V rámci divadelní improvizaci
si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a
stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete
všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný
slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět.
Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na
závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo
omlouváte jako poctivej schizofrenik.
Je celkem snadný v sobě během
vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje
samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že
je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu.
Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách,
osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a
holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám
na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se
straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče
neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že
se s nima nebavíš.
Celkem logicky se mi to pak seplo
s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě
najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek
hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši
malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně,
protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec
se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku,
menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou
puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.
První půlka odsýpala jako vždycky.
A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu
schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí
o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný,
jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během
vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty
do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk.
Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor
dřív nás ofiko vyrazej.
Nějakým přirozeným flow se začalo
násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali,
jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky.
Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě
máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.
Zrovna když jsme včera před
tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám
do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako
potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí
a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický
kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne
pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a
boxovat nám před očima.
„Pojď ty to rozdat jako chlap s
chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne
bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší
deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle
borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“
zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“
Proběhneme poslušně vraty. „Ještě
nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti
dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten
nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní
roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím,
že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho
nemusíme.
Vzpomněl jsem si při tom na úvodní scénu z Basic Instinct. Kde žena s vlasama zakrytým obličejem pustí stavidla svého vzteku a její spoutaný milenec špatně skončí.
OdpovědětVymazatNedávno byl o Sharon Stone a tom filmu pořad a tam řekli, že Sharon Stone byla jako asi šestiletá zneužívaná svým dědou, vytěsnila to a právě při téhle scéně vraždy se ten, za jejím chladným a kontrolovaným výrazem skrytej a nahromaděnej vztek, projevil.
Zároveň tím konečně řekli naplno, že to v tý úvodní scéně byla fakt ona, protože si dali velkou práci, aby to mohla být i Jeanne Tripplehorn, i když z toho, okolo koho bylo plno mrtvol a vrahů byla ona.
To impro je mnohem lepší terapie než ty skutečný. Koneckonců, stejně to má stejnej základ. Všichni vědí, že si terapeuti vypomáhají pojmy z mytologie a umění, scéna znamená to samé na divadle jako v mezilidskejch vztazích, katerze taky. Oidipův komplex už nemůže být známější, ale třeba gazlighting přišlo taky z divadle/filmu.
Divadlo samo započalo jako součást náboženských slavností a jakej je ten podtatnej rozdíl mezi opíjením se k poctě boha Dionýsa plus hraním divadla na jeho počest a na druhé straně terapeutickým braním psychedelik a třeba konstelacema? Jedno vypadá jako zábava, druhý jako seberozvoj, ale děje se při tom to samé a teče to ze stejného pramene.
Jen divadlo je bezpečnější protože je to "jenom jako," kdežto při terapii se jde natvrdo s kůží na trh a je to aspoň někdy až na "živé maso". A špatnej terapeut nadělá víc škody než užitku.
Řecko/římští bohové jsou jen personifikací našich impulzů. Apollon, Dionysos, Venuše, Mars, Hádes, Pallas Athéna, Artemis, ale i Fúrie, Narcis, Panové či Sirény. Tak se o tom líp mluví, než si navzájem říkat, jaké impulzy se nám honí hlavou. Křesťanství to jen trochu faceliftovalo, reorganizovalo a rebrandovalo, ale ještě v minulým století se 12x a pak 3x udeřilo. Sice šlo o to, aby se diváci usadili a zmlkli, ale vysvětlovalo se to 12 apoštoly a svatou trojicí, aby se tomu dal náboženský význam.
My známe jen takový to velký divadlo, ale do nástupu filmu a televize se furt někde něco hrálo: kabarety, variété a divadýlka byly na každém rohu. Ale i na vesnici se hrálo divadlo po stodolách stodole. Pojem třídní šašek zase znamená, že tam někdo hraje pro pobavení ostatních a všichni se tak vyrovnávají s realitou.
Kdyby Kozák chodil na impro, tak by ty spolužáky nejspíš nepostřílel. U něj to taky byla vzpoura proti šikaně. Jen ne "jako," ale doopravdy. Dokonce to prokoukla i jedna profesorka.
Samozřejmě, že měl Petr pravdu se smažčiným blbým dětstvím. Všechny smažky ho měly blbý. Taky všechny pornoherečky byly zneužívaný. Všichni profesionální vojáci zakrývají vnitří nejistoty vnějším chlapáctvím a všichni chlapi, co si vyměňujou manželky, to dělají proto, aby si dokázali, že si vybrali ženu, o kterou je zájem a tak dokázali sami sobě, že si dobře vybrali. To ovšem znamená, že si ji vybrali ze špatnejch důvodů, protože kdo si vybere přesně to, co chce, ten vnější důkaz nepotřebuje.
A.P.
Kdoví, co za tím mým výbuchem všechno bylo, ale bylo to epický a připadáš si pak jak po sexu. Vyčerpanej, ale spoko.
