Andílka

Začínám věřit v dědičnost. Dědičnost špatných vlastností.

Ještě před pár lety byla Čičman neohroženým dítětem nachystaným vlézt čertovi s potměšilým chichotáním do pytle, až nebude ve střehu. 

Letos nám mikulášská „andílka“, jak tomu říká Čičman, začala už minulý týden.

„Co se stalo, ty brečíš?“ zeptám se překvapeně, když se ospale přidržuju skříňky v šatně školky, zatímco si navléká bačkůrky.

„Když já…když já brečím, protože dneska budu zase určitě zlobit“ protírá si Čičman usilovně oči, jako by si štelovala dalekohled, a pak jí od nosu exploduje obří nudle zkapalněného zoufalství.

„Cože? Nestačilo by teda nezlobit?“ Mám po ránu dlouhý vedení a tyhle nejednoznačný výroky mi to vůbec neusnadňují.

„Budu zlobit, protože zase nebudu zpívat koledy na besídku. A paní učitelka řekne, že mě čert v pekle popálí ruce ohněm. A taky pak kvůli tomu nedostanu od nikoho žádný vánoční dáááár-kýýýý“ úpí Čičman a utírá si obličej do mého rukávu.

Pomyslím si něco nepublikovatelného na téma mikulášský strašení dětí a podivím se: „A ty nechceš zpívat?“ (Totiž abyste rozuměli, Čičman začne zpívat někdy okolo šesté ranní a skončí zpívat těsně před tím, než večer usne. Takže je to rozhodně zvláštní znamení.)

„Když já…když já se…já se strašně stydím!“ zavyje ČIčman a schová se mi pod kabát.

Taky že jo. Na besídce Čičman stojí v koutě, žmoulá si okraj propocené zástěrky a otvírá pusu, ale nevydá ani hlásek. Přes slzy v koutku se mi rozmlží pódium s dětma a zůstane tam jen úča s kytarou. Je tak rok 1985 a já stojím na jevišti úhledně obalená zeleným a hnědým krepovým papírem. Ztuhlá hrůzou, abych nemusela pohnout větvičkou, nebo nedejbože něco říct. To se od stromu naštěstí neočekává, proto jsem na něj byla suspendována z původní role berušky, co v mým podání vypadala spíš jako mrtvej brouk. Stojím a strnule hledím do objektivu besídkovýho fotografa, co se na mě budovatelsky usmívá. No tak Psice, to dáš ne? Přece zpíváme všichni? Přece nechceš, aby tě rodiče radši dali na podpal čertovi pod kotel, když seš jinak k ničemu, že ne? 

No, nevzpomíná se na to moc pěkně. Radši zpátky do reality. Na pódium slavnostně vystoupá Mikuláš s opadávajícím vatovým plnovousem a to už začínají v suchým dusivým horku místnosti vlhnout první punčocháče. 

„Tak kdopak si děti letos zaslouží nadílku?“ plive po nás Mikulda chomáčky vaty a pak hejtuje se sbírkou bonzů od učitelek, ve který má podtržený špatný skutky na všechny – i kdyby tam byl samotnej Ježíš, tak si to odsere jako každej druhej, že chodil po vodě, a pak z toho měl zbytečně zničený boty a rýmu a nezachrání ho ani oddrmolený Otčenáš nazpaměť. Když jsme se o sobě navzájem dozvěděli, kdo lže, kdo je lakomej a kdo se šťourá v nose a pak jí šušně, přišel čas zalepit kolektivní ostudu dárkem. V našem případě pytlíkem bonbónů a tukovýma wannabe čokoládovýma Mikulášema z cukru, palmáče a odtučněnýho kakaa pro barevnou iluzi čokolády.

No jo, vy víte už od minula, že si na něj moc nepotrpim. Navíc je to chudák unavenej starej pán ve svým vlastním světě, co anděla potřebuje tak maximálně na výměnu umělýho vývodu, ani nepochopí vtipy, kterýma mu čert podsekává větev. Už je zkrátka čas. Odstoupit a věnovat se něčemu úplně jinýmu, třeba léčebně pro čerty na alkáči. To máte jak s prezidentem, nebo těma ošizenýma čokoládovýma figurkama. Takhle to příští rok bude zas jen hrouda naaranžovanýho tuku bez chuti. A stud, že je do toho člověk vůbec nějak zataženej.

Umřel před 1665 lety.
A byl by vděčný, kdybychom mu my všichni dali už konečně svatej pokoj.