středa 6. prosince 2017

Andílka

Začínám věřit v dědičnost. Dědičnost špatných vlastností.

Ještě před pár lety byla Čičman neohroženým dítětem nachystaným vlézt čertovi s potměšilým chichotáním do pytle, až nebude ve střehu. 

Letos nám mikulášská „andílka“, jak tomu říká Čičman, začala už minulý týden.
Co se stalo, ty brečíš?“ zeptám se překvapeně, když se ospale přidržuju skříňky v šatně školky, zatímco si navléká bačkůrky.

Když já…když já brečím, protože dneska budu zase určitě zlobit“ protírá si Čičman usilovně oči, jako by si štelovala dalekohled, a pak jí od nosu exploduje obří nudle zkapalněného zoufalství.
Cože? Nestačilo by teda nezlobit?“ Mám po ránu dlouhý vedení a tyhle nejednoznačný výroky mi to vůbec neusnadňují.
Budu zlobit, protože zase nebudu zpívat koledy na besídku. A paní učitelka řekne, že mě čert v pekle popálí ruce ohněm. A taky pak kvůli tomu nedostanu od nikoho žádný vánoční dáááár-kýýýý“ úpí Čičman a utírá si obličej do mého rukávu.

Pomyslím si něco nepublikovatelného na téma mikulášský strašení dětí a podivím se: „A ty nechceš zpívat?“ (Totiž abyste rozuměli, Čičman začne zpívat někdy okolo šesté ranní a skončí zpívat těsně před tím, než večer usne. Takže je to rozhodně zvláštní znamení.)

Když já…když já se…já se strašně stydím!“ zavyje ČIčman a schová se mi pod kabát.

Taky že jo. Na besídce Čičman stojí v koutě, žmoulá si okraj propocené zástěrky a otvírá pusu, ale nevydá ani hlásek. Přes slzy v koutku se mi rozmlží pódium s dětma a zůstane tam jen úča s kytarou. Je tak rok 1985 a já stojím na jevišti úhledně obalená zeleným a hnědým krepovým papírem. Ztuhlá hrůzou, abych nemusela pohnout větvičkou, nebo nedejbože něco říct. To se od stromu naštěstí neočekává, proto jsem na něj byla suspendována z původní role berušky, co v mým podání vypadala spíš jako mrtvej brouk. Stojím a strnule hledím do objektivu besídkovýho fotografa, co se na mě budovatelsky usmívá. No tak Psice, to dáš ne? Přece zpíváme všichni? Přece nechceš, aby tě rodiče radši dali na podpal čertovi pod kotel, když seš jinak k ničemu, že ne? 

No, nevzpomíná se na to moc pěkně. Radši zpátky do reality. Na pódium slavnostně vystoupá Mikuláš s opadávajícím vatovým plnovousem a to už začínají v suchým dusivým horku místnosti vlhnout první punčocháče. 

Tak kdopak si děti letos zaslouží nadílku?“ plive po nás Mikulda chomáčky vaty a pak hejtuje se sbírkou bonzů od učitelek, ve který má podtržený špatný skutky na všechny – i kdyby tam byl samotnej Ježíš, tak si to odsere jako každej druhej, že chodil po vodě, a pak z toho měl zbytečně zničený boty a rýmu a nezachrání ho ani oddrmolený Otčenáš nazpaměť. Když jsme se o sobě navzájem dozvěděli, kdo lže, kdo je lakomej a kdo se šťourá v nose a pak jí šušně, přišel čas zalepit kolektivní ostudu dárkem. V našem případě pytlíkem bonbónů a tukovýma wannabe čokoládovýma Mikulášema z cukru, palmáče a odtučněnýho kakaa pro barevnou iluzi čokolády.

No jo, vy víte už od minula, že si na něj moc nepotrpim. Navíc je to chudák unavenej starej pán ve svým vlastním světě, co anděla potřebuje tak maximálně na výměnu umělýho vývodu, ani nepochopí vtipy, kterýma mu čert podsekává větev. Už je zkrátka čas. Odstoupit a věnovat se něčemu úplně jinýmu, třeba léčebně pro čerty na alkáči. To máte jak s prezidentem, nebo těma ošizenýma čokoládovýma figurkama. Takhle to příští rok bude zas jen hrouda naaranžovanýho tuku bez chuti. A stud, že je do toho člověk vůbec nějak zataženej.


Umřel před 1665 lety.
A byl by vděčný, kdybychom mu my všichni dali už konečně svatej pokoj.



