čtvrtek 14. prosince 2017

Kočky v tísni

Můj panický comming out 

Už strašnou řadu let mě občas navštíví jedna speciální noční můra. Přijdu do našeho prázdnýho domu, kde jsem vyrůstala, a tam narazím na velkou klec, nebo terárko. V kleci bývají buď kočky, nebo myši. V terárku jsou pokaždý žáby. Ať už je to z těhle volitelných zvířatek cokoliv, jedno mají společné. Zapomněla jsem na ně. Jsou na mě závislí, není nikdo jiný, kdo by je nakrmil, nebo jim vyčistil klec. Opatrně odklopím víko klece a oklepu se hnusem. Mrtví? A v tom se ze dna plného výkalů zvedne pohled něčeho hrozně vyhublýho a zuboženýho. Jsou ještě trochu živí, a to je pro tuto chvíli možná horší alternativa, než kdyby byli mrtví a dalo se to všechno zakopat i s klecí. Trpělivě na mě čekali, jestli se vrátím. Křičím. Budím se.

Bát se v nočních můrách je celkem opodstatnělá a neškodná zábava oproti tomu, co se mi začalo dít v létě. Horká letní noc, sedím ve skupince lidí okolo grilu u Gábiny na baráku, do Polska bych kamenem dohodila i já. Kolem nás se plíží psi a hrajou spikleneckou hru na to, kdo toho bez povšimnutí čajzne z grilu víc. Jeden blboun z nich se prozradí tím, že zakvičí, když si popálí tlamu rozteklým hermelínem, ale statečně ho spolkne. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měla v blízké budoucnosti potřebovat něco víc, než jen ranní šumivý aspirín. Okolo jedné si jdu lehnout, rozrazí mě zima, že málem drkotám zuby a horká sprcha je jen dočasná úleva. Zamotám se do klubíčka pod peřinu a funím si tam teplo, ale třesu se čím dál víc a začínají mě cukat svaly na nohou. Co tohle ksakru je? Mrtvice?

Za pár minut si připadám, jako když zapojíte porouchaný výherní automat do elektrické zásuvky. Jsem jako jednoruký bandita, kterému začaly blikat všechny kontrolky, tempo se zrychluje, brní mě konečky prstů. Cítím srdce až v krku (no, pořád lepší, než v kalhotkách…) Snažím se nad sebou přemýšlet racionálně. Jít probudit všechny spokojeně oddychující lidi v domě a zavolat si rychlou? Dýchej. Snažím se po-ma-lu otevřít ten stlačený hrudník. Dýchat je práce, fakt! Nádech-výdech. Dělám to poctivě, jako bych stála u výrobní linky kyslíku a neměla nikdy v životě nic jinýho na práci. Stejně, co chcete mít na práci ve dvě v noci, když se vám rozbilo tělo? Připadá mi úsměvný, že jsem to chtěla nejdřív zaspat. To by byl podobně excelentní jógový výkon, jako usnout na přechodu pro chodce, když se na vás řítí kamión. Asi tak za deset minut už mě napjaté svaly škubnou jen sem tam. Blik. Automat naskočil. Jdu na záchod. Kontroluju, jestli jdu rovně, sahám si ukazováčkem se zavřenýma očima na nos, holubička na pravé noze. Mám jenom bolestivě stažené svaly kolem krční páteře. Strašná úleva!

Ráno o tom povídám u toho ranního kafe Gábině a jen se tomu smějeme. Pamatujete na roztroušenou neurózu? Ta byla za měsíc potom. A potom znova, ale to už jsem se tady nechtěla opakovat. Po podrobných krevních testech na cukrovku, štítnou žlázu, boreliózu a třech návštěvách neurologie mě doktorka potěžkávající kladívko na test reflexů (mimochodem úžasná paní doktorka, žádná vyhořelá bába, co vás má v řiti), se směsicí něžné empatie a chlapské rozhodnosti sdělila, že považuje za zbytečné mě dál neurologicky planě obírat, dokud si nepořeším svoje psychické stavy, na kterých by se napásl úplně jiný odborník. Poprvé padla panická porucha. Opravdu to může jen psychický? Strašná úleva!

