středa 6. února 2019

Pojďte paní, budeme si hrát


Na cizí paní

Občas si s Čičman hrajeme na lidi. To je totiž největší rozdíl v hraní si s malým klukem. Se Žmurem jsme si v jeho pěti letech hráli na služebnu požárníka Sama. Stavěla se z Lega a v ideálním případě vypadala pokaždé stejně. Já jsem byla hlásič požáru – představte si mě jako dvě kostky, ze kterých vylezl papírek s časem a mapou požáru. Taky jsem byla automatem na sušenky, policejní sirénou a jen občas mi Žmur svěřil oživenýho panáčka, většinou zloděje.

Čičman po mě od začátku vyžaduje reálné 3D postavy. Princeznu Annu, otrávenou prodavačku v supermarketu, budoucího syna Martínka, věštkyni Jolandu, nebo zapomnětlivou babku s jezevčíkem. Mentální jóga!

Takže když spolu jdeme na vlak, ani mě s tímhle požadavkem na novou vedlejší roli moc nepřekvapí: „Mami? Mohly bychom si zahrát, že se neznáme? Já bych chtěla taky jednou cestovat sama jako dospělá.“

Tak určitě. Ale vy se bohužel neproměníte v cizí paní, co si zavýskne a zavolá Houbičovi, jestli jde na drink. Místo toho se proměníte ve stalkera, kterej jde sice na první pohled sám, ale ve skutečnosti se drží na dva metry přilepenej očima na pětiletý holčičce, co si se spokojeným výrazem běžně-cestuju-sama vykračuje po nástupišti. Když se zastaví, zastavíte se taky a nenápadně se hrabete v kapsách. Když jde rychle, běžíte a nadáváte si, k čemu jste se to zas nechali ukecat.

Ve vlaku si sednete tři sedadla od ní a snažíte se laserovým pohledem proskenovat spolucestující. Tak kdopak tady vypadá jako pedofil? Kdo z nich by ji mohl unést? Samozřejmě nikdo, protože největší úchyl, co se podezíravě rozhlíží okolo a rád by se cizí holčičky zmocnil, jste široko daleko jenom vy.

A víte, co je v tomhle okamžiku nejvíc nespravedlivý? Když vám pípne mobil a dřív, než stihnete odpovědět, vám cizí holčičku přivede s vyčítavým pohledem průvodčí a všichni zainteresovaní cestující okolo se na vás po zbytek cesty koukají přes prsty jako na chladnokrevnou bestii.

Už si nikdy nebudu nic myslet o matkách, co si nepřejí být obtěžovány dětmi a místo toho zírají do mobilu! Amen.


8 komentářů:

  1. Máš pozoruhodně nápaditý děti... "Já bych chtěla cestovat sama jako dospělá." mi ještě žádný z mejch neřeklo. Asi tušej, že by se to nesetkalo úplně s pochopenim :-)
    ...moje projeví občas zájem si samostatně tak třeba oloupat jablíčko... Nezní to nijak dobrodružně, ale i u toho se dá užít spousta legrace.

    OdpovědětVymazat
  2. No, Trudi vyjádřila přání být dospělá už ve třech letech. "Mami, já si tady na hžišti ještě chvilku pohlaju a pak pšijdu domů, jo?"
    Tak jo. Probíhalo to naprosto stejně. Schovala jsem se za strom a pozorovala. Ale projevila jsem velkou dávku odvahy a fakt ji nechala. Obešla všechny "atrakce", pohlála si a vydala se k domovu. Není to nijak daleko, ale přechází se ne úplně frekventovaná ulice, u které se pečlivě rozhlédla!!! a v pohodě došla domů.
    Mám pocit, že tak velká dávka důvěry a zodpovědnosti tak brzy na ni měla formující vliv, víc si věří, že něco dokáže (ve smyslu někam dojít, něco koupit, někoho se zeptat, tak nějak si poradit). A na mě taky - to uvědomění, že děti hodně podceňujeme a svým strachem nevědomě zneschopňujeme.

    OdpovědětVymazat
  3. Když přišel průvodčí, mohlas hrát tu "zapomnětlivou paní s jezevčíkem" :- )a mohli jste pak ještě ve vlaku hledat toho jezevčíka!
    Ale uznávám, že do toho bych se pustila jenom, kdybych měla za zády několikačlennou partičku kamarádů, co by do toho šli taky.

    OdpovědětVymazat
  4. Galahad: To rozhodne, jestli si k tomu bere steakovej nuz;)

    F.: Jo, to je dobry! A mas pravdu. Mozna je vhodne poridit si v pravy cas balonak, umely knirek a dat tomu volny prostor.

    Liska: Jooo! I to vesteni osudu z jizdenek by nebylo marny!

    OdpovědětVymazat