Dárek pro maminku: Dubové pouzdro na občanku

Ahoj všem kutilům a truhlářům! Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva.

Budete potřebovat dvě děti, městský úřad, časovou tíseň, pár lidí z ulice – a nezapomeňte na občanku!

Já jsem si ji připomněla radši dvakrát, aby se, nedejbože! nestalo, že budu z úřadu odcházet s nepořízenou, když jsem šla s našimi dvěma výtečníky zažádat o dětské cestovní pasy.

Takže stisknu na ten bazmek na vydávání lístku. Nedovolím dětem, aby na bazmek mačkali desetkrát po mně, čímž by vygenerovaly deset dalších fiktivních zákazníků a zbytečné vysvětlovačky u úřednice. Nedovolím jim ten lístek dokonce ani sníst. Způsobně si sednu a položím vedle sebe požadované dokumenty a formuláře. Taky byste tím považovali své rodičovské povinnosti za splněné?

Vlastně mohlo nastat jen pár neočekávaných komplikací. Na úřad mohl vjet varan komodský na motorce a naše děti mu mohly do kola strčit klacek. Ale to se nestalo. Ten rozčilenej plaz by je za to klidně mohl po právu sežrat, a pak si párátkem vyšťárat ze zubů jen bambuli z kulicha, ale to se bohužel taky nestalo. Místo toho mně Žmur zaklepe na rameno a povídá: „Čičman ti ztratila občanku.“

„Jak ztratila?“ ptám se zmateně. Naše pořadové číslo bliká na terminálu.

„Emmm, mně ta tvoje kartička omylem spadla do škvíry“ zapípá Čičman hlasem sýkory modřinky. Třesoucí se sýkorčin pařátek ukazuje na půlcentimetrovou mezeru v dubovém sarkofágu, na kterém sedím. Škvíra vede do té dřevěné kastle uprostřed a celé to váží okolo 300 kilogramů.

A to je příběh o tom, jak jsem se proměnila ve varana komodského. „Šmarjá, to nemůžeme jednou někam přijít normálně? Já tě zabiju!“ plivu své jedovaté sliny po Čičman.

„Ona vám tam hodila občanku? Jako fakt?“ Pán, co stojí u vedlejší přepážky, potlačuje smích. Beru na sebe zpátky lidskou podobu a odrovnáme se nad tím oba. Potom se k nám přidá na partičku smíchu ještě pán B, co má dokonce kapesní šroubovák a hned se aktivně ujme úkolu celé zařízení demontovat. Pak že jsou lidi v Praze anonymní dav, co vám chladnokrevně vytrhne kabelku a zlatej zub, když umřete na ulici.

„Konec! Všichni okamžitě přestaňte dělat, co děláte!“ ozve se za námi hlas jednorukého vrátného. Pán A udělá tři kroky vzad. Pán B schová šroubovák do rukávu. Já je přestanu povzbuzovat a děti se přestanou smát.

„Co si vůbec myslíte, že tady jako děláte?“ diví se vrátný. „Nemůžete přijít na úřad a jen tak tady rozebrat nábytek. Je to památkově chráněná historická komoda!“ Za cukání koutků pánů A a B mu zopakuji odstavec 4 až 7 dnešního příspěvku. „Tak to ale budem potřebovat pořádnej vercajk, ne takovýdle vořezávátko“ prohodí vrátný pohrdlivě na adresu šroubováku na klíčích.

„Tak to budeme potřebovat spíš elektrickej vercajk“ shrne to ještě jednou za čtvrt hodiny. „Údržbář bude až zejtra“, pokrčí rameny. „Ale smiřte se s tím, že je možná po ní. No, příště zkuste děti rači uvázat venku k zábradlí, až budete potřebovat něco vyřídit“ loučí se s námi a mává.

Takže jdeme domů. Bez pasů a s občankou ulitou v památkově chráněném dubovém penálu.

„Ty Čičman“ krájím brambory k večeři. „Můžu se tě na něco zeptat? Slibuju, že se nebudu zlobit. Jak ti tam ta občanka mohla sama spadnout?“

„Já jsem ji tam strčila.“

„???“

„Prostě mě jen zajímalo, co se stane dál. A byla jsi skvělá, mami!“