VymazatS tím divadlem to máš "jen jako" taky jen při určitejch hereckejch technikách. Třeba když cedíš na kameru slzy při hraní při tom, jak najdeš babičku mrtvou ve skříni a přitom usilovně myslíš na to, jak tě kdysi dávno někdo zradil. Anebo to můžeš zahrát v autentický emoci, kdy se na toho spoluherce umíš nasrat ve 3 vteřinách. Baví mě víc to druhý, už jen proto, že je to to nejjednodušší a nejpravdivější, co se dá udělat.
Já myslím, že většina smažek a pornohereček měli blbý dětství. Pak máš určitou skupinu lidí, kde to je snad fakt kolo osudu, nebo jakkoliv tomu budeme říkat. To už jsme jednou řešili, třeba ta recidivistka Máňa z lékařský rodiny. Měla i dva bráchy a všichni z tý familie měli našlápnuto ke skvělýmu životu - dobrý geny, hezký zdravý lidi s vysokou, finančně zajištěný. Proč teda jenom ona skončila na ulici jako alkoholička, když byli bráchové v pohodě? Jinak v tom svým slavným dokumentu i sama Katka říká, že když jí bylo 13, že se prostě chtěla stát feťačkou. Přišlo stejně romantický, jako holky v tomhle sní o vlastní koňský farmě nebo o tom, že se stanou modelkou. Vidíš a narozdíl od holčiček s přehnaně ambiciózními sny se to Katce splnilo:)
Aniž bych o Máně věděl něco bližšího, tak mi ten důvod, proč je jiná než bráchové, nepřijde nijak tajemnej.
VymazatSama podstata rodinejch kostelací je o tom, že i když ve stejný rodině, každej tam má jiný místo a jakoby žil a vyrůstal v jiným světě.
Ona je holka, bráchové kluci. Lidi se chovají k dcerám jinak než k synům. Každá rodina to má po svým, ale nebejvá to stejný.
Jinak se chovají k nejstarším, jinak se chovají k nejmladším, jinak k prostředním. Starší dítě proráží vlny, mladší už mají něco automaticky.
Pak máš děti, který si jsou blízké věkem a pak je dítě takový post scriptum. Jednou to je táta, co si chce pojistit manželku. Jindy to je zase matka.
Nebo starší dítě nechce mladšího brát sebou, to neví, co je s ním špatně.
Každý dítě se rodí z jinejch důvodů. Někdy to je náhoda/nehoda, někdy to je k upoutání partnera, někdy chtěj mít syna a další holka je zklamání, někdy to je vymodlený dítě, někdy se na jedno dítě přenášejí vlastní ambice.
Sexuálně může bejt zneužívaný jen jedno dítě za všech. Viz Kingův román Geraldova hra, táta ošukal jenom ji a v románu je zmínka, jak rodiče chytli jednoho sourozence, jak kouří, tak dostal vynadáno a druhej sourozenec mu stranou pro povzbuzení poznamenal, že kdyby chytli kouřit Jessie, tak jí táta ještě koupí zlatej zapalovač.
Měl jsem spolužáka, kterej žárlil na mladšího bratra. Když vysíral, stačilo se jen tak konverzačně ptát se zájmem na bráchu a celej se zachmuřil. Bylo to jak mačkat knoflík. - Máš rodiny, kde jeden syn je obletovanej miláček a druhej je na něj o to hodnější, aby se tak zalíbil rodičům.
V Basic Instinct má hrdinka milenku Roxy a pak zjistíš, že je to taky vražedkyně a zabila své sourozence, protože jim rodiče věnovali veškerou pozornost a jí žádnou.
Navíc taky máme jiný vlastnosti, můžete mít i stejný geny, ale ony se jinak vypínají a zapínají, taky mateřské hormony během těhotenství působí v každým těhoteství jinak, doba, kdy se narodíš hraje roli, narodit se v jiný socioekonomický situaci dělá rozdíl. Někdy rodiče zbohatnou a jedno dítě žilo v určitým věku skromě a druhé v hojnosti.
Třída, do jaký chodíš se na lidech podepisuje.
Řeči o tom, jak jsme všichni unikátní jak sněhový vločky, jsou přeci jen svým způsobem pravda.
Kdyby Katka přišla s tím v jiný rodině, tak by ji třeba sprdli, udělali scénu, ztrapnili by ji tím, vzali to smrtelně vážně a hnali ji na terapii nebo to vzali naoko vážně a třeba ji zakázali se mejt a musela by chodit do školy smradlavá, až by byla radši, že se na to zapomnělo.
Někdy život záleží doopravdy jen na jedný prokotině.
Vlastně mě napadlo, jak jsi psala, že jsi psala do Lifee, tak on to tam je úplně jinej styl, než píšeš tady. Předpokládám, že tam jsou nějaký pravidla pro "milé čtenářky" ale podle mě se tam zahazuješ (sice za peníze, což je důležité, ale máš na víc). Tak jenom jako tréning vzít nějakej příběh a přepsat ho, aby dostal víc života. - Třeba ty, co přistihnou manžela při nevěře, tak jsou vždy takový moc spořádaný, braly to vždy vážně a pak se upřímě divěj, jak byly zrazený, jak se snažily žít pro rodinu, ale nikdy tam není nic o tom, že věčně seděly na facebooku, že manžela podváděly, ale nikdy se nedaly chytit, že měly lupus nebo jizvu po nehodě, měly manžela přiliš za jistýho, byly jízlivé, programově nosily vytahaný svetry a umolousaný jeany jak Andrea na začátku Ďábel nosí Pradu atd.