Ale na podstatně kratší dobu. Pak jsou dny, kdy považuju tohle všechno za komplot a už zdaleka nejde o noční běsy, ale epizody v kanclu, které řeším oblíbeným strojem na dýchání na WC pro invalidy. Taky jsem o tom přestala mluvit. Dřív to byla vtipná historka, postupem času se za to začnete stydět. Na mě většinou nic nepoznáte, jenom asi začnu vypadat trochu jak robot a pak se zdekuju do ústraní zkontrolovat si pár reflexů a životních funkcí. Po posledním týdnu, kdy jsem nelítala v ničem akutním, ale „jen“ jsem si tak potichu a věcně řešila, kdo se postará o naše děti, kdyby mi všichni lékaři a testy lhaly, jsem se na ty úzkosti fakt nasrala. Ale už ultimátně. Je půlka prosince a já chci řešit úplně jiný věci, než si kontrolovat, jestli se trefím se zavřenýma očima ukazováčkem na nos. Pro začátek o nich mluvím. Už jen z toho se začínají kroutit jak žížaly po kamenem.

Včera se mi zdál sen. Zase klec v dětským pokoji, no bezva říkám si v polospánku, z toho budu mít závratě a mžitky ještě až se ráno potáhnu uvařit ranní čaj. V kleci je nastláno z nějaký páchnoucí podestýlky a výkalů. Vyčítavě stokrát vylízaný prázdný misky. No tak pojďte. Už lezou. Dvě vyzáblý kočky s prašivou srstí. 

Tady už bych se většinou probudila se zpocenýma rukama, ale klec je ve snu najednou otevřená a kočky se drápou ven. Venku vypadají daleko líp, než vevnitř. Běhají kolem mě a vůbec se netváří vyčítavě ani mstivě, na což by ostatně měly plný právo. Dávám jim jídlo, vrhají se na misku. Jedna z nich povídá, že přežily, protože chodí jíst někam jinam. Při pohledu na jejich matnou srst si říkám, že pro začátek bude nejlepší, když je budu krmit já něčím pořádným. Jedna mi na kočičí drzý způsob skočí do postele. Hele dej si zpátečku, zas tak moc se neznáme. Ještě se ji trochu štítím. Ale až bude pěkně nakrmená a vyčesaná, říkám si v duchu, tak si do postele klidně budu brát obě. Stejně jako M., děti, knížky, zmrzlinu a vůbec všechny věci, co mám ráda.

Teď ještě, jak se ty obludy jmenujou. A taky něco, do čeho se popravdě vůbec neženu s nadšením. Vykydat jim to smradlavý bahno. 

17 komentářů:

  1. Ještě jedna věc ve hře mě napadá, krom úzkosti, stresu - kouření. Asi je to v tvém případě vyloučený, ale kolegyně vždycky když přestává kouřit, má velký potíže s dýcháním, dusí se. A ono to dýchání, když je jiný než obvykle, právě hodně vyděsí, je to s tím spojený. - Ale nepočítám, že by to u tebe souviselo. Jen pro pořádek jako další bod na somatickém seznamu, který je třeba škrtnout.

    Jinak, když o tom takhle píšeš, už máš půl práce uděláno, protože je vidět, že se tím můžeš zabývat dokonce s odvahou, takže prognóza je určitě dobrá! Byť jsou jistě ty tělesné projevy hodně těžko snesitelné. Nejsou ale nebezpečné.

    Ty kočky ve snu - tyjo to je hodně podobný mým snům, když mi bylo blbě / úzkostně. Třeba se mi zdálo, že kočka se natahuje pro šunku a nedosáhne na ni nebo že kočku někde musím opustit apod. Už jsem to říkala hodněkrát, že u mě osobně mi ta kočka ve snu vždycky připadala jako nějaké moje biologické já, ta základní část, taková ta společná pro organismy, ten život ve mně. - Proto mi připadá i závěr tvýho snu super; že to zanedbané stvoření si s laskavostí vezmeš do postele. To vypadá jako nejlepší řešení.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky je možnost se ptát sebe, kdyto začlo, s čím to souvisí, co jiného se v té době stalo. Třeba přechod dítěte do školy (takový typ události), který má další souvslosti jako je nástup do práce. A to má zase hlubší věci s tím spojené, třeba smysl života a jak to udělat, aby se mi žilo dobře v nějakém aspektu, třeba pracovním a podobné kydy; ale to vůbec netuším a vůbec nečekám, že bys na to tady odpovídala.
    Každopádně mi připadáš jako zřejmě psychicky zdravý jedinec, který se tohohle postupně zbaví a bude ještě spokojenější.

    OdpovědětVymazat
  3. Liška: Liško, kouřením to nebude. Ani neregistruju žádné velké dýchací problémy, že bych chytala paniku z toho, že se nemůžu nadechnout, spíš dýchám rychle a povrchově - hyperventiluju a tím si spouštím další věci, typicky to brnění. Proto si musím hlídat tu hloubku a pomalost dechů.

