božího odpoledne. Koňské povozy, které tady najdete všude včetně hlavních tahů. Znuděně se vlekoucí osamocená stáda krav, z nichž se vždy jedna alfa kráva cítí být povinována úmyslně prodlužovaným zíráním do okénka, případně močením na nárazník. Jako test pozornosti občas vozovka znenadání zmizí a drkotáte přes kamení, nebo si to prášíte lesní cestou lemovanou hovny místo patníků. To vše na pozadí chalup vyspravených vším, co silnice vyplaví (tady začíná paralela se socialistickou vesnicí 80. let), střídanými  disneyovskými zámky s pozlacenými věžičkami cigánských baronů (konec paralely Vesničko má středisková, začínáte se cítit jako při sledování Popelky za vydatného uzobávání lysohlávek).

Když po několika propocených hodinách přijíždíme do Colti, nad rozebraným traktorem se tyčí uvítací cedule EU. Na náměstí vykotlanějším než řídký chrup místních staříků stojí omlácený kostel, omlácená hospoda a čistě bílá budova informačního turistického centra, zastrčená jako vyžehlený kapesníček v klopě poblitého saka. Před hospodou sedí pár domorodců a mlčky tahají z cigarety v koutku, prsatá číšnice si nevěřícně prohlíží naše vypůjčené auto s bukurešťskou značkou a v pangejtu u náměstí spí chlap na kole. (Buď usnul dřív, než to položil, nebo je to zdejší opatření proti krádeži). Informační centrum je zamčené, patrně z důvodu, aby do něj místní zbytečně nenašlapali bahno a slepičince.

Z domu, který věrně připomíná národní výbor, vychází žena v šátku. Okamžitě se po ni vrháme, protože vypadá jako nejdůvěryhodnější osoba široko daleko. „Dobrý den, hledáme muzeum jantaru“, hrneme se, ale tím si paní jen vyplašíme a ukročí zpátky do dveří. „No englese“ odpoví, potom ukáže posunkem na rohožku, ze kterého usoudíme, že přijde někdo, kdo nám předá požadovanou informaci. Paní se ještě se jednou ujistí, že budeme na svém místě, než před námi dveře definitivně zabouchne. Poslušně čekáme a pěknou dobu nikdo nejde, než se dovtípíme, že se tato situace v dohledné době sama o sobě nevyřeší. Obejdeme tedy vísku ještě jednou sami a objevíme zapadlé muzeum jantaru – shodou okolností také zamčené a kromě toho další zánovní cedule EU, které nás směřují po prašné cestě za vesnici na Amber Road.  

Víte, v okamžiku, když už vás někam posílají turistické ukazatele, máte prostě nějaké očekávání, to se na vás nemůže nikdo zlobit. Nějakou naději, že jste do té zaprděné díry nejeli přes čtyři hodiny úplně zbytečně. Prostě se vám nemůže nikdo divit, že jste malinko rozčarovaní, když cedule kilák za vesnicí končí a nezačíná tady vůbec nic – jen odpadky na konci cesty zhoustnou, stejně jako zelené husince na vašich podrážkách.

Cestou zpátky se změní jediná věc, ožrala na kole se probral, sedí v příkopě a přátelsky na nás kyne zmačkanou plechovkou od piva. Oproti čerpání grantů v Česku to mají Rumuni prostě trochu víc na háku, ale efektivita vynaložených prostředků určitě není jen čistě náhodná.

Příště: Jazyková úskalí rumunštiny. Napadeni ovčáckým psem a zvídavým pastevcem. Z hor přes deltu Dunaje k moři a zpátky do Bukurešti za dětskými čichači ředidla z kanálu.