Klidně to udělej jenom načrtnutě, ale v různejch variantách, pokaždý s jinou ženskou. Takový spisovatelský impro. Když už máš tréning z hraní, tak to třeba k něčemu bude i ve psaní. Jako v impru... hlavně o tom moc nebádej. Má to bejt zábava.
A.P.
S tím souhlas. Jako naše děti. Ne, že bychom je teda zneužívali, ale každej má jinou povahu. Chodili do stejný školky, ale mezi jiný děti ve třídě, to samý pár let na základce. Navíc se ukazuje, že silný karty vytáhne teprve puberta. Jako jsem si dřív myslela, že si tak nějak aspoň plus minus můžu představit jejich budoucí nasměrování, tak si čím dál víc myslím opak. Že bude všechno ještě 2x, 3x, 100x jinak. Vzhledem k tomu, jak se budou měnit oni, jejich sny, hormonální profily, lidi kolem nich nebo jejich pedagogové.
VymazatPsala jsem do flowee, ale taky to byl samozřejmě jinej styl než tady. O penězích to nikdy moc nebylo, bavilo mě na tom, že tam jednu dobu frčely populárně vědecký a psychologický témata a tohle byla vlastně možnost, jak se nad nima zamyslet v širším konceptu, najít a ověřit si zdroje nebo mít rozhovor s někým zajímavým. Takže taky impro, ale v dnešní AI době šly peníze za to tak dolů, že to je spíš ztracenej čas a mizerně placená zodpovědnost za to, že máš něco odevzdávat v termínech, který třeba nestíháš a stresuješ se pak fakt zbytečně. Tady mě za pozdní termíny nikdo nevyfuckuje. Ale ta výzva zní jinak super. Napadlo mě, že by mohla být i nějaká psací appka, co by mohla servírovat kreativní psací výzvy. Taková autorsko-psací bonboniéra. Píšeš pravidelně?
Navíc povahy jsou už u mimin, co ještě nestihly něco prožít. (Teda, prožily už 9 měsíců v těhotenství a dost možná nějakým záhadným způsoběm ještě 9 měsíců před početím)
VymazatJednou jsem poslouchal rádio a tam říkala jedna maminka, jak její dceruška měla ve školce kamaráda, moc se měli rádi, tak že tam s ním přijdou na návštěvu. Ona se strašně těšila. Pak tam přišli, chlapeček dole čekal a holčička nikde. Volali ji a ona pořád nepřicházela. Tak maminka šla nahoru, podívat se, co se děje a pětiletá holčička jí vážně vysvětlila, že musí přece otálet, aby mu byla vzácná - jakoby byla v pubertě a vyměňovala si s kámoškama triky.
Jinou holčičku to ani nenapadne.
Já si pamatuju na článek, jakoby ze života, jen to bylo o dědictví a protože jsem to zrovna řešil u notáře, tak jsem přesně věděl, že u nás jsou zákony jinak, takže převzatý z ciziny.
Já píšu pořád, ale ne to kreativní. To bylo spíš, že mě občas něco napadlo při psaní majlu nebo do školy a všechno jsem nechal plavat a honem to zapsal, abych nezapomněl nápady. Nebo mě něco napadlo v autobuse.
Psaní mi jde líp, když to mám kde ukazovat. To to jakoby vyprávíš někomu konkrétnímu.
Co je naopak zabiják, když si řeknu, budu psát to a to... a pak je to neživý jak leklá ryba. Asi by se to poddalo, kdybych fakt nějakou dobu těch pár stránek denně napsal, ale měl jsem to naplánovaný na tenhle rok a místo toho řeším pohřeb a dědictví.
Tak poznámka "máš tam hrubku" - to je jako "tady stavíme dům" - "jé, vy tam nemáte okna ještě".
Jedna americké scénáristka psala pro TV a říkala, že je to práce, že to není jako když někdo dělá na svým milovaným projektu. Že k tomu sedne, má napsat tolik a tolik stránek, tak nad tím nebádá a píše, první dobrý, co ji napadne. Má to dodat do tejdne, tak to dodá do tejdne.
Na jednu stranu pochopitelný a někdy asi i dobrý, ale koukal jsem dnes na Mentalistu a tam zas vytáhli Rudýho Johna a působilo to, jakože nevěděj, co by psali. Tak udělali něco jako Moriartyho od Sherlocka Holmese. Vůbec se to nehodí do struktury.