    Jinak je právě divný, že aspoň před poslední epizodou jsem si nepřišla v nějaké emočně vypjatém období, nebo situaci - právě naopak. Ale údajně může jít i o nahromaděný stres z minulosti, nebo mi zkrátka v tom black boxu hluboko uvnitř hlavy vznikl otvor, kterým se začínají sypat divný věci. K takovým myšlenkám mě vede třeba to, že v tom snu je pokaždé můj dětský pokoj, cítím, že je to vztažené k domu, k rodině.

    Jsem sama zvědavá, co si z toho vánočního balíčku vybalím. Snažím se být k sobě maximálně upřímná, ale nedaří se mi na to přijít. Chybí mi na to nadhled.

    OdpovědětVymazat
  4. je to kus tebe... už je to lepší.

    OdpovědětVymazat
  5. ratka: Zatím to vypadá přímo jako kusanec! Ale třeba se přirozeně scvrkne, až ho budu schopná identifikovat.

    OdpovědětVymazat
  6. To máš z těch drog! :-)

    OdpovědětVymazat
  7. F.: Beztak jsem to chytla od tebe!:)

    OdpovědětVymazat
  8. Je to divné, ale mně se o zvířatech vůbec nezdá. Nevzpomínám si na žádný sen o zvířatech. A to mám zvířata (skoro všechna) velice rád, Všechny ptáčky, kočky velké i malé, šelmy psovité (z hyenovitých moc nadšený ale nejsem), medvídky i medvědy, cibetky i lasicovité... i hlodavce včetně myší, krys a potkanů. Nesnáším jen parazity, ať už už jsou z hmyzů či roztočů nebo červů nebo prvoků, ploštěnců, kroužkovců ... Parasity prostě nemám rád. (Ani ty lidské.) Naprostou většinu zvířat ale rád mám a některé přímo miluji - a přes to se mi o nich nezdá.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  9. Milan: Já ve snech nemám o zvířata nouzi, ale jsou poněkud nestandardní - třeba tím, že mluví. Někdy se v ně přeměňuji dokonce i já, nebo je rodím.

    OdpovědětVymazat
  10. Mám podobný proces se svýma úzkostma. Zatím jsem nesebrala odvahu to psát na blog, ale šílený mory jsem měla od začátku druhýho těhotenství, tak jsem pojala přesvědčení, že je to hormonální a že to po skončení kojení přejde. Možná to částečně hormonální bylo, protože doteď se mi to vrací při PMS, když dost brzo nenasadím kontryhel, nicméně po kojení to nepřišlo a SNAD zabírá až poslední dva měsíce Persen. Naštěstí bez nočních můr, teda. Soucítím s tebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. po skončení kojení to nepřEšlo, myšlenky u spousty vánočního zařizování, promiň.

      Vymazat
    2. Quanti: Já jsem to taky měla asi poprvé v druhém těhotenství a přičítala to hormonům. Zase na druhou stranu po druhém nebylo baby blues, což se po prvním ukázkovém a pohodovém těhotenství ukázalo zákeřným problémem:) Rozhodně to nějak s dětmi propojené bude, protože když je nejhůř, tak přemýšlím, kdo se o ně postará.

      Vymazat
    3. Na druhou stranu s dětmi už byly mnohem náročnější časy, tak mě překvapuje, že to přišlo v době, kdy už je zdánlivá pohoda. Jakoby se mozek otřepal a až teď začal přetáčet ty největší hrůzy. Fast forward.

      Vymazat
  11. Super, noční můry, že jsi něco posrala, povídej mi o tom!:D
    Ono je celkem běžný, že se stres projeví až potom, co stresová situace pomine - ty psychické i fyzické projevy. Vlasy mi začnou padat obvykle tak dva, tři měsíce potom, co mám nejhorší za sebou.
    Věřím tomu, že stres z výchovy dvou dětí může takhle dobíhat konstantně:o)
    Myslím, že pokud seš připravená sdílet postel s kočkama, tak vyklidit jim hajzl bude ten menší problém.

    OdpovědětVymazat
  12. Zase u takových koček ušetříš za kastrace a odčervování a tak... ;)

    Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  13. Žena: No jen aby to nedobíhalo už úplně konstantně. Tuhle Liška psala o tom, že jedno trauma zabere 14 let, to máme krát 2 a vychází to tak akorát, že do důchodu už vkročím veselou nohou!

    Bloud: Zrovna na odčervování už se po Čičmaniných roupech cítím silná v kramflecích. A jestli se mi po tvém komentáři začne zdát o kastracích, tak pěkně děkuju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono se říká, že život začíná, když děti vypadnou z domu a pes i kočky chcípnou, no...

      Vymazat