středa 16. ledna 2019

Dárek pro maminku: Dubové pouzdro na občanku


Ahoj všem kutilům a truhlářům! Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva.

Budete potřebovat dvě děti, městský úřad, časovou tíseň, pár lidí z ulice – a nezapomeňte na občanku!

Já jsem si ji připomněla radši dvakrát, aby se, nedejbože! nestalo, že budu z úřadu odcházet s nepořízenou, když jsem šla s našimi dvěma výtečníky zažádat o dětské cestovní pasy.

Takže stisknu na ten bazmek na vydávání lístku. Nedovolím dětem, aby na bazmek mačkali desetkrát po mně, čímž by vygenerovaly deset dalších fiktivních zákazníků a zbytečné vysvětlovačky u úřednice. Nedovolím jim ten lístek dokonce ani sníst. Způsobně si sednu a položím vedle sebe požadované dokumenty a formuláře. Taky byste tím považovali své rodičovské povinnosti za splněné?

Vlastně mohlo nastat jen pár neočekávaných komplikací. Na úřad mohl vjet varan komodský na motorce a naše děti mu mohly do kola strčit klacek. Ale to se nestalo. Ten rozčilenej plaz by je za to klidně mohl po právu sežrat, a pak si párátkem vyšťárat ze zubů jen bambuli z kulicha, ale to se bohužel taky nestalo. Místo toho mně Žmur zaklepe na rameno a povídá: „Čičman ti ztratila občanku.“

„Jak ztratila?“ ptám se zmateně. Naše pořadové číslo bliká na terminálu.
„Emmm, mně ta tvoje kartička omylem spadla do škvíry“ zapípá Čičman hlasem sýkory modřinky. Třesoucí se sýkorčin pařátek ukazuje na půlcentimetrovou mezeru v dubovém sarkofágu, na kterém sedím. Škvíra vede do té dřevěné kastle uprostřed a celé to váží okolo 300 kilogramů.


A to je příběh o tom, jak jsem se proměnila ve varana komodského. „Šmarjá, to nemůžeme jednou někam přijít normálně? Já tě zabiju!“ plivu své jedovaté sliny po Čičman.

„Ona vám tam hodila občanku? Jako fakt?“ Pán, co stojí u vedlejší přepážky, potlačuje smích. Beru na sebe zpátky lidskou podobu a odrovnáme se nad tím oba. Potom se k nám přidá na partičku smíchu ještě pán B, co má dokonce kapesní šroubovák a hned se aktivně ujme úkolu celé zařízení demontovat. Pak že jsou lidi v Praze anonymní dav, co vám chladnokrevně vytrhne kabelku a zlatej zub, když umřete na ulici.

„Konec! Všichni okamžitě přestaňte dělat, co děláte!“ ozve se za námi hlas jednorukého vrátného. Pán A udělá tři kroky vzad. Pán B schová šroubovák do rukávu. Já je přestanu povzbuzovat a děti se přestanou smát.

„Co si vůbec myslíte, že tady jako děláte?“ diví se vrátný. „Nemůžete přijít na úřad a jen tak tady rozebrat nábytek. Je to památkově chráněná historická komoda!“ Za cukání koutků pánů A a B mu zopakuji odstavec 4 až 7 dnešního příspěvku. „Tak to ale budem potřebovat pořádnej vercajk, ne takovýdle vořezávátko“ prohodí vrátný pohrdlivě na adresu šroubováku na klíčích.

„Tak to budeme potřebovat spíš elektrickej vercajk“ shrne to ještě jednou za čtvrt hodiny. „Údržbář bude až zejtra“, pokrčí rameny. „Ale smiřte se s tím, že je možná po ní. No, příště zkuste děti rači uvázat venku k zábradlí, až budete potřebovat něco vyřídit“ loučí se s námi a mává.

Takže jdeme domů. Bez pasů a s občankou ulitou v památkově chráněném dubovém penálu.

„Ty Čičman“ krájím brambory k večeři. „Můžu se tě na něco zeptat? Slibuju, že se nebudu zlobit. Jak ti tam ta občanka mohla sama spadnout?“

„Já jsem ji tam strčila.“

„???“

„Prostě mě jen zajímalo, co se stane dál. A byla jsi skvělá, mami!“

52 komentářů:

  1. tleskám logičnosti dětí :D ale zas, mě by to taky zajímalo kam až se to dostane, ale takové divadlo, opravdu ne :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. No i když...kdoví, kolik "co se asi stane, když" jsem vytěsnila z vlastních vzpomínek na dětství:)

      Vymazat
  2. :DDDD Moc fajn článek. Já minule-dostala jsem peněženku novou, tak si třídim odpadky z té staré, té hromady papírků si všimnul můj Maty a říká maminko, dáš mi nůžky? Já jo....po třech vteřinách, kdy už myju nádobí-podívám se ke stolu a já tam zapomněla mezi těmi papírovými odpadky techničák....Já:,,Nééééé''byl už na 5 kusů...Jsem debil já..děti jsou láska.