Pozdější řady Dr.House taky působí divně nebo v Big Bang Theory je to pak už jak Beverly Hills, kde se páry prostřídávaj a ten prvnotní náboj podivností Sheldona je pryč. Je to tam jen jako očekávaná rekvizita, místo jako motor děje. Za peníze bych to tak asi dělal taky, ale lepší je, když to je jako od Kinga, ve smyslu, že si představí dvě postavy spolu a zapisuje, co ho napadá, že by se mezi nimi mohlo stát a když ho nic nenapadá, tak nepíše. King vlastně dělá impro.
Ty appky asi existujou. Jsou programy na psaní knížek i scénářů, tak bude i tohle. Ale taky můžeš vzít 3 knížky, náhodně otevřít, vzít první slovo na který padneš a máš zadání. Vzpoura - čas - pověst.
A.P.
Nevím, jak mě to napadlo, ale moje máma je celoživotně ujetá na med. Má tuhle obsesi už někdy od osmdesátek, kdy podle mě někde vyčetla, že jde dnešním slangem o superpotravinu, která naší rodinné DNA zajistí nehynoucí slávu.
VymazatJá ty chleby s medem vyhazovala - do popelnic, ve škole i do jehličnanů na zahradě, ale i tak mám díky tomu k medu averzi stejně jako ke koskenkorvě peach.
No a jako správnej medofil máma neodebírala ty medy jen tak od někoho. Většinou to byli nějaký soukro včelaři a pamatuju si, že jeden jí nařkl, že má tak velkej odběr, že to jede na kšeft a že od něj pak máma odešla k nějaký svý kámošce, jejíž táta byl včelař.
To mi bylo tak 25 a už jsem u našich nebydlela, ale jednou během návštěvy rodnýho města mě máma vzala ke kámošce Martě, aby si dočepovala svý medový zásoby (a já ji to pomohla odtáhnout domů). Nejšílenější na Martě nebyla spíš plná medu, jako její 30letej syn, kterej bydlel ve svým pokojíčku. Marta chtěla totiž s mámou kromě medů probrat asi i nějaký drby, tak mě poslala nahoru do pokojíčku za ním. Doteď si pamatuju trapnost toho okamžiku a borce v teplákách vyvalenýho u svýho PC. Trapnej small talk, kde chybělo už jen to, aby jako správnej kluk vytáhl autodráhu a dovolil návštěvě si pohrát. Nebo to bylo jako úvodní scéna k nějakýmu pornu. Prostě fakt divný.
Mámina druhá nejka se zas oblíká jak před 50 lety a bydlí na rozpadlým statku, kam se za ní stěhujou děti z rozpadlejch vztahů s miminama a odrůstájícíma dětma. Takže z toho postupně vzniká taková amišovská komunita.
Pro mě je psaní leklá ryba jen jako úvodní iluze. Pak se do toho zakousnu a jak jsem pod tou studenou kůží, tak mě začne sama naskakovat struktura a překvapuju se sama, co všechno v ní je. Takže je to jen o trpělivosti a potom většinou propadnu do psacího flow v ergonomicky nesprávným posedu, za kterej by mě fyzioterapeutka poslala oběhnout blok.
To porno si ani nedovedu představit. Mozek se vzpírá. A to je na netu hodně divnejch věcí. V amatéři.cz jsem ani nehledal, protože jsem padl kdysi na článek o tom, kdo tam co našel a jak moc to chtěl zapomenout. (Neměl dotyčný syn ve vaně svou první lásku v medu, tu, pro kterou tak moc brečel, když se v těch 11 ztratila?) Můžeš bejt ráda, že jsi neskončila v autě v bažině za domem jako ve sladší verzi Psycha. Marta je zjevně tak trochu kastrátorka.
VymazatMě taky jednou takhle naštvali, když mě poslali někomu ukázat hračky. To nám bylo třeba dvanáct, dotyčnýho jsem neznal, nevíš, co ho zajímá, co mu ukázat. Konverzace umírá ještě rychleji než ten chlapeček ve hře Limbo.
-
Moje máma taky měla ráda med, ale nějaký lidský množství. Hlavně do čaje. Tak 10 sklenic na zimu, takže se jí daly dát ještě další medy od soukromníka, jako dárek. (Prodávali to v papírnictví. Představ si to.) Ještě tam je. Nechce se mi to vyhodit. Někomu to dávat by působilo divně. Při sbírkách jídla chtějí jen právě zakoupený jídlo. Já med sice rád tak normálně, ale cukrovka teď rozhoduje.
---------
Někdy to musím vyzkoušet s tím psaním v úkolu i když to nejde.
Jenže přirozeně to vidím. Když to jde, tak je to jak v kině, vidím a slyším to a jakoby můžu jít dál, a když to nejde, tak je to světle šedá mlha, jako když máš okno. Ale třeba se to poddá. Kdysi jsem si hrál s dvojsmyslem ve francouzštině, mezi navette (raketoplán a navette nudnej seriál).
No a pak z toho bylo něco jinýho, ale tady to vlastně počalo a pak to najednou dostalo formu a psalo se to samo.