22 komentářů:

  1. Chudák. Moje děti teda zatím nic zásadního nepotkalo, ale ze zkušeností kamarádek bych klidně Mikuláše, hlavně školkové, klidně zrušila bez náhrady...

    OdpovědětVymazat
  2. Nepamatuju si, že bych měla trauma z čerta a Mikuláše, ale z besídek teda jo. Buď jsem mlčela, nebo ze mě před publikem vypadlo něco úplně jinýho, než jsem já a učitelky plánovaly říct. Do jisté míry mě to neopustilo dodnes. Ani v práci. Ale ještě mě nenapadlo, že by třeba mohlo pomoct, kdybych si při powerpointové prezentaci u třetího slidu epesně pochcala punčocháče.

    OdpovědětVymazat
  3. Ještě že už mám děti velký a tohle běsnění nás už míjí. Loni u nás ještě kluci ze vsi, co choděj za čerty a spol. byli, ale jenom proto, aby si dali čaj, rum, pivo a holky (andělé) si skočily na záchod.

    Z mnoha podobných důvodů, zejména stresových, celkové společenské nálady atd. mne přestávají bavit vánoce - nucené úsměvy, předstíraná radost nad pitomými dárky, předstírané dobré vztahy s lidmi, které bych nejraději nechal pojít uprostřed pouště atd.

    OdpovědětVymazat
  4. Za mnou kdysi na takové besídce přišla pančelka, jestli bych radši místo zpívání nemohla jen tak naprázdno otvírat pusu. Nevěděla jsem jak se to dělá, tak jsem si během vystoupení vylezla před dvojřad a snažila se to odkoukat. Mezi lidma jsem pak zpívala až o 25 let později mezi mentoskama :) Tak doufám, že na Čičman to nenechalo takové následky a dneska kolem šesté spustila!

    OdpovědětVymazat
  5. Quanti: Zase abych se Mikuláše zastala - ona se teď stydí snad v každý volný chvilce, fakt se v ní poznávám na chlup. Tímhle tempem z ní bude za chvilku dítě, kterýmu se budou horko těžko odtrhávat prstíčky křečovitě zaryté do knížky a vystrkovat se ven za kamarády. Jen jestli jí to pustí až v 15 stejným expol¨zívním stylem jako mě, tak to bude fakt karma:)

    Žena: U mě se to věkem přetransformovalo do podoby, že mě prezentace před lidma docela baví. Tak jen doufám, že u toho ti lidi netrpí stejně jako když se koukáš na počůraný punčocháče a naprázdno otevřená ústa...

    Sejra: No, to mi ani nemluv. Naštěstí je to v úzkém kruhu ok a do těch zbývajících vánočních křečí se pouštět ani nebudu.

    Bloud: Jj, spustila přesně a radostně. Škoda, že se to otevírání pusy nedá použít i při jiných příležitostech - třeba na nudných poradách.

    OdpovědětVymazat
  6. To nesmyslné strašení dětí upřímně nenávidím.
    Dělají to hlavně lidé, kteří o sv. Mikuláši a tradici jeho svátku vůbec nic nevědí. Ateistické učitelky ve školkách a školách, kteří ani netuší, kdo a jaký byl Mikuláš, biskup v Myře (dnes turecký Demre); netuší, co to je čert a co to je anděl. Ale hlavně, že straší malé děti.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. Ahoj Adél, tak teď nevím, kdo ten koment odstranil - doufám, že ne já:)

      Vymazat
    3. Nepotřebuji, aby komentáře k mým projevům byly odstraňovány. Snesu všechno.
      Milan

      Vymazat
    4. Milane, on ten původní Adély komentář nebyl vůbec proti Vám - naopak byl potěšující v tom, že minimálně v jedné škole se nestraší a místo toho se servíruje relevantní mikulášský příběh v souvislostech.

      Vymazat
  7. Ježíš jak chodil po vodě a měl zničený boty :- DD

    Vůbec si nevzpomínám, že v mém dětství by byly takové předváděcí besídky. Šlo se na mikulášskou besídku, ale to znamenalo, že děti s rodiči seděli v hledišti divadla a na podiu šla nějaká estráda pro děti a občas někoho z dětí vzali na scénu a všem nakonec něco dali a šlo se domů.

