Závod ledních víl

„K čemu vám bude, když budete umět bruslit?“, zodpovídám dotěrné otázky dětí cestou na kluziště. „Co to je za otázky? Vzpomeň se na Elsu z Ledového království“, poradím Čičman.

„A ty na Jardu Jágra“, obrátím se ke Žmurovi. „Jágr?!“ zopakuje s despektem Žmur. „Jo, ten chlápek, co prodává žvejkačky“, dodám dotčeně, protože tuším, že bruslení se u Žmura moc nechytne. Rozhodně ne na první pokus.

Padají strašně. Oba. Za první půlhodinu je to tak široká paleta pádů, že byste z toho natočili speciál skryté kamery. Padají formálně na zadek, ale občas prosviští vzduchem jako klan létajících dýk a narazí se o mantinel o nezvyklé části těla.

A teď se pozná, kdo má načteno z archívu. Kdo má, tak si vzpomene na krátké působení pětileté Psice v dětském akrobatickém oddílu na Maloměstě. Krev, pot a slzy utíraný do rukávu trikotu, co máma přešila na stroji ze svých starých plavek. Na závodech jsem skončila poslední a jako cenu útěchy jsem dostala připínací odznáček s bruslema, zatímco holčičky na prvních třech místech plyšový medvědy s mašlí. To mě spravedlivě dosralo, a jak všichni kromě mý mámy a trenérky empaticky pochopíme, odznak jsem rozdupala bruslí a propukla v hysterický pláč, posmrkala si trikot a ve velkém finále jsem byla potupně odtažena z ledu (a jak znám socialistické metody výchovy, nejspíš mi za tu ostudu nejspíš jedna přilítla v šatně).

Řekli byste, že s takovou mírou outsiderovství musím být aspoň skvělá učitelka, ale já a děti jsme o mně místo toho s překvapením zjistili, že jsem netrpělivá hajtra. Žmur to po hodině odmávnul s tím, že bruslení v souvislosti se změnou globálního klimatu stejně není dovednost, se kterou by lidé v jeho věku měli ztrácet čas. Čičman byla jiná. Zatvrzele se naučila aspoň chodit po ledu dokola.

Na příští bruslení už tedy jdeme jen my dvě a brzy ráno. Nejsme samy. Na ledě jsou dvě černošky, děda a pár tatínků s malýma holčičkama. Všechny se synchronizovaným chvěním nohou pomalu posouvají okolo mantinelu a Čičman před nimi klape jako poník v cirkusu. Se zbytkem lidí, co nejsou Elsa, si uvědomíte, že tohle je příležitost.

Jako první ji chytí za pačesy děda. Rozjede se a vysekne přede mnou odvážnou otočku, za kterou by nešel domů v kabátu z ostudy ani Wayne Gretzky. Odrazím se od zoubků, překládám a pozadu vletím mezi dva tatínky, co zabrzdí rychlojízdu před mantinelem tak prudce, až se poník, formace princezen a černošky s leknutím na chvíli zastaví, než si zase povytáhnou čepice nad oči a pokračují ve své slow motion projížďce. Chvíli pronásleduju v ďábelském tempu Wayna, chvíli si jedu obloučky pozadu, a když už jsem krůček před rozhodnutím vyzkoušet si skoky (a vyrazit si dech, nebo zuby, zase si nemyslete, že úplně postrádám sebereflexi), tak vyhlásí údržbu ledu. Děti si nás rozeberou a odvádí na lavičky. Wayne na mě zamává na rozloučenou.

„To jsme si krásně zabruslily, viď?“ shrne ten sportovní zážitek Čičman. „Viděla jsi, jak jsem dojela jako první v našem závodu ledních víl?“ I přes tu drásající bolest zkrvavených kotníků a jelito na boku mi konečně došlo to, co jsem nepochopila v pěti. Bruslení není o žádný podělaný technice. Je to o snech!