Někdy, když to jde, to je jako kdybych vyhrabával něco ze země. Něco jako v Tommyknockers, jak tam našli v zemi tu obrovskou kouli. Něco najdeš v zemi, tak to odhrabáváš dál a dál a ono tě to někam vede. Jako kořen v jehličnatým lese. Odhrabáváš to dál a dál, nechceš to přetrhnout, i se ti to zdá už dlouhý, ale nemůžeš to skončit, protože to pořád někam vede a ty chceš vědět kam.
Jeden učitel nám radil vyhradit si určitej čas, kdy píšeš. On to dělal ráno, než šel do práce. Říkal, ani nemusíte v tu dobu nic psát, hlavně nedělejte nic jiného.
A.P.
AP: Já se vsadím, že taková pornokategorie existuje. Něco pod názvem "Ukázal návštěvě svoje velké hračky"
VymazatAle taky to odmítám hledat.
Nejhorší je, že matky kastrátorky si to neuvědomují. Naopak-mají za to, že kopou za stejnej tým, když se snaží jít tomu štěstíčku naproti a pomoct synovi k partnerce (která zároveň podléhá mateřský externí validaci).
K nám naštěstí nikdy moc návštěv nechodilo. To je výhoda domácností, kde je jeden z partnerů alkáč a druhej se za něj stydí.
Jestli se ho chceš zbavit, tak jednu, dvě sklenici koupím pro mámu koupím k Vánocům. Když k tomu přihodím historku, že jde o tajnej med nejlepšího včelaře v Česku, tak to bude víc než jakejkoliv dárek, kterej může koupit kdejakej smrtelník v obchodě.
S jednou takovou jsem dokonce mluvil. Na kurzech herectví byl 40letej "kluk" s psychiatrickou diagnózou a máma vzbouřila celý město, že nepřišel domů. No a pak vylezlo z jinak sympatické spolužačky-důchodkyně, že má doma taky takovýho syna. Tak jsem se jí to snažil říct,ale mlela o tom, jak "chce synovi pomoct" a tak ho přece nenechá na pokoji/napospas světu, když má taky diagnózu,takže se nemůže bránit a za blázna bude pro většinu lidí on.
VymazatTak si hrála na pečující matku dalších 15-20 let po sezóně. Vymejšlela, s kým by ho seznámila (z čehož se ještě dokázal vykroutit, protože se mu fakt nechtělo bejt ještě ke všemu s nějakou nesexi chudinkou, který by nevadilo ani, že jejich vztah řídí jejich matky a nejspíš starostlivě rozebírají jeho erekce a její vaginální křeče.)
U náš těch návštev taky moc nebylo, ale to bylo spíš tím, že za socíku se žilo spíš tak v soukromí. Tohle byla spíš výjimka. Byli jsme u nich jednou na Silvestra a myslím, že chtěli probírat nějaký drby. Většinou se ovšem slavil Silvestr doma.
Táta byl ten alkoholik, na kterým to už je poznat?
Tak až pojedu příště do Sudet, tak kouknu, jestli tam jsou ty od včelařů nebo už jen ty kupovaný (který by zahnaly tebe i tvou mámu).
A.P.
S tím psaním jde u mě jen o rozhýbání mozku. Pěkně krok po kroku. Zapnout noťas. Otevřít word. Nápad. První věta, druhá. Nemusíš vědět pointu ani konec. S tím hrabáním v hlíně je to dobře padnoucí metafora, protože naopak kdybys pointu a konec věděl, tak je to nuda okradená o to objevitelský nadšení.
OdpovědětVymazatTrik s vyhrazeným časem se mi taky líbí, ale nemám na něj dostatek sebedisciplíny. U mě by to skončilo tím, že si vyperu a uklidím, což ale taky není špatnej deal - když by se to porovnalo s prokrastinací.
Právě to vyprat a uklidit místo psaní JE prokrastinace.
OdpovědětVymazatMozek nesnáší nečinnost. Takže ty ho tím praním a uklízením zabavíš, a je spokojenej, to je mu příjemný, je to známá uklidňující rutina. Vyhnul se tomu nepříjemnýmu (psaní/vymejšlení) a ještě to zamaskoval děláním něčeho "užitečného".
Znáš ten díl "IT crowd," kde má dělat daně? Udělá všechno ostatní otravné, jen aby nemusel dělat daně. Vypere, uklidí ponožky a dokonce si pozve na pokec jehovisty. Kdyby jen mohl nedělat nic, tak to nedělá. Jenže nedělat doopravdy nic je strašně těžký.
Když se budeš snažit soustředit myslet jen na jednu věc, tak je skoro nemožný to zvládnout dvě minuty a často i jen jednu.
Proto můžeš při tý metodě psát, nedělat nic, ale nesmíš dělat něco jiného, protože tím odvádíš svou pozornost, to tě doopravdy zabaví. Ne koukáním do prázdna. Je to jako když dáš dítě na hanbu. Taky tam nebude stát nadšeně, že nemusí 10 minut nic dělat.