    Tvému blogu dávám odběr a budu se sem ráda vracet, stejně tak ráda tě přivítám i u sebe na blogu, kde nyní probíhá soutěž s Dermacolem.

    ByGabra

    Měj se krásně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jj, přesně jak píšeš "vládce náš, slunce naše jasné:))) Vintage mám ráda, taky se ráda stavím!

      Vymazat
  3. Jako vsechny tvoje prispevky jsou vtipny, ale tenhle rozhodne aspiroje na prvni desitku! :)) Rehtam se nahlas tak, ze jsem si vzbudila obe prave usnuvsi deti :).
    To mam zas prodlouzenej zivot. Dik!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali, díky:) To znám! Škoda, že se člověk nemůže smát u čtení svých vlastních příspěvků. (Ale někdy se směju, když je píšu)

      Vymazat
    2. Ehm, ja bych dokonce rekla, ze sam autor dokaze sve vlastni prispevky ocenim daleko nejvic :))). Ja jsem rozhodne svou vlastni nejvernejsi ctenarkou.

      Vymazat
  4. Přečetla jsme jen první dvě věty a spěchám říct, že mě dost rozesmály!
    "Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva."

    Zbytek si budu asi dávkovat, to bude velmi uspokojující.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liško, ty jsi jak eM! On dovede hutné maily normálně číst třeba na 3x. Nebo si čtení odkládat na vhodnou dobu. To neznám - když je naděje, že je někde něco dobrýho, tak trhám obálky z dopisů, čtu maily na záchodě a hltám studentskou pečeť na posezení:)

      Vymazat
    2. Hmm, u blogpostů mi to nefunguje, ale dobré knížky dovedu odkládat a dávkovat, a dokonce dokážu třeba půl dne nerozbalit přišedší balíček, což muž ani děti pochopit nedovedou :D

      Vymazat
    3. (což mi připomíná, dopoledne mi přišla Tescoma, vrzla jsem to do skříně, snad se zejtra dostanu k tomu to rozbalit :)))

      Vymazat
    4. Čokoláda, pokud se u mě vyskytne, tak zmizí taky na posezení.
      Trhám obálky z dopisů - no právě a to je nebezpečný. Já to vždycky hned rozervu na boku, ale někdy se přetrhne i ten vnitřek. Což je u složenek a dokumentů blbý. A ještě horší u bankovek. jednou jsem veslkoryse přetrhla obálku a byly v ní dvě tisícovky.

      Vymazat
    5. Liško, přesně. Nejeden dopis byl rozerván i s obálkou. Za svůj majstrštyk považuji nastřižení objednaného trička, když jsem zuřivě stříhala pytlík, ve kterým bylo zabalený.

      Vymazat
    6. Ruptura trička.
      Takže jsi rupturátor!

      Vymazat
  5. Jako příběh to bylo dobrý. Až do večeře. Pak to jako příběh bylo naprosto geniální! Jak už se psalo výše - tenhle příspěvek aspiruje na top 10. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ne - to je pak strašnej závazek, psát ten další post po nejlepším. Jasnej propadák!

      Vymazat
  6. Tohle mě hodně bavilo ale opět mě to přesvědčilo, že jsem se rozhodla dobře, být nerodičem :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má to co do sebe. My jsme se na rodičovství systematicky připravovali chovem divných zvířat, co tě připraví o nervy (a o kabely, nábytek a naději ve svět) během pár týdnů. No zpětně nevím, jestli to byla úspěšná strategie. Potkani se aspoň dali zavřít do klece, když bylo nejhůř...

      Vymazat
  7. Pro mě černá můra... mé vnoučata ve mě vzbuzují deprese. Zajímavé, že s dětmi tyto potíže nebyly, někam jsme přišli, povídali si a vyřídili. Ale u vnoučat nevím co se stane další vteřinu. Vzbuzuje to ve mne hrůzu a děs, celkově jsem si to představovala lépe :-) Na úřad s nimi ani zanic.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ratko, to zní děsivě. Já si sama sebe představuju jako upgradeovanou Babičku od Němcový. Jako, že o mé trpělivosti a životní moudrosti jednou napíše Barunka bestseller:) To mě vůbec nenapadlo, že bych se jich mohla bát. Ale když o tom tak přemýšlím, vlastně je dost děsivé přijmout za ně zodpovědnost a milovat je, ať jsou jakékoliv - když tě k tomu nenutí ani mateřský pud.

