Zrzouni

Skoro byste řekli, že se to v mrazu nemůže stát. Ale některý věci, třeba domácí nanuky, nebo mrtvoly vašich nepřátel, tuhnou posraně pomalu!

Pokud bydlíte blízko parku, tak dobře víte, že jsou zrzouni pouze jedním z poddruhů říše psích výkalů. Dokonce nejsou zdaleka tak rozšíření, jako hnědáci, kterým ubírá na síle zácpa a výběrové granule rozmazlených pražských čoklů.  Zrzouni jsou svatý grál.

Přírodní produkty opravdových potomků vlků. Ti k večeři nežvýkají sušené býčí penisy a vitamíny na pěknou srst. Rozsápou na cucky mopse v károvaným svetru, koženou peněženku italskýho turisty a sáček s odstříkaným mlékem, co někomu vypadl z kočárku. A pak v parku nakladou hovno se superschopností změnit vaše zaběhnuté trasy tak nenápadně, že to považujete za svůj vlastní super nápad.

„Dneska bychom mohli jít do školky přes park“, navrhla jsem Čičman.

„Čemu se směješ?“ ptám se pod ptačím krmítkem (Jak rafinované! Hovno vás právě donutilo zvednout zrak mimo minové pole.)

„Lekla jsem se, že jsem šlápla do toho obřího oranžovýho hovínka, ale tos byla ty, mami!“

Zrzoun na cestě pod vaše nohy.
Rexíku, díky za dnešní ráno!