Jinak mi kdysi pomáhalo si věci plánovat. Ne, že bych to dělal pořád podle plánu, ale přeci jen, když nevíš, tak děláš, co jsi si naplánoval. Takže jsem měl naplánovaný psaní, tak jsem si nad to sedl a něco sesmolil, nebo třeba opravil to, co jsem měl. Zároveň se nestresuješ tím, co bys jinýho měl dělat, protože to je zase naplánovaný na jindy.
Jenže to potřebuješ, aby ti všichni dali pokoj (a někdy dopadneš jako Kondo, když se mezi ní a úklid vložily děti.) Dietlová vykládala, jak se Dietl vytočil, když ho rušila v psacím čase. Bylo na ní vidět, že ji to zároveň štvalo, že neměla navrch a nebylo po jejím, a zároveň byla spokojená, že má chlapa, co si prosadí svoji.
To s tou dopředu známou pointou je ovšem to, co se učí. Celkem logicky.
VymazatJednak je to jako při slohovkách, kde náš češtinář vyžadoval mít před slohovkou osnovu (a ve čtvrťáku ho mohlo jebnout, když jedna holka ještě psala bez ní). Zadruhý jde o to, že vyprávění má přirozeně nějakou strukturu. Takže musíš mít nějakou expozici, nějakou konfrontaci, nějaké rozuzlení.
Ty jsou vždy na určitým místě (jako procenta textu). Takže to pak svádí učit to jako, že si máš napřed říct, co tam bude, takže vědět, kam to půjde.
Jenže ono to tam sice je, ale funguje to trochu jinak. Když nějak přirozeně, bez plánu napíšeš ten příběh a není to tak podle těch procent, tak ti potom řeknou třeba "skočíte do toho moc rychle, chtělo by to o nich vědět na začátku víc" nebo "Nevíme o něm tohle ani tohle, on má ještě matku? S tou holkou už byl nebo ne?" ty uznáš, že to tak je a prostě ten začáteční kus jakoby vycpeš, vysvětlíš něco víc a ono se to sesedne na správný místa.
Nebo ti zas řeknou "tady je to moc dlouhý" ono jo, tak to trochu proškrtáš a zas to do toho zapadne.
Takže je normální, že to na hotovým viděj a učej, že se tak má psát. Jenže, co vidět není, je to nepovedený. Nejsou vidět pokusy, kde plán byl "správně" udělanej, ale ve skutečnosti brzdil, vedl špatným směrem, protože při osnově se něco vymyslelo, ale postavy pak "chtěly jinam" a autor to nevyřešil.
Nebo se spousta věcí musí říct/stát 3x. Když má v detektivce detektiv jeden nápad, jak se to mohlo bejt, ten se ukáže nepravda a je to hned druhej nápad, tak máš pocit, že je to moc kvaltem. Když se něco opakuje 4x a víc, tak máš zas pocit, že se točej na místě. - Je jedno, kolikát to bylo v realitě, při vyprávění (i když to říkáš jen kámošovi v hospodě) to musíš zkrátit nebo naopak říct víc detajlů, aby to vyšlo. Jako bychom koukali na svět přes šablonu.
Psycho je v tomhle nepovedenej film, protože hrdinka uprostřed umře a ty nevíš, o kom to teda je. Podobně to je v Kubrickově Full Metal Jacket. Půlka filmu je o zápolení vojáka s výcvikovým seržantem, on zabije sebe i jeho a najednou jsi v prázndu a je to o jeho "kamarádovi, jak nastoupil ve Vietnamu". Už jinej příběh. Hitchcock to udělal schválně, aby měl překvapení, že nečekaně umře hlavní hrdinka. Kubrick to jen blbě udělal. Měl to mít celou dobu o tom kamarádovi a ten by ten příběh vyprávěl. (jako v The Shawshank Redemption. Hrdina je Andy, ale vypráví to Red, takže když je Andy pryč, Red dokončí historku a není to divný.)
Podobně je divná Apocalypse Now, původní příběh Srdce Temnoty je z 19 století z Konga. Ve Vietnamu už měli letadla, nebyl důvod tam plout lodí a neposlat letadla, ať vybombardujou celou vesnici a šmitec. Místo toho tam je jakoby mystická, ale úplně zbytečná cesta.
Spalující touha je taky divná. Vzali příběh ze starýho Rakouska-Uherska, zasadili to do moderního New Yorku, jenže lidi se dál chovali jak v Rakousku Uhersku. Ji v jeden moment svádí starý Maďar, jenže Maďar je původně někdo z té vášnivější půlky mocnářství, kdežto v New Yorku je to jen někdo z daleké, chudé východní Evropy, o které moc nevíme. Působí to, jakoby ji sváděl bezdomovec.
VymazatTo se ti, když píšeš, jak to cejtíš nestane. Napadne tě sexy tajemný cizinec, (jakožto americkou autorku) vybereš automaticky někoho, kdo je sexy dnes. Itala, Francouze, Brita, Španěla, arabskýho prince, bohatýho, namakanýho či vzdělanýho Rusa. Ve skutečnosti sice můžeš vybrat koho chceš, ale představit je budeš muset jinak. Takže tě při spontánním psaní ani nenapadne, že by to mohl bejt tlustej, plešatej, negramotnej Uruguajec. Jestli jsi nějakýho náhodou znala, tak automaticky začneš tím výjimečným. "Z celé místnosti mě přitahoval jen on. Vůbec jsem to nechápala. Byl to ošklivej, nesympaticej chlápek, který jakoby se nám všem vysmíval.Pak jsem zjistila, že smrdí, jakoby se živil jen česnekem.Poprvé v životě mi ten pach nevadil. Teda vadil, ale taky zvláštně přitahoval." I to bude vypadat divně, ...ale pochopitelně a bude to dávat chuť tu podivnost vyprávět někomu dalšímu.
Ale napsat "byl to Francouz" už nic dalšího nevyžaduje. Ani když nemáš ráda Francouze, tak víš, že pro jiné mají dobrý zvuk. Takže to tam bez velkýho přemýšlení můžeš hned frknout a při spontánním psaní to je právě o tom, co přichází samo, bez velkého přemýšlení.
King touhle spontánní metodou napsal skoro všechno (a sjetej). Ale taky se mu něco nepovedlo, jen všichni koukali na to povedený a tak to nikdo neřeší.
A.P.
1) Jo souhlas, úklid místo psaní JE prokrastinace. Je to taková prokrastinace 1. stupně, kdy za to aspoň uděláš něco užitečnýho (což tě samozřejmě neomlouvá, ALE je to lepší než prokrastinace 2.stupně, kdy třeba jen nakupuješ na Rohlíkovi nebo dokonce 3.stupně, kdy scrolluješ socky. Přemýšlím, do jaký kategorie zařadit vzdělávací prokrastinaci. Kdy sice neděláš, co máš, ale nějak se mentálně obohacuješ jinak.,
VymazatJá jsem si kdysi psala každou blbost do plánovacího papírovýho kalendáře, ale už mě to zvolna opustilo. Ale když jsem si na to teď vzpomněla, pořád ještě je potřeba koupit si velkej plánovací kalendář na 2026.
Myslím, že všechno může být prokrastinace, když to děláš místo toho, co jsi se rozhodla udělat.
VymazatWorkaholic procrastinuje prací, aby nemusel věnovat quality time rodině.
Jde o to, že děláš věci, co jsou pro tebe snadný místo těch, co jsou těžký. Pro workaholica je práce uklidňující rutina a rodina plná nástrah a těžkejch situací.
Vzdělávání je taky prokrastinace. Něco jinýho je, když se přímo rozhodneš s chladnou hlavou, že teda budeš každé ráno číst půl hodiny něco z historie a pak to děláš, a něco jinýho je, když to čteš jenom proto, že se ti nechce začít třeba s jógou.
Jinak socky jsou ekvivalent toho, když se lev ráno probudí a jde obejít svůj revír, aby věděl, co se během spánku událo novýho. Myslím, že to podvědomě přináší uklidnění, že je vše při starým.
- Samozřemě se to zvrhne, ale tohle je ten důvod nějak na pozadí.
Ono všechno, co děláme tak nějak sami od sebe má nějakej prapůvodní evoluční význam. Proč mají lidi rádi nezdravé dortíky? Protože v nich je cukr a tuk. Dvě kdysi vzácné věci, takže jsme přednostně nastavený, aby nám voněly a chutnaly, abychom je přednostně vyhledávali a konzumovali. Jenže teď jsou všude dostupné, jíme jich už moc, ale chutnají nám pořád.
---
Já si kdysi dělal tejdenní planing třeba i po 20 minutách a pak jsem si ještě ty komplikovaný věci extra rozepisoval. To dělal jeden náš učitel a pomáhalo to. Dělat si plán je taky druh prokrastinace, protože když si děláš planing, tak taky něděláš přímo tu práci, ale vede tě to správným směrem.
Teď mám jen diář, kam píšu takový ty velký věci jako zajít k zubaři, do banky, na úřady atd a pak to ještě propisuju do takovýho toho listu na A5 A4, abych to viděl všechno najednou.
A.P.
2) Psát v osnově s pointou může být taky zábavný, ale to chce, aby ta pointa byla trochu ujetá. Díky tomu, že mozek dovede vymyslet příběh nebo souvislost mezi jakýmikoliv 2 pojmy, je občas fajn vystřelit si ho z hlavy tím, že se kladnej hlavní hrdina stane podlou sviní a ještě je v tom katarze a cesta hrdiny. Mimochodem, včera jsem jela s úplně šíleným taxikářem, kterej mě přesvědčoval, že mám napsat knihu. To určitě neudělám, ale cítím, že si zaslouží post.
OdpovědětVymazatS tou podlou sviní, to je ve filmu Unaveni sluncem od Michalkova. Ten dobráckej strejc na začátku není přímo podlá svině, ale kdysi se zachoval svinsky. No a ten kdo vypadá a chová se jako podlá svině, ten se zas ukáže, že k tomu má sakra dobrý důvody. Ale stejně to není dobrej člověk.
VymazatTo, že jsou na jedný straně dobří a na druhý zlí, je jenom proto, že ti dobří jsme jakoby my. Ale ve skutečnosti jsme jen různý lidi, asi jako postavy ze Švejka. Tam si dělaj sice svinstva, ale Hašek nemá někoho za nepřítele.
S pointou je to jako s básničkou. Tak nějak víš, co tam asi má bejt, ale prohazuješ pořadí slov a synonyma, aby to ještě vyšlo do veršů. U příběhu to má zase nějak vyplynout z příběhu, takže taky jakoby prohazuješ kombinace, ale zároveň to má být nečekané. - Třeba Jenny Forestu Gumpovi umře a on si na její památku otevře bordel, jako aby mu ji děvky připomínaly. A celej Forest Gump II - With love I remember - bude jen vzpomínat na Jenny a mísit to s prasáckejma historkama o klientech.
V jednom z těch tutorials bylo, že správně ti má bejt sympatickej i zlej antihrdina, protože jsi ho dobře vysvětlila čtenářům.
Třeba to má hlubší smysl s tím taxíkářem. Jako chlap, co se celej život zajímal o kde co a jakoby si nebyl schopen vybrat jednu věc, nakonec v 55 letech začal dělat něco, k čemu se mu všechno hodilo.
Třeba Žmur dá k vánocům Emovi černej hrnek s matematickejma rovnicema. Ty se z něj jednou napiješ, protože bude po ruce. Začneš chápat matikářky a založíš matematicky themovanej bordel pro geeky s IQ nad 130. S pravejma matikářkama jako osazenstvem. Bude to globální hit. Budeš cestovat po světě a otvírat všude matematický bordely. Žmur tam bude prodávat drogy. Geekům to tam bude pálit a budou samej objev a vynález a Em se z toho trochu zblázní a pořídí si dvě myčky najednou.
A.P.
Škoda, že to dál nepokračuje.Ten příběh o česnekovým Uruguajci bych si dočetla mnohem radši než o nafrněným prvoplánovitě a nudně sexy Francouzovi.
OdpovědětVymazatTak ten Uruguajec je složená postava.
OdpovědětVymazatZaprvé jeden spisovatel někde citoval Uruguaj jako samu esenci nudy. To proto, že o ni vlastně nic nevíme. Pak si mu lidi stěžovali, tak se tam jel podívat a zamiloval si to tam. No, ale stejně o Uruguaji nic nevíme kromě toho, že mají s Paraguají sesterská jména, podobně jako Čuk a Geg, Štaflík a Špagetka, Bob a Bobek, Castor a Polux, Pat a Patašón a díky tomu aspoň víme, že existuje.
Druhá postava byl nějakej holkař kdesi na Filipínách. Byl tlustej ošklivej a trávil život vysedáváním v klubu a balením holek. Autor toho příspěvku z něj byl unešenej, protože aspoň rozpoznal, jak moc dobře to na všechny okolo hraje a bylo to něco jako když kluci koukaj na to, jak se pere Bruce Lee, jen přes ženský. Na všechno odpověd, věděl kdy žertovat, kdy bejt vážně, co s chlápkama, co ho zkoušej shodit atd. Tak nějak bylo automatický, že ta nejkrásnější holka u stolu je jeho.
Třetí byl chlap ve francouzském metru. Psala to ženská, který se to stalo a nevěděla si s tím rady. Měla normální život, vdaná, s manželem OK. Jela metrem a tam si všimla, že na ni kouká nějakej chlap, tak ho chtěla odpálkovat nějakým tím nepříjemným "co cumíš". Jenže jeho to nijak neodradilo, naopak, něco jí s úšklebkem odpověděl. Nešlo ani o to co, ale jakým to řekl tónem. Bylo to strašně sexy a ona byla rázem ztracená a věděla, že on to věděl. Na příští stanici vystoupili a ona šla za ním a celou dobu si říkala, že je úplnej blázen, ale nemohla nejít dál. Došli k hotelu, on najal pokoj, došli tam, okamžitě se svlíkli. Použila slova festival sexu. Psala, že s ním dělala všechno bez zábran, včetně análu, kterej manželovi vždy odmítala. Pak odešli, rozešli se a nikdy se už neviděli. Snad ani nevěděla, jak se jmenoval.
Manželovi nic neřekla, ale všiml si, že něco není v pořádku. Ona se jen vymlouvala, že nic. Byla to věc, co jí vzrušovala pokaždý, když si na ni vzpomněla a když byla sama, tak se musela hned masturbovat. Byla vnitřně rozervaná, na jedný straně to chtěla znova, na druhý chtěla zpět svůj předchozí život. Navíc na dotyčnýho byla částečně naštvaná, protože věděla, že on věděl, co jí to udělá.
Doktoři z toho časopisu ji chlácholili, že se to vyjímečně stává, citovali nějaký další případy. Řekli ji, ať manželovi nic neříká,ať se dál tajně masturbuje a používá to jako sexuální motor.
A.P.