      Vymazat
    2. Milovat to jo, ale bila bych je asi :-) Tedy vím že nejstaršího (vyženěný ze Singapuru) jsem bila již tam a to každý den. Na své děti jsem byla hodná mamminka, ale ni nikdy nezlobili tak že bych je snad zabila. (strčit mladšího brášku pod přejíždějící auto, shodit do dvoumetrové struhy, schovat klíče tak aby je nikdo nikdy nenašel a ujet autobusem pryč (v 10 mil městě). NO nadělení... ale zvládla jsem (jako stará jsem měla úctu) a bylo mi děkováno. Teď jsou tady a děs pokračuje. a celkově jen koukám jako to roste a furt je to živé.

      Vymazat
    3. ...což je skoro neuvěřitelné, po těch pokusech o redukci sourozenců, nebo vlastní sebedestrukci:) Ratko, neznáš náhodou film Hašišbába? Ne, opravdu si nemyslím, že to jsi ty!:ú Ale je tam nádherně, vtipně a dojemně vykreslený multikulti problematický vztah babička - vnuk: https://www.csfd.cz/film/315799-hasisbaba/prehled/

      Vymazat
    4. Ježkovyzraky, tak to pěkně děkuji :-)

      Vymazat
    5. Deklaruji, ze slo pouze o volnou asociaci!:)

      Vymazat
    6. Já se svých dětí bojím. Primárně teda, že někam vlezou a ublíží si, což je s jejich vzrůstajícím věkem lepší a lepší - totiž, ne, že by si míň ubližovaly, ale většinou už je to jejich blbé zhodnocení situace a jejich zodpovědnost, ne moje. Roky 2013-2017 ale byly v tomhle ohledu fakt strašné. A to tedy nikdo nikoho pod auto nestrkal a autobusem neujížděl...

      Vymazat
    7. Jj, to znám. Pamatuju se na ty první úrazy - když se mi Žmur skutálel ze schodů asi v roce a půl, když si skřípnul prst do dvířek a čekání na pohotovosti na RTG, nebo když si Čičman zarazila přední zuby do půlky zpátky do dásně. Ve všech inkriminovaných případech jsem si připadala jako matka, která by na rodičovství v životě nedostala papíry, kdyby se dělaly psychotesty a zkoušky jak na zbroják...

      Vymazat
    8. Jojo, všechno křičí "tvoje zodpovědnost! jak jsi to mohla dopustit!" Až se fakt divím, že jsem neskončila v blázinci.

      Vymazat
    9. U dětí jsem cítila spíše ochranitelské pudy. Když se jim něco stalo, naskočily mi žíly a byla jsem připravena se bít na život a na smrt. Vždycky jsem vychládala dlouho. Zůstalo mi to dodnes, a to jsou děcka dávno dospěla, ale chránit bych je chtěla furt

      Vymazat
  8. a kde je jako pokračování - už je to dva dny od "údržbář bude zítra" :) a jinak, je to topovka!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jo, máš to mít. Happy end jako v americkým filmu, jedno oko nezůstane suchý. Druhý den ráno na mě vrátný už od dveří kyne zachráněným průkazem. Vyprošťovací práce byly úspěšné! Údržbáře se dopátrat nepodařilo, ale vrátný byl odměněn kávou velejemnou a přidal k dobru ještě pár rodinných historek. Nakonec celkem fajn chlap!

      Vymazat
  9. :-) tak hlavně že to dobře dopadlo

    OdpovědětVymazat
  10. Muhaha :) strkat něco někam, to je oblíbená zábava i mých dětí. Naštěstí z paměti gumuju, co všechno a kam se jim podařilo zastrkat; na občanku má ovšem máloco. Trénink zenu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to dědičný, já byla zamala taky zastrkávačka. Občas na mě i teď v mým starým dětským pokoji u našich vykoukne zpod skříně papírek od žvejkačky se strejdou Skrblíkem:) S nálepkou, to byl tenkrát mega hit!

      Vymazat
    2. Já si tenkrát kupovala žvejkačky jen kvůli těm nálepkám - sama jsem nežvejkala :DD

      Vymazat
    3. Možná to zastrkávání není dědičný (nebo pudový vzhledem k sexuálnímu aktu...), ale získané v batolecím věku při zasunování geometrických útvarů do těch krabic - správný tvar projde jen do správného otvoru! A když občanka prošla do bedny, tak prošla správně a je to všechno v cajku a žádoucí(?)
      To mi připadá logický.

      Vymazat
    4. Já myslím, že tam jde spíš o to nevratný dobrodružství. Když jsem byla malá, tak jsem si z podobné vnitřní rozervanosti házela nejoblíbenější panenky do větví vysoký túje, co mají naši u baráku. To dobrodružství, jestli půjde setřepat, nebo jsem o ni přišla navždy. A taky mám vzpomínku na to, jak máma od nějaký kamarádky z vesnice přinesla velkou bandasku mlíka - a já nad ní zkoušela udržet na chlupu z ocasu mýho oblíbenýho plyšovýho lva (spadl tam).

