V rámci divadelní improvizaci
si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a
stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete
všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný
slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět.
Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na
závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo
omlouváte jako poctivej schizofrenik.
Je celkem snadný v sobě během
vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje
samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že
je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu.
Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách,
osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a
holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám
na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se
straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče
neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že
se s nima nebavíš.
Celkem logicky se mi to pak seplo
s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě
najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek
hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši
malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně,
protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec
se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku,
menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou
puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.
První půlka odsýpala jako vždycky.
A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu
schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí
o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný,
jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během
vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty
do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk.
Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor
dřív nás ofiko vyrazej.
Nějakým přirozeným flow se začalo
násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali,
jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky.
Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě
máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.
Zrovna když jsme včera před
tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám
do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako
potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí
a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický
kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne
pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a
boxovat nám před očima.
„Pojď ty to rozdat jako chlap s
chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne
bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší
deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle
borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“
zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“
Proběhneme poslušně vraty. „Ještě
nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti
dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten
nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní
roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím,
že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho
nemusíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat