Osobní obludy, démoni a hoaxy…od osmdesátek po současnost

Naše školní družina měla v maloměstským parku hřiště, vymezený prověšeným plotem s ostnatým drátem nahoře. Nejspíš proto, abychom nezdrhli, ale nám děckám se tenkrát zdálo, že to opatření slouží k tomu, aby nám na hřiště nelezl Zubatej Zabiják, kterýho podle svýho vlastního svědectví aspoň jednou viděl úplně každej z nás.

Zubatej zmuchlal a hodil do křoví u hřiště obal z pevného podpalovače PePo, když chtěl ty nejodvážnější z nás upálit.

Pravidelně se schovával za lávkou u potoka a sledoval nás, shrbeně a trpělivě, když jsme šly s holkama čůrat.

Žil ve vybydleným baráku a ohryzával si vlastní ruce, pokud ten den v parku neulovil ani jednoho psa.

„Prosím tě, a ty tomu věříš?“ smála se mi máma a odsekla nožem špičku banánu k svačině. „To si vždycky odkroj, protože může být nakousnutej od hada, nebo pavouka“, obhajovala to ta stejná máma, který připadal Zubatej z parku jako úsměvná historka.

Zpětně mi připadá, že bylo celý moje dětství jedna velká ořechová slupka plná báchorek mezi nebem, zemí a Stephenem Kingem. Stačilo ji rozlousknout a měli jste týden co dělat, abyste ze sebe tu hrůzu nějak vydrhli. Zubatej Zabiják přitom byl ještě celkem neškodnej strejda, co se naštval, jen když mu v mražáku došly pytlíky s dětskýma stehýnkama, nebo policajti našli jeho sbírku psích známek. Hráli jsme si na válku a koncentrák. A sem tam se stalo něco fakt děsivýho. Je těžký nevěřit divným věcem, když v noci na zahradě poblíž dědova domu podříznou starou babku kvůli stokoruně a váš soused při kopání základů na bazén narazí na starou lidskou kostru.

Potom jsem načas z obludária vyrostla a děsilo mě jen jít z vánočního večírku rovnou do práce, nebo ověřit stav konta pár dnů před výplatou.

Krásná doba. Vystřídal ji pocit, že umírám na každým kroku. Tím jsem se dostala od Zubatýho, banánu a pár maloměstských šťavnatých vražd k tomu, že jsme s panickou poruchou oslavily první rok. Slyšíte ty létající špunty a potlesk? Jsou za minulý čas. I když zrovna s panikou se nemá nikdy říkat…však víte, co, že jo. Jsem pověrčivá.

Takže, je to pryč. Zmizel pocit, že skončím svou bídnou existenci cestou do vietnamský večerky, v metru, a ano, i na korporátních záchodech pro invalidy. Zmizely sny o hubených kočkách v kleci a sny o kočkách obecně. Nakonec to šlo bez prášků, i když jsem na svou zaujatost proti antidepresívům jednu dobu strašlivě hudrala. Jediné, co na panickou poruchu totiž zabralo, byla expozice.

Jít naproti každému strachu, který mě přes den míjí. Nechce se ti do metra? Paráda, přejeď ještě o stanici navíc. Máš pocit, že se složíš v práci? Neschovávej se na záchod a užij si možnost sklátit se k zemi na divizním meetingu (mimochodem ve většině korporátů by vám za tohle zpestření kolegové dodatečně poděkovali). Bojíš se cizích lidí? Přihlas se na improvizaci a dosáhni své vlastní hranice trapnosti. Spadne s tebou letadlo cestou na svatbu? Epický příběh, jen do něj.

Je to stejný jako se Zubatým a odkrojeným banánem. Uvidíte je, až když v ně uvěříte. To je přece úplně jasný, ne? Ale doopravdy vám to dojde, až když se po dvacátý vyčůráte za lávkou v parku a sníte svou padesátou banánovou špičku.