      Vymazat
    5. Ty hele - podobný vzpomínky na dětství mám taky.
      Se mi tak občas přihodí, že s některejma místama mam spojenou nějakou vzpomínku, která je ve výsledku strašně banální, ale přitom sebou nese i trochu tajemna, protože si poměrně často prostě nepamatuju, proč jsem byl na tom místě, na kterym se stala ta pamětihodná událost.
      A tak si třeba vzpomínám, že jsem coby klouček zhruba čtyřletý vrhnul svoji milovanou žlutou plastovou škodu octavia na setrvačník ze svahu nad domem rodiny Milotů ve Strančicích. Její let samozřejmě skončil tak, že jsem dole našel vcelku intaktní plechový podvozek, z karoserie ovšem pouze pár drobných střípků... A ve svém věku jsem to samozřejmě náležitě vořval... A když se maminka dozvěděla, co a jak se stalo, ještě mi přidala :-D

      Vymazat
    6. Jo! To bylo taky charakteristický - že člověk přišel o nejdůležitější hračku svýho života, nebo o nový tepláky a ještě s tím svým žalem ani nemohl běžet za mámou, protože tam chytnul zleva i zprava další trauma:))

      Vymazat
    7. Si piš, že byla nejdůležitější!
      Žlutá dodávka, taková krásná, oblá... A najednou nebyla. Jako měl jsem doma ještě jednu stejnou modrou... Ale ta nebyla žlutá, rozumíš? Trauma!:-)
      No a pak zleva zprava další, jak říkáš... Nový tepláky mi nikdy takhle k srdci nepřirostly. Si pamatuju, že ať jsem měl ve skříni cokoliv, nejraděj jsem běhal v klasických modrých, co měly dole na nohavicích gumy a, tušim, na koleni nějakou barevnou záplatu... Z těch jsem musel poctivě vyrůst, protože ty vydržely úplně všechno, co jsem jim prováděl :-)

      Vymazat
    8. To musel být prototyp austronatických tepláků z nějakýho kosmickýho výzkumu. Nevzpomínám si, že bych na nějakejch nezvládla prodřít díru do kolen, který byly vyboulený proklatě nízko:)

      Vymazat
    9. No to jo, prodřený kolena měly :-)
      ...proto ta barevná záplata... :-)

      Vymazat
  11. A ta dřevěná věc - něco mezi trůnem a barpultem - je na radnici P2?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to na MÚ Prahy 2 - na Míráku.

      Vymazat
    2. ...to mi bylo hned jasný podle toho jednorukýho pána...
      On je takovej sympatickej bručoun :-)

      Vymazat
    3. On je úplně sympaťák, běž se na něj někdy podívat. Vypadá jak z nějakýho dobrodružnýho filmu - a kdoví, třeba žije svůj život jako dobrodružnej film.

      Vymazat
    4. Já ho znám :-)
      A soudě dle tý chybějící končetiny, nějaký dobrodružství si v životě užil...

      Vymazat
  12. Dokonalé. Inu s dětmi je ten život přeci jen veselejší.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  13. No jo... moje děti taky zkoušej, co se stane dál. Často.
    Třeba Mates v sobotu zkoušel, co se stane, když přes několikerá (ne)doporučení bude běhat z ložnice do děcákuobloučkem přes předsíň po kluzký podlaze ve fuseklích.
    ...tak má tři nový stehy na hlavě a krvavej flek na pirátskym tričku, na kterej bude asi balit holky ve školce...
    Doufám. Ať je ta estráda aspoň k něčemu dobrá :-D

    OdpovědětVymazat
  14. Milan: Doufejme, že lze veselost uchovat i na dobu, kdy vyrostou. My si umíme s eM škodit vzájemně a už se ověřilo, že z toho jen tak nevyrostem.

    Galahad: Au, tak ať rychle srůstá! A jednou může mít aspoň fešnou jizvu na balení holek, na to se dá navěsit dost divokejch historek...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konkrétně tahle by klidně mohla bejt od kulky s jeho jménem :-) Rána je totiž zhruba nad uchem, zhruba na úrovni spánku. Jen teda, s tim jak rád se nechává stříhat, ta jizva bude vidět, až mu vlasy vypadaj. A to snad už bude mít nějaký děvče dávno sbalený :-)
      A mimochodem - stříhání - při tom je s nim taky legrace. Onehdá si ode mě žena půjčila strojek, kterym já si na hlavě čásek od čásku vyrobim anglickej trávník (na kterej pak půl roku kašlu), a vzala Matese do koupelny, že ho ostříhá.
      A ptá se ho:
      "Tak Máťo - a jak dlouhý bys to chtěl?"
      Matoušek nezaváhal: "Jako Bětka."
      ...nemusim dodávat, že jmenovaná komteska má vlasy na lopatky, že...? ;-)

      Vymazat