Kultivace násilím

 

V rámci divadelní improvizaci si čuchnete kde k čemu. Je to jako labyrint – otevřete jedny dveře a stojíte v pokoji, kde je pět dalších. V rámci improvizace potřebujete všechno. Nejsou scénáře a zkoušky, u kterých byste měli čas ze sebe dojit falešný slzy při vzpomínce na křečka Péťu, kterýho sežrala kočka když vám bylo devět. Je to fakt rychlý-někdy tak, že celý představení odřídíte na autopilota a na závěrečný reflexi vám ostatní říkaj, co jste dělali a vy se upřímně divíte nebo omlouváte jako poctivej schizofrenik.

Je celkem snadný v sobě během vteřiny nastartovat příjemný emoce. Radost, péče, euforie, to všechno se hraje samo, protože váš mozek v tu prchavou chvíli „tady a teď“ nerozlišuje, že je to jen jako. Hází tam lopaty serotoninu a oxytocinu jako topič na Titanicu. Horší je to s negativníma emocema. Protože pokud jste vyrůstali v sedmdesátkách, osmdesátkách a devadesátkách, tak tohle byl docela tenkej led. Kluci nebrečej a holčičky se neperou. Bulíš kvůli takový blbosti? Tady máš facku, ať máš důvod. Nemám na tebe čas. Na to si najdi kamarády. Ve škole o tobě učitelka říkala, že se straníš a mluvíš nmoc potichu. Jsi jak leklá ryba. Nikdy jsem mámě ani úče neřekla o šikaně, protože vím, jaká by byla odpověď: To si zasloužíš za to, že se s nima nebavíš.

Celkem logicky se mi to pak seplo s tím, když jeden lektor herectví vyprávěl, že kluci mají větší problém v sobě najít upřímnej smutek a holky zase vztek. Hrozně dlouho jsem uměla ten vztek hrát. Precizně, ale hrát. Jenom jako. A pak jsme měli předminulej týden naši malou skupinu divnolidí, co trénujou Meisnerovu techniku. Děláme to v čajovně, protože sály na pronájem jsou drahý a nikdy nevíme, kolik se nás sejde. Vůbec se mi tam tenkrát nechtělo, protože jsem měla svoji tradiční podzimní depku, menstruaci a chuť spoustu lidí odprásknout svou mentální virtuální sniperskou puškou, aby se teatrálně rozlítli na krvavou kaši jako ve Squid game.

První půlka odsýpala jako vždycky. A pak to přišlo. Octla jsem se ve scéně s Kubou, kterej šel mýmu vnitřnímu schovanýmu vzteku dost naproti. V tý scéně byl brácha, kterej vás jen dojí o peníze. Oportunismus, konzum a nezájem. Bylo pro mě zevnitř docela silný, jak se to přecvaklo. Známá poloha „takhle asi vypadám, když se vztekám“ se během vteřiny najednou přepla do podoby, kdy jsem pustila všechno. Je to jako strčit dráty do zásuvky. Vřískala jsem a házela židlí a měla v očích slzy. Ticho. Potlesk. Někdo opatrně zmíní, že bychom si na tohle měli konečně najít odhlučněný prostor dřív nás ofiko vyrazej.

Nějakým přirozeným flow se začalo násilí víc přenášet i na naše klasický impro tréningy, až jsme si říkali, jestli to trochu nesmrdí fight clubem. Hádky, slow motion rvačky a wannabe facky. Je to návykový. Cítíte se potom jak znovuzrozený: sice vám buší srdce, ale v hlavě máte uklizenej pokojíček jak od Marie Kondo. Violence zen.

Zrovna když jsme včera před tréningem laborovali nad tím klubem rváčů, jestli už nejsme moc, tak se k nám do skupinky na ulici přidal nějakej nafetovanej týpek. Takovej ten, co vypadá jako potulnej přátelskej pes: docela smrdí a nemá zuby, ale dobromyslně u vás stojí a vrtí ocasem. Chvilku somruje cigára a chce za to klečet a dělat artistický kousky, o který nestojíme. Mája s ním vymění cigaretu za to, že vysmahne pryč. Jenže to se nestane: týpek po nás začne koulet rozšířenýma zornicema a boxovat nám před očima.

„Pojď ty to rozdat jako chlap s chlapem, kundo nevděčná!“ vykřikne potom na Honzu a afektovaně ze sebe strhne bundu a tričko. A je to impro, je to rychlý a není čas přemýšlet. Kluci zkouší deeskalovat napětí. Nějakej chlápek otvírá vchodový dveře. „Tyvole, tenhle borec tady včera šermoval nožem, pojďte všichni na dvorek, honem, holky první“ zahání nás jako hejno slepic. „Včera jsem na něj volal policii.“

Proběhneme poslušně vraty. „Ještě nezavírejte, ještě nám jeden chybí!“ Petr. Vykukujeme do tmavýho průchodu. Ti dva tam spolu stojí a něco řeší. Pak přijde Petr jakoby nic. „Jsem mu dal ten nedojedenej kebab. Asi měl chudák blbý dětství“. Tomu říkám umlátit někoho vlastní roztomilostí. Vlastníci chytrých hodinek si vyměňují hodnoty tepové frekvence. Myslím, že v mý sociální bublině se toho aplikovanýho násilí bát ještě dlouho nemusíme.