Kapr pro vegany

Když mi dnes Houbič poslal momentku padesátimetrové fronty před Alzou, co vypadala jako demonstrace za to, aby se Ježíš narodil radši v létě, kdy by se na něj dalo pohodlně čekat v parku s vychlazeným ciderem v ruce, byla jsem fakt ráda, že jsme včera vypadli na naše každoroční vánoční turné. Aktuálně vám píšu pohlednici z rodného maloměsta, první vánoční zastávky.

Naše skupina je zatím svěží jako borovicový sprej na umělé vánoční stromky. Samozvaným frontmanem je Žmur, co umí vykrkat začátek  Rolniček. Já jsem bedňák, co se táhne úplně vzadu s krosnou a promodralými prsty, na kterých visí igelitky s dárky. Ty ze mě děti v cíli budou muset odřezat násilím jak revolver ze zaťatých prstů sebevraha. A potom Čičman, která jako obvykle mentálně poletuje několik metrů nad námi. M. si zatím chodí vyčůraně odpočinout do vylidněného Korporátu a přidá se až na další štaci v sobotu.

Vánoce na dědině poznáte celkem snadno. Nejsou tady žádné fronty před Alzou, protože jedinou elektroniku prodávají v asijském textilu na náměstí a to samovznětlivé svíčky na stromek. Na oprýskaných vývěsních tabulích výčepů nechybí vánoční utopenci (se skořicí?) a tuzemák v akci, ale gurmánský vánoční šneci jsme dnes dopoledne jen my. Táhneme se do města s jediným úkolem, kterým se v naší šílené rodině již tradičně pověřuje vegetarián: nákup kapra. 

Táhneme se jak mše Jakuba Ryby hlavně proto, že naše pražské děti ojídají sníh. Eskymáci prý dokážou rozeznat a pojmenovat desítky druhů sněhu. Pražáci po dvou kilometrech umí rozlišovat železný sníh (ze zábradlí), autosníh, pichlavý sníh (z jehličí), chlupatý sníh (z rukavice) a vanilkový sníh (neptejte se).

Před rybím stánkem je rušno. Jestli si jako já myslíte, že koupit rybu rovná se ukázat na kapra, dát si ruku před oči, zaplatit zmuchlanou bankovkou jak za drogy a spěšně s tou taškou špinavýho svědomí odtáhnout domů, tak je to trochu jinak. I tady na Maloměstě se stojí fronta. Začíná nabývat a ozývají se první ostrá slova. A to všechno proto, že úplně vepředu stojí vegetariánka se dvěma zvědavýma dětma.

„Dobrý den, my jdeme pro rybu. Počkejte, tohle snad ani nevypadá jako kapr“, otevřu konverzaci tím, že znalecky ukážu na latimérii, co se mrtvolně vznáší v rohu zrezlé vany.

„Nó, paní se vyzná. To je jeseter, koukejte, jakej je to chlapák. Máme i sumce!“ zaloví rybář podběrákem a vytáhne lochnesku, co ploutví ohodí nejen mě, ale i zvědavou tetku s vysokou kožešinovou čepicí za námi.

„Ježiši, dávejte pozor. To je polární liška!“ zapizdí se tetka a otírá si kapesníčkem rybinu z kožešiny.

„Ale kdepak liška, pani. Děcka, my to víme, že jo: Štika!“

„Jéééé!“

Připadám si jak v podmořském světě. Už chápete tu frontu? Vypadá to, že lidi za námi začínají něco skandovat, takže nedobrovolně přeruším historii českého rybníkářství. Musíme se v kádi poohlédnout po něčem, co s námi odejde. „Mami, že to nebude žádný rybí miminko“ poprosí Čičman s mokrýma očima a rozpláče se.

„Nebude“, uklidním ji. „Bude to nějaká hrozně stará, unavená a nemocná ryba, která si prožila krásnej život, ale teď už by se chtěla proměnit zas v nějaký jiný zvířátko“. V očích rybáře jsem stoupla na nejvyšší příčku.

„To je ale náhoda! Přesně jednu takovou bych tady měl“ povídá. A vyndá podpultovku. Ta ryba se tváří, že o eutanázii požádala sama a před jak dlouhou dobou k tomu došlo, mě vlastně nemusí vůbec zajímat. Dětem se líbí. Deal. Šup s ní do sáčku a dál už to znáte. Zmačkaný bankovky, ale svědomí je čisté. Ne tak jako čerstvě napadaný sníh, ale ani ne jako vanilkový sníh. 

Ostatně jsem jim to říkala a vám to pro jistotu zopakuju taky: nepouštějte vegetariány kupovat kapra!

Taky vám přijde, že mají ryby o Vánocích
...prostě takovej divnej výraz?