    Mikuláš k nám domů nikdy nechodil, protože ti chodící po venku byly masky. K nám chodil ten opravdovej! Za okno! Do rána dal do speciální punčochy mandarinky, čokoládky a někdy i bramboru.
    Takže strašení nebylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, tak jsem to zažil i já v dětství. Žádní Mikulášové s anděly a čerty k nám nechodili - dávali jsme za okno botu.
      A co si pamatuji, největší radost mně udělalo, když já jsem měl v botičce zlaté prasátko (čokoládové ve zlatém staniolu, ale VELKÉ), a táta tam měl bramboru a kus uhlí. Na to vzpomínám i po 57 letech.
      Když jsem byl přestěhován do Čech, zjistil jsem, že v Čechách nadělují mikulášskou nadílku různí potulní pseudomikulášové a pseudočerti a rádobyandělé. Vůbec se mi to nelíbilo. A musím přiznat, že se mi to nelíbí dodnes.
      Sv. Mikuláš také své dary dával potajmu, za okno. A žádné ďábly a ďáblíky kolem sebe nestrpěl.
      Milan

      Vymazat
    2. Takový kouzelný pytlík za okny by se vlastně mohl objevit komukoliv ve kteroukoliv roční dobu. Tak díky za inspiraci:)

      Vymazat
  8. Naši ho taky nezvali domů, ale už nevím, jak se to tenkrát řešilo, jistý byly ty mandarinky a uhlíky v pytlíku:)

    OdpovědětVymazat
  9. Jo a andílka je geniální slovo; jestlipak ona Čičman není příbuzná Žmura... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Akurát se andílka nehodí na obsah toho pytlíku, co dostala:) Pod andílkou bych si já osobně představila něco bílýho, načechranýho a voňavýho. Třeba rumový kuličky v kokosu a bílou chlupatou deku. Obojí bych si hned dala!

      Vymazat
    2. Óóó, tenhle tip si zapamatuju na příští rok (a nadělím sobě :D)

      Vymazat
  10. To je opravdu poučný článek o totální necitlivosti učitelek ve školce. U nás je to podobné. Střední vnuk se nechce účastnit ničeho ve školce, ani besídek, ani tanečků... odpojí se předem, udělá strnulý výraz a nic ho nepřinutí k spolupráci. Nereaguje... vypne se.

    Nachystala jsem jako babička i s prababkou dětem tašku dobrotek a přemítala jak jim to dám. Moje děti se na MIkuláše celý život těšily.. a pokaždé nějaký byl.

    Nakonec jsem si řekla, že jim to dám jakož jen tak. Najednou zvonek a přichází celý konvoj mikulášů, čertů a andělů... a chtějí nějaký příspěvek. Tak jsem je natlačila domů... děcka měly oči jako tenisáky. Dostaly tašky, moc se u toho nepovídalo. Celý konvoj dosal odměnu a děcka mají zážitek. Jen ten starší fiškus... hned mi říkal, já je znám. To jsou děcka od nás, z vyšších tříd. To nejssou opravdickí. Ale těšil se z čokoládek. A malý...se těšil taky. A jejich maminka (snacha) moc ne, tedy ze stejného důvodu jako ty. Nekvalitní sladkosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to těžké, já chápu babičky, že chtějí udělat radost... ale když pak člověk vidí, že je ta čokoláda prakticky palmáč dosypaný cukrem a trochu obalený kakaem, tak se mu to dávat dětem moc nechce.

      Vymazat
    2. Moje tchyně peče dětem adventní kalendář s perníčky, děti mají radost (opravdu jim chutnají), já mám radost, protože to je prostě rozumná a dobrá věc, i když taky sladkost, babička má radost. Prababičky dají v dobré snaze tašku "čokoládových" mikulášů a smíšené pocity jsou na všech stranách...

      Vymazat
    3. no ano, tak nějak. Syn to nakonec dětem sní.

      Vymazat
    4. ratka: Já spíš nechápu, že to musí být všechno povinné. Teda chápu - že by se jim to třeba úplně rozsypalo, kdyby každý nemusel. Ale hergot, zpívání a tancování přece není žádná práce, co se musí. Věřím, že kdyby úča vzala kytaru, tak se rozjede daleko lepší spontánní jam, než tyhle umělé akce, kde z dětí lezou ty vyvalené bulvy jak z žertovných brýlí na drátku.

      Quanti: To se mi taky líbí. A vůbec, rukodělné babičkovské sladkosti k sezónním příležitostem vůbec neřeším, jen je zbytečný kupovat k tomu palmáč ve staniolu.